Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov
kritika / Ondřej Pavlík / 14. 8. 2018
Andersonovy filmy, které občas připomínají výtvory nadaného, zakřiknutého, věčně nedospělého stavitele domků pro panenky, bývají jejich kritiky označovány za samoúčelně hračičkovské, juvenilní či narcistní. U Psího ostrova, vytvořeného metodou stop-motion animace, tyto výtky zastínil trochu jiný nedostatek. Anderson prý japonskou kulturu portrétuje stereotypně, necitlivě a celkově se chová jako naivní západní turista, který si z návštěvy země vycházejícího slunce zapamatoval jen ta největší klišé: haiku, saké nebo zápasníky sumo.
Ač má tento argument nepochybně něco do sebe, opomíjí minimálně jednu podstatnou věc. Se svou porcelánovou fasádou nepracují poslední Andersonovy filmy jen jako s čistě manýristickým ornamentem, ale zároveň přiznávají její falešnost. Grandhotel tak skrze bezejmennou postavu spisovatele reflektoval knižní přikrášlenost marcipánových interiérů i dobrodružných událostí. Psí ostrov zase vsazuje svůj zkreslující orientalismus do širší rozpravy o strastech mezikulturní komunikace a nedokonalostech jazykových přepisů.
Rozhodnutí nechat japonské postavy hovořit v jejich mateřštině a prostřednictvím překladatelky jejich dialogy alespoň částečně tlumočit do angličtiny proto určitě není projevem neúcty nebo exotizujícího zacházení. (Nebyl by jím naopak anglický „dabing“?) Je to spíše signál, že si je snímek vědom filtru, který bude jakýkoli přenos mezi Západem a Východem vždy určitým způsobem deformovat.
Jazyková odlišnost zde přitom není důležitým motivem jen ve scénách veřejných medializovaných výstupů autoritářského starosty Kobajašiho. Výrazně zasahuje také do běžných interakcí postav, zejména anglicky mluvících zvířat a starostova adoptovaného syna Atariho, který do ostrovní karantény přilétá hledat svého čtyřnohého kamaráda Flíčka.
Atari, stejně jako potulný pes Šéf, jsou na jednu stranu typicky andersonovskými hrdiny: životem zklamanými, do sebe uzavřenými solitéry s narušeným či neexistujícím rodinným zázemím, kteří svoje zraněné city schovávají za odměřenost, ironii a sarkasmus. Jazyková bariéra, s níž oba při postupném sbližování zápolí, je ale na stranu druhou v kontextu režisérových filmů novým prvkem, který tyto komunikační nesnáze přenáší nad rámec rozporů jednotlivců a propůjčuje jim obecnější dimenzi.
Komická nedorozumění uvnitř smečky tak doprovázejí širší mezidruhové kolize, na jaké bychom narazili v satirických bajkách. Ti, kteří tyto rozdíly dokážou překlenout, pak – opět s humornou nadsázkou – získávají status vyvolených. Jako například mopsice, která dokáže porozumět televizní předpovědi počasí, a má proto na ostrově pověst věštkyně schopné vidět do budoucnosti. Přijmeme-li perspektivu utlačovaných exkomunikovaných psů, může nám (nepřekládaná) japonština znít docela jako štěkání, u kterého jsme nuceni obsah sdělení vyčíst z tónu hlasu a řeči těla.
Psí ostrov, tak jako Andersonův předchozí pookénkově animovaný film Fantastický pan Lišák, svým stylem místy připomene takzvanou „plošinovku“ – videohru, v níž postavičky hledají cestu vpřed dvojrozměrnými úrovněmi plnými nástrah. Snímek ale toto zdání zploštělého světa často jen umně finguje, aby jej vzápětí do hloubky rozšířil o další, doteď nevyužité prostorové plány. Totéž se dá přitom prohlásit i o filmu samotném. Vyhlíží možná jako primitivní dálnovýchodní leporelo, ale na takto dětinský počin jej redukovat nelze. Ze zdánlivě povrchní přehlídky emblémů a citací směle vyčuhují další významové vrstvy, jež vypovídají o příčinách konfliktů a vzájemných nedorozumění.
Psí ostrov (Isle of Dogs, USA, Německo, 2018, IMDb)
Režie a scénář: Wes Anderson, kamera: Tristan Oliver, střih: Ralph Foster, Edward Bursch, hudba: Alexandre Desplat, 101 minut, distribuce: Cinemart (premiéra v ČR 10. 5. 2018).
Psí ostrov (Isle of Dogs, USA, Německo, 2018, IMDb)
Režie a scénář: Wes Anderson, kamera: Tristan Oliver, střih: Ralph Foster, Edward Bursch, hudba: Alexandre Desplat, 101 minut, distribuce: Cinemart (premiéra v ČR 10. 5. 2018).
Přečteno 1897x
Článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018
Z obsahu tištěného čísla:
Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov (Ondřej Pavlík, kritika)
Vystřízlivět / Patrick Melrose (Martin Šrajer, televize)
Logika přestřelky / Zimní bratři (Antonín Tesař, kritika)
Hledisko oběti / Utøya, 22. července (Jan Bodnár, kritika)
Vidět, co nevidíme / Tereza Stehlíková (Kamila Boháčková, profil)
Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto (Tomáš Gruntorád, kritika)