Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho
Pro cinefily, kteří jsme brali filmový rozum v 70. letech, byl Pier Paolo Pasolini jedním ze třinácti nejmilovanějších autorů. Uhrančivé bylo fluidum, jež jeho filmy vyzařovaly. Dráždivě působilo spojení spirituality, levicovosti a sexuality, tedy Ježíše, Marxe a Freuda. Generace vzdělaná ve filmových klubech se po roce 1989 postarala o uvedení Pasoliniho snímků v České televizi, zařazení čtyř posledních jeho opusů do Projektu 100 a vydání takřka kompletního celovečerního díla na DVD.
Otvíráme-li dnes knihu Maurizia Viana Pier Paolo Pasolini a jeho filmy, jedná se o návrat nejen k dávné fascinaci, ale i do postmoderních 80. let, kdy americký profesor italského původu svoji monografii připravoval. Pokusil se porozumět systému Pasoliniho myšlení, což není snadné: PPP zanechal mnoho příležitostných výpadů, méně teoretických výkladů. Ty jsou obsaženy v knize Empirismo eretico (1972), na jejíž české vydání stále čekáme, přestože klíčovou stať o poetickém filmu máme k dispozici již od roku 1965.
Nejprve Viano vytyčí Pasoliniho „,textuální souhvězdí": mají jím být humanismus, katolictví, marxismus, psychoanalýza a homosexualita. Badatel považuje za nutné přiznat, že není gay. Dané kontexty ovšem nejsou souměřitelné:...