Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Gaspar Noé má pověst kontroverzního tvůrce, jehož snímky, ostatně jako díla dalších představitelů směru tzv. New French Extremity, šokují formální radikálností a explicitním zobrazením sexu a násilí. Nepřekvapí tedy, že část kritické obce viní jeho díla z exploatace a prvoplánové provokativnosti za každou cenu. Noého novinka Climax o skupině tanečníků, jejichž večírek se vlivem LSD zvrtne v hororovou noc, však není manýristickým výstřelkem. Jeden z nejvýraznějších počinů letošního roku představuje nový pohled do Noého univerza, ovládaného filozofií prázdnoty.

Climax, odehrávající se na techno scéně devadesátých let minulého století, patří k nejoriginálnějším tanečním filmům žánru. Noého snímek je však tanečním filmem ve stejném smyslu, jako je Trierův Tanec v temnotách muzikálem. Kameraman Benoît Debie nasnímal taneční čísla v dlouhých kamerových jízdách, s nimiž pracoval již v Noého filmech Zvrácený, Vejdi do prázdna nebo Love. Prostřednictvím levitující kamery a videoklipové estetiky osobitě nahlíží lidskou tělesnost a navozuje prožitek jedince v drogovém opojení. Estetizace a subjektivizace však nejsou jediným účelem odpoutané kamery, která na sebe upozorňuje například tím, že snímá scénu vzhůru nohama. Tento zdánlivý stylistický výstřelek vyvolává otázku, kdo je vypravěčem událostí, jež sledujeme. Climax má v tomto ohledu mnoho společného s Vejdi do prázdna, jehož narátorem je mrtvá postava. Noé má tak blízko k Post Tenebras Lux Carlose Reygadase, který také upozorňuje na výjimečný status vypravěče. Poloha kamery a deformace obrazu navozují pohled očima ďábla. I v Climaxu nás kamera přenáší z realistického světa do fiktivního symbolického prostoru a taneční parket se mění v divadelní jeviště, na němž se odehrává danse macabre. Atraktivní postavy tanečníků a tanečnic postupně ztrácejí lidskou tvář, jejich ruce a nohy ohnuté do neobvyklých úhlů připomínají démony, tanec epileptickou křeč a do ohlušující hudby zaznívá křik, pláč a úpění. Erotická energie a agresivita zpočátku zaobalená do společensky přijatelné videoklipové estetiky, postupně přerůstá do tíživé studie patologie lidského chování.

Peklo, které Noé ukazuje, není jako u Reygadase zastoupeno žádnou nadpřirozenou postavou. Má lidský původ, jak postupně vychází najevo, když se zdrogovaní tanečníci noří do vlastních traumat a páchají na sobě navzájem násilí. Sledujeme, jak je těhotná žena kopána do břicha a následně ji skandující dav pobízí, aby si pořezala zápěstí a obličej, jak matka nepřímo zaviní smrt svého malého syna nebo jak jeden z tanečníků zabije druhého. Přes krutost těchto scén je Climax v porovnání s Noého staršími díly jako Carne či Zvrácený ve vyobrazení násilí překvapivě krotký. Víc než na fyzickou bolest se totiž zaměřuje na psychické utrpení, čímž se dostává nebezpečně blízko k výjimečnému dramatu Místo na zemi režiséra Artura Aristakisjana. Přestože se Noého esteticky vybroušené dílo zásadně liší od syrového dokumentárního realismu ruského dramatu, oba snímky naplno vyjadřují totožnou existenciální tíseň.

Místo na zemi, podobně jako Climax, ukazuje izolovanou komunitu jedinců, kteří místo štěstí pohlédnou do tváře tomu, co je obvykle skryto pod společenskými normami a konvenční představou o světě. Aristakisjan i Noé, každý s použitím jiných prostředků, přicházejí s obrazem obnažené krutosti a neutěšenosti lidské existence, v níž nepřichází po bolesti spása nebo odpuštění, ale jen vnitřní prázdnota. Jako kdyby z triptychu Zahrada pozemských rozkoší nizozemského malíře Hieronyma Bosche někdo sejmul desku Ráj a nechal pouze Pozemský život a Peklo. Tak jako ve svých předchozích dílech i v Climaxu Noé rozehrává sebereflexivní hru s divákem, dezorientuje ho zařazením titulků doprostřed filmu a zvýrazněním vlastního jména upozorňuje na svoje tvůrčí ego. Novinka od „značky“ Noé je však zároveň velkolepým existenciálním manifestem o schizofrenní povaze lidského světa, který se pohybuje na hranici života a sebedestrukce.