Zloději iluzí současného Japonska / Zloději

14. 1. 2019 / Antonín Tesař
kritika

Po jednadvaceti letech se vítězem Zlaté palmy v Cannes stal japonský film – Zloději. Není překvapením, že se jedná o dílo režiséra Hirokazu Koreedy, filmaře, který si v tomto desetiletí vybudoval neobyčejně silnou pozici oblíbence světových filmových přehlídek, jehož filmy pravidelně získávají pozitivní recenze zahraničního tisku. Koreedovy snímky také často bodují v domácích žebříčcích návštěvnosti, což nepochybně souvisí i s tím, že často do hlavních rolí obsazuje japonské filmové a televizní celebrity. Zloději představují v jeho kariéře dosavadní vrchol, ať už co se týče režisérova stylu nebo co do společenského dopadu filmu. Koreeda vytvořil důmyslné, vrstevnaté dílo, které spojuje promyšlené vyprávění, obecné téma, jež dokáže zaujmout globální publikum, a snímek s velkým společenským dopadem v zemi svého vzniku.

Zloději v mnohém navazují na Koreedovu předchozí tvorbu. Při srovnání filmu s poslední etapou režisérovy tvorby, která začíná snímkem Still Walking (Aruitemo aruitemo), působí jako syntéza, spojující jejich témata i vypravěčské postupy do celku, v němž se prolíná prostota s rafinovaností. Opět se jedná o civilní komorní drama, které se vrací k některým z Koreedových oblíbených témat – rodině jako společenství, jež nemá nutně biologické základy, každodennosti, jejíž monotónní plynutí uhlazuje ostré konce minulých tragédií, smrti, která není tak ostrým předělem mezi přítomností a nepřítomností, jak by se mohlo zdát, a poslední dobou čím dál častěji i chudobě, což je téma, jež v Koreedových filmech jako Jaký otec, takový syn a Po bouři úzce souvisí se sebeúctou.

Stejně jako ve svém předchozím snímku, krimi Třetí vražda, i ve Zlodějích se Koreeda odklání od svých rodinných dramat, kde byly komplikované vztahy mezi postavami, ale nikoli samotné vyprávění. Stejně jako v soudním dramatu plném nespolehlivých a klamajících svědků, ani tady nejsou protagonisté tím, čím se zdají být. V závěrečné části filmu přichází dějový zvrat, který nás nutí radikálně přehodnotit celý dosavadní děj, a to především z etického hlediska. Etika je přitom od začátku hlavním tématem celého filmu.

Chudá rodina, která si pomáhá k přežití krádežemi v obchodech, se rozhodne ujmout malé holčičky, již týrají její rodiče. Už z této premisy je patrné, že některé věci, které hrdinové provádějí, jsou na hraně běžné morálky. K tomuhle dojmu ale Koreeda vždy dokáže najít protipohled, který jejich chování vysvětluje, částečně ospravedlňuje nebo alespoň zasazuje do kontextu. Typické pro Koreedu je také to, že dramatické situace jsou zapuštěné do každodenních scének, kde se řeší banální problémy a nezávazně se konverzuje o podružných záležitostech. Všední momenty života rodiny ukazují, jak moc obyčejní a sympatičtí nám blízcí hrdinové filmu jsou. Spolu s tím ale rozehrávají otázku, nakolik můžeme osobnost zločinců posuzovat podle jejich kriminálních činů. Podle Koreedy se zjevně nedá říci, že pokud někdo spáchal kriminální čin, znamená to, že je kriminálník. Zároveň však zločinné jednání svých hrdinů neomlouvá. Zejména u dětských postav se neustále musíme ptát, jaký na ně vlastně má vyrůstání v takovém prostředí vliv. Finální zvrat pak ještě umocní ambivalenci hrdinů a především nejednoznačnost lidského chování tváří v tvář kategoricky vystavěné morálce. Po Třetí vraždě, ve které Koreeda polemizuje s trestem smrti, se ve Zlodějích pouští do ještě komplexnější úvahy nad fenomény zločinu a zákona. Nenápadně ukazuje, jak složité jsou vztahy mezi právem a lidmi, kteří stojí na jeho okraji.

Zloději nejsou varovný film o amorální rodince, ale není to ani hřejivý portrét hodných lidí, kteří se jen dostanou do křížku se zákonem. Koreedovi hrdinové jsou především sociální outsideři. Je to komunita, která si uvnitř většinové společnosti vytváří vlastní normy chování, jež se odlišují od těch obecně uznávaných. Zároveň jsou ale zjevně do velké míry produktem společenského systému, který Koreeda ztvárňuje jako totálně rigidní a nesmlouvavý. Závěr pak ukazuje spíš sílu bezprostředních intimních mezilidských vazeb, která je daleko intenzivnější a víc formující než povinnost vůči abstrakně formulovaným, celospolečensky závazným pravidlům.

Téma strachu ze společnosti, eskapismu a alternativní etiky se letos v Cannes objevovalo v mnoha filmech, od křehkého dramatu o marném hledání domova Beze stop přes zkoumání životního stylu mytologických bytostí Tina a Vore po rozpravu Larse von Triera s vraždícím sociopatem Jack staví dům. Koreedův přístup je ale specificiký už tím, že je vztažen k japonské společnosti. Současné Japonsko je tradičně silně kolektivisticky uvažující komunita, která svou ústřední ideologii zdědila z období ekonomického růstu ve druhé polovině 20. století a teprve poslední dobou výrazně reflektuje její negativní, patologické průvodní jevy. Ideologie, kterou Japonci odvozují od samurajské etiky, která se však ve skutečnosti plně zformulovala až na přelomu 19. a 20. století, je založena na kombinaci silné soutěživosti a absolutní oddanosti jednotlivce vyšším společenským celkům. Japonci jsou vychováváni k vůli překonávat sami sebe v plnění obtížných úkolů, ale zároveň k tomu, aby tyto úkoly plnili altruisticky ve prospěch kolektivu – rodiny, firmy, státu a tak dále. Tato etika je provázaná se silným smyslem pro čest a hanbu, kde selhání je vnímáno jako něco degradujícího a ponižujícího, a to jak v očích ostatních, tak pro vnitřní sebeúctu toho, kdo v patřičných zkouškách neobstál. Japonská společnost tak má tendenci vytěsňovat ty společenské vrstvy a jevy, které na sobě nesou známky „neúspěchu“. Téma chudoby se tak ve veřejném diskurzu příliš často nevynořuje. Právě v tomhle kontextu je třeba chápat Zloděje i hodně vyhrocenou domácí reakci na ně.

Koreedovy filmy nechtějí jen upozornit na to, že chudá vrstva v Japonsku existuje a její utrpení ostatní přehlížejí. Ve třenicích o „vlastnictví“ zaměněných dětí mezi chudou a bohatou rodinou ve snímku Jaký otec, takový syn i v prohlubujícím se pocitu méněcenosti hrdiny filmu Po bouři jde především o stigma neúspěchu, které se s chudobou pojí. Zloději ukazují, jak pozice na okraji společnosti i zákona formuje jednání a sebeúctu postav ještě komplikovněji a paradoxněji. V rodině hrdinů se nová morálka rodí především z nemožnosti vyhovět nárokům morálky většinové.

Zloději se v Japonsku stali čtvrtým komerčně nejúspěšnějším domácím filmem roku (předběhly je jen projekty navázané na populární televizní sérii Code Blue a multimediální značky Detective Conan /Mentantei Conan/ a Doraemon). Zároveň se filmu podařilo rozpoutat společenskou debatu na téma drobných krádeží v obchodech. Příběh je fiktivní, nicméně Koreeda film napsal na základě několika kriminálních incidentů ze současného Japonska, které nějak souvisely s fenoménem rodiny. Deník The Japan Times v souvislosti s filmem otiskl zprávu, podle níž jsou krádeže v obchodech skutečně rozšířený fenomén, který je spojen hlavně s důchodci, kteří nemají dostatek prostředků k živobytí. Objevují se ale i případy podobné tomu z filmu, tedy krádeže, k níž chudé rodiny používají děti. Chudoba je podle něj také v Japonsku mnohem rozšířenějším problémem, než se zdá (v nuzných podmínkách prý žije každé šesté japonské dítě).

Film získal kontroverzní status už tím, že japonský premiér Šinzó Abe nijak Koreedovi k vítězství v Cannes nepogratuloval, což jinak dělá u široké škály japonských reprezentantů úspěšných v zahraničí (často se pro srovnání zmiňuje jeho gratulace Kazuo Ishigurovi k převzetí Nobelovi ceny, kdy šlo o autora japonského původu, který však celý život strávil ve Velké Británii a ani neumí příliš dobře japonsky). Příznačnou zprávou o stavu japonské společnosti i kinematografie je i to, že Koreeda musel čelit kritice, že jeho film je protijaponský. Kritika se přitom týkala toho, že film byl částečně financován ze státních zdrojů. Japonsko totiž nemá tradici státní podpory kinematografie, nicméně vláda se v posledních letech rozhodla přiživit skomírající domácí zábavní průmysl zřízením fondu Cool Japan určeného právě pro žadatele z oblasti domácí kultury. Japonští producenti s podporou vlády nepočítali do té míry, že zpočátku zřízení fondu považovali za cestu, jakou chce vláda zábavní průmysl kontrolovat. Program Cool Japan navíc kritizují i artoví filmaři, protože jeho smyslem je podpořit zejména popkulturní trendy jako anime nebo j-pop, které jsou populární i v zahraničí, zatímco umělecky ambicióznější projekty komise často odmítají.

Koreedovi se nicméně na Zloděje od japonských úřadů dotaci získat podařilo. Tuto okolnost pak zmiňují někteří kritici filmu, podle nichž Koreeda „zobrazuje zahanbující stránky Japonska“ a je od něj „neuctivé“, když přijme peníze od státu, a pak prezentuje takové názory. Kritika, která se podle japonských deníků objevuje na sociálních sítích, zřejmě odráží celkový postoj japonské veřejnosti, a to možná včetně samotných politiků, ke smyslu státních dotací. Koreeda dokonce v několika komentářích pro japonský tisk musel sám obhajovat, že je v pořádku, když filmař ze státních peněz natočí film, který je vůči státu kritický. V této souvislosti také zmiňuje, že v Japonsku existuje obecná nevole vůči lidem pobírajícím státní příspěvky, ať už jsou to univerzitní studenti nebo obyvatelé na sociálních dávkách. Režisérovi se tak daří otevírat i otázku smyslu státního financování kultury, která bude pro Japonsko zřejmě do budoucna čím dál naléhavější.

Výjimečnost Zlodějů se nejlépe ukazuje právě na domácím kontextu. V současném Japonsku, kde na film chodí miliony diváků napříč demografickými skupinami, se Koreedovi daří zviditelňovat řadu problémů, kterým by jinak společnost nejspíš nevěnovala tolik pozornosti. Do jisté míry je to podobná situace jako s předloňským vítězem Zlaté palmy Já, Daniel Blake režiséra Kena Loache, který také v zemi svého vzniku vzbudil společenskou debatu. Koreedovi se však povedlo na domácích problémech vystavět dílo, které má mnohem univerzálnější apel, aniž by působilo banálně.

Jako jednu z hlavních inspirací filmu Koreeda zmiňuje historku z návštěvy sirotčince, kde byl kvůli rešerším ke svému filmu. Malá dívka tam k filmařům přišla a četla jim dětskou knihu Lea Lionniho Swimmy. Dočetla ji až do konce, přestože ji personál od začátku odháněl. Koreeda prý celý film natočil tak, jako by byl určený právě pro ni. Dojemný příběh, který nepochybně vypadá dobře v marketingových materiálech, zároveň vystihuje silné stránky celého filmu. Je to příběh vyprávěný odloženými a zapomenutými pro většinu, která nemá moc ochoty je poslouchat. Zároveň nemá potřebu je za každou cenu obhajovat a dělat z nich oběti nebo morální superhrdiny, ale spíš ukazuje, jak paradoxní jejich společenská pozice vlastně je.

Zpět

Sdílet článek

Zhlédnout film

Edisonline

Článek vyšel v čísle

Muž ve filmu

120 / prosinec 2018
Více