Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Příliš sladká země / Sweet Country

Příliš sladká země / Sweet Country

kritika / Jarmila Křenková / 29. 11. 2018

Sweet Country zachycuje Austrálii dvacátých let minulého století jako obdobu amerického Divokého západu. Odehrává se v krajině, kde se civilizační výdobytky střetávají s divočinou. Civilizace je zde ovšem relativní pojem, protože na pozemcích bílých osadníků, kteří si mohou dovolit vše, otročí v nuzných podmínkách původní obyvatelé. Jedním z nich je Sam Kelly a jeho žena Lizzie. Když Sam v sebeobraně zastřelí bílého válečného veterána Harryho, dvojice se vydává na útěk. Ví totiž, že kdyby zůstali, nečekal by je spravedlivý soud, ale lynč.

Kameraman a dokumentarista Warwick Thornton se vztahy původních a nových obyvatel Austrálie zabývá systematicky a jako režisér zaznamenává úspěchy na áčkových festivalech. Jeho celovečerní debut, sociální drama Samson a Dalila, byl uveden v canneské sekci Un certain regard, western Sweet Country zase získal zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách. Thorntonovy kompozice obrazů a snímání postav odkazují na tradiční westerny, prací s charaktery či způsobem vyprávění se ale naopak žánrovým klišé vzdalují a snaží se přiblížit moderním westernovým variacím, jako je Proposition, Opravdová kuráž nebo hraniční trilogie spisovatele Cormaca McCarthyho odehrávající se v americko-mexickém pohraničí.

Thornton ovšem není syrový jako John Hillcoat, emocionálně naléhavý jako bratři Coenové ani vypjatě metafyzický jako McCarthy. Z jeho filmu vystupuje především úsilí zevrubně analyzovat traumata koloniální minulosti. To je jistě legitimní, protože Austrálci byli ještě v první polovině 20. století vražděni coby škodná a až do roku 1967 jim nebyla přiznána občanská práva. Přes nápadité vyprávěcí postupy je však Thorntonův western místy až moc návodný a objektivně závažnému sdělení se nedaří dodat odpovídající hloubku. Například prací s flashbacky a flashforwardy dochází k působivému stírání časoprostorových souvztažností. Přesto zde prolnutí časových rovin spolu s důrazem na fotogeničnost australské přírody jen stěží evokuje mystický přesah do surreálného prostoru nadpozemského očistce, v němž by se odehrál fatální střet člověka a přírodních sil, jak se to povedlo například ve filmu Kosti a skalp Thorntonovu vrstevníkovi S. Craigu Zahlerovi.

Pro vystudovaného kameramana zůstává zásadní vizualita. Zaměřuje se na proměny barevného spektra v závislosti na světelných podmínkách a střídání dne a noci. Téměř hmatatelně pociťujeme horkou prašnost prostředí a kakofonie psího štěkotu rozléhající se na izolovaných farmách kontrastuje s tichými statickými záběry rozlehlé krajiny za soumraku či svítání. V pomalém doznívání obrazů se stromoví rytmicky pohupuje ve větru a sluneční jas se intenzivně propaluje skalisky i solnou plání. Příroda zde vystupuje jako další z postav a stává se mlčenlivým svědkem událostí. Za předpokladu, že ji dostatečně znají, může být pro hrdiny, kteří v ní bloudí, spojencem, nikdy ale nebude jejich přítelem.

Mapování na první pohled nehybných přírodních scenerií tvoří paralelu k soustředěnému průzkumu stoických lidských tváří. Thornton umí pracovat s neherci a výraznou fyziognomií Austrálců. Prostřednictvím detailů obličejů, zámlk a strohých replik se mu daří jediným pohledem vyjádřit i složité děje a emoční stavy. Úderné dialogy svou kadencí připomínají pouťové vyvolávání i výstřel z pušky a jsou snadno zaměnitelné s hlasem komentátora doprovázejícího němé filmy v improvizovaném letním kině. To pro místní představuje atrakci srovnatelnou se soudním procesem se Samem, který se odehraje na stejném místě a při němž přihlížející zaujímají totožné pozice, jako když sledovali filmy.

Thornton neskrývá ambice odvyprávět komplexní příběh zákona, spravedlnosti a morálky. Přes důležité téma, zajímavé vizuální nápady i pokusy o žánrové aktualizace je ale jeho přístup stále velmi uměřený a Sweet Country v rámci příběhů z okraje civilizace nakonec ničím nevybočuje. Autentická bezvýchodnost neutěšeného světa, kde je místo jen pro ty nejsilnější, z něj probleskne pouze sporadicky, třeba když Sam s Lizzie na svůj útěk sami rezignují a vzdají se rasistickému seržantovi. V jiných momentech už nám ale Thornton doslova i přeneseně zakrývá oči. Ve scéně, kdy farmář Harry znásilňuje Lizzie, se důmyslnou prací s mizanscénou prostor postupně zatemňuje a násilí samotné je vytěsněno mimo hlavní plán. Na to, o jak brutálních činech pojednává, je tedy Sweet Country až příliš líbivý a opatrný film.

Sweet Country (Austrálie, 2017, IMDb)
Režie a kamera: Warwick Thornton, scénář: David Tranter, Steven McGregor, střih: Nick Meyers, hrají: Bryan Brown, Hamilton Morris, Thomas M. Wright, Ewen Leslie ad., 113 minut, distribuce: Pilot Film (premiéra v ČR 2. 8. 2018).

Sweet Country (Austrálie, 2017, IMDb)
Režie a kamera: Warwick Thornton, scénář: David Tranter, Steven McGregor, střih: Nick Meyers, hrají: Bryan Brown, Hamilton Morris, Thomas M. Wright, Ewen Leslie ad., 113 minut, distribuce: Pilot Film (premiéra v ČR 2. 8. 2018).

Přečteno 1742x

Článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Sweet Country

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #144

#144

prosinec 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi


DALŠÍ Z RUBRIKY

144 Editorial

Candyman. Candyman. Candyman. Candyman… Candyman Candyman

Životopis ve čtyřech aktech / Portrét Nagisa Óšima

Blondýnka / Páni mají raději oběti

Rimini / 41⁄2

Úvod k tématu Devadesátky

R.N.M. / Člověk člověku medvědem

Znamení doby / Kolaps a apokalypsa v kinematografii devadesátých let


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Orba v srdeční krajině / Minari

Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa

Všechny vidlákovy světa i ten můj / Americká elegie

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam


RUBRIKY

anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #119 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Filozofie prázdnoty / Climax (Janis Prášil, kritika)

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej (Ivo Michalík, kritika)

Čtyřhlavý Hans Zimmer / Kin (Jiří Špičák, soundtrack)

Těch dlouhých dvacet let… / FAMU v období normalizace (Petr Bednařík, téma)

Naše časy se mění / 75. MFF Benátky (Anna Kopecká, report)

(Ne)lehká cesta k debutu / Kariérní start absolventů katedry režie FAMU (Lukáš Skupa, Jitka Lanšperková, téma)

+ více...