Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

kritika / Pavel Sladký / 15. 10. 2018 / komentáře (1)

Jan Palach patřil k nejočekávanějším českým filmům letošního roku a bezpochyby bude jedním z nejzásadnějších, které letos tuzemská kinematografie nabídne. Robert Sedláček v něm s citelnou zodpovědností k dobovým reáliím a historicky doložitelným faktům přibližuje život Jana Palacha, předcházející jeho sebeupálení. K Palachovi chová respekt a vypráví o jeho motivacích s cílem pochopit jeho čin jako významný a symbolický historický akt, ne vytvářet aktuální společenské paralely. Sedláček (potažmo Eva Kantůrková, jejíž scénář režisér výrazně upravoval) se vyjevuje jako následovník Jiřího Lederera, který ve svojí první palachovské monografii osciloval mezi empatií a faktografií novinářské „zprávy o životě a činu a smrti českého studenta“. Oba jsou mimo jiné zaujatí některými konkrétními motivy v Palachově příběhu, jako je ohrožení života v dětství během zimní procházky nebo verze dopisů na rozloučenou. Ledererovu monografii pak Sedláček přirozeně aktualizuje o znalosti současných respektovaných historiků (pravděpodobně Petr Blažek, Petr Koura ad.).

Po Janu Palachovi a TV seriálech Bohéma a České století se Sedláček rýsuje jako režisér se zájmem o historické svědomí a také jako tvůrce svým založením dialogický, jazykový. A to nejen proto, že vede dialog s cílem vyložit část moderních českých dějin a jejich smysl. Jeho filmový styl je uměřený a snímek se navzdory nevýřečnému hrdinovi výrazně sytí jazykem. Dialogy postav, politické projevy, dobová média, texty populárních písní, plakátové nápisy a transparenty se vrství v obraze, prostupují scénář i výpravu. V Janu Palachovi nenajdeme ani jednu sekvenci, která by jazyk v některé formě (psané, mluvené slovo v obraze nebo mimo obraz) neužívala. Dokonce i sekvence, kde je Palach sám, z různorodých dramatických důvodů doprovázejí drobnější textová sdělení nebo výkřik hlavní postavy „do prázdna“. S blížícím se finále se mladý Palach stahuje do sebe s vědomím plánovaného činu. Slova znějící kolem něj vyjadřují nejprve diskusní kvas pražského jara, posléze krizi formativních autorit, ale později zní stále banálněji až k naprosté nesnesitelnosti.

Funkce jazyka se v průběhu filmu výrazně proměňuje, ale ke své škodě je film řečí přehlcený. Posiluje to i několik nadbytečných scén. Mezi ně patří posrpnová francouzská brigáda, kde se sice Palach dozví o Siwiecově sebeupálení, ale překládání slova řeka do francouzského rivière a další dialogy nejsou funkčním odlehčením, spíš jen slepou odbočkou a vršením verbálních projevů. Také Palachův telefonát příteli ze studií, se kterým si snad chce promluvit o svém plánu, nemá žádné konsekvence, jen brzdí gradaci a přidává další dialogy. Při opakovaném zhlédnutí filmu vystoupí také nadbytečnost vět jako „To je ale rozpad všeho, co dává smysl!“, které verbalizují to, co bychom měli rozeznat z tváří herců. Výkony mladých herců a hereček v čele se samotným Viktorem Zavadilem v roli Palacha jsou přitom zapamatováníhodné a na rozdíl například od Smrkovského Jiřího Zapletala nevzbuzují podezření z vnějškového imitování.

Čtyřminutová závěrečná sekvence, v níž Sedláček mimochodem diváky neokázale dovede k nejvýraznějšímu subjektivnímu pohledu, ve kterém se kamera ztotožňuje s Palachem, je velmi silná. Po ní na plátně následuje pietní černá vteřina, ale ani Palachův finální čin neústí do ticha. Titulková sekvence je doplněna radioakustickou kompozicí Michala Rataje, která je opět nasycená dobovými projevy. Fikce znovu promarňuje svoji příležitost zastavit se navzdory pokračujícím dějinám nad tajemstvím nepředstavitelně bolestivého činu, i když rezonance otázky „proč?“ v divákovi měla být jejím hlavním cílem.

Po Janu Palachovi Sedláčka můžeme označit za režiséra, který dává přednost interpretaci historického momentu pro smysl dějin před obrazem dějinného tajemství. Jan Palach je sdělným historickým dramatem, které ukazuje, co „Pochodeň č. 1“ formovalo. Nenechává diváka příliš pochybovat o tom, že Palachův čin nebyl například impulzivní, zoufalý, pomatený, nedomyšlený ani nesmyslný, ale – slovy Lederera – svrchovaně mravní. Jeho historické i charakterové souřadnice jsou poměrně pevné a snad až příliš často definované jazykem archiválií, historiografie i scénáře.

Jan Palach (ČR, SR, 2018, IMDb)
Režie: Robert Sedláček, scénář: Eva Kantůrková, kamera: Jan Šuster, střih: Josef Krajbich, hudba: Michal Rataj, hrají: Viktor Zavadil, Denisa Barešová, Jan Vondráček, Zuzana Bydžovská ad., 124 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 21. 8. 2018).

Jan Palach (ČR, SR, 2018, IMDb)
Režie: Robert Sedláček, scénář: Eva Kantůrková, kamera: Jan Šuster, střih: Josef Krajbich, hudba: Michal Rataj, hrají: Viktor Zavadil, Denisa Barešová, Jan Vondráček, Zuzana Bydžovská ad., 124 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 21. 8. 2018).

Přečteno 4928x

Článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Jan Palach

****  ČTENÁŘI (2.3)


komentáře

    přepište kód:

Ondra  (16.10.2018 16:20)

"Fikce znovu promarňuje svoji příležitost zastavit se navzdory pokračujícím dějinám nad tajemstvím nepředstavitelně bolestivého činu, i když rezonance otázky „proč?“ v divákovi měla být jejím hlavním cílem." Mně naopak přijde, že toho v případě Sedláčkova filmu fikce zase tolik nepromarnila. Sama závěrečná "němá" sekvence, jakož i řada dalších silných momentů (topení štěnat, zastřelení ruského vojáka atd…), jakož i to, že film vemi často nachází těžiště "mimo slova", ve tváři hlavního protagonisty, do které je nutné a zároveň nesnadné empaticky pronkat, jsou dle mého důkazem, že to není pouze tezovité a ukecané….

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Hlediště jsou ti druzí / Annette


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu: Film a ekologie

Editorial 137

Zeleně, šetrně, úsporně / O možnostech a rizicích udržitelné audiovizuální produkce

Filmové ekohorory / Když příroda vrací úder

Mezi poezií a přírodou / Estetická ekologie Abbáse Kiarostamího

Dvě věže pomalé kinematografie / Ekoestetika filmů Jamese Benninga a Andyho Warhola

O tom až někdy příště / Klimatická krize ve filmovém a televizním vyprávění

Oslav mučedníka, polituj konformistu, proklej režim / Není zla mezi námi


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Bruno Dumont / Překračovat realitu

Smolný pich, duch doby a festivalové diváctví / Pandemické Berlinale

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Králova řeč po česku / Havel

Od sexuálních predátorů k mediální gramotnosti / V síti


RUBRIKY

anketa (28) / český film (111) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1030) / mimo kino (186) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (279) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #119 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

(Ne)lehká cesta k debutu / Kariérní start absolventů katedry režie FAMU (Lukáš Skupa, Jitka Lanšperková, téma)

Filozofie prázdnoty / Climax (Janis Prášil, kritika)

Štvanice mezi bádáním a autorským filmem / Michaela Režová (Vítězslav Chovanec, profil)

Očekávat neočekávané / Johnnie To (Antonín Tesař, portrét)

Místy nebezpečná historie AMU / Vít Janeček (Vít Janeček, kniha)

Zápas s řečí dějin / Jan Palach (Pavel Sladký, kritika)

+ více...