Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

kritika / Tomáš Gruntorád / 11. 9. 2018

Videoinstalace Juliana Rosefeldta Manifesto, která od roku 2015 putovala po světových galeriích včetně pražské, vstoupila letos v pozměněném formátu celovečerního filmu i do kinodistribuce. V souboru třinácti krátkometrážních filmů nechal Rosefeldt zaznít úryvky ze třiapadesáti politických a uměleckých manifestů, sepsaných mezi lety 1848–2004. Tato historická volání po nových směrech umělecké tvorby i společenského života, vzdorující generacím taťků i kapitalistickým a buržoazním hodnotám, vytrhl z jejich dějinných kontextů a přesadil je do třinácti současných modelových prostředí (na burzu, rockový koncert či do televizního studia). Těm dominuje Cate Blanchett ve třinácti různých zpodobněních bezejmenných postav, sehrávajících role hlásných trub revolučních ambicí představitelů efemérních i nesmrtelných kulturních směrů: komunismu, surrealismu, vorticismu, kreacionismu a řady dalších.

Manifesto lze řadit mezi performanční konceptuální filmy založené na výrazné herecké osobnosti, která vplouvá do mnoha převleků a situací, aby v sérii nikoli kauzálně, ale tematicky provázaných „případových studií“ ohledala charakter jistého fenoménu. Podobně jako Denis Lavant mapoval napříč žánrovými mikropříběhy filmu Holy Motors úděl herecké profese i bohatství výrazových možností filmového média, vyjevují postavy Cate Blanchett konstanty „žánru“ manifestu i proměny, jichž tato forma sebevyjádření doznala v čase.

Ve všech fragmentech Manifesta je podstatný vztah mezi prostředím, v duchu či veřejně řečnící avantgardistkou a víceméně nechápavým, ošívajícím se a vnitřně rezistentním publikem. Většinou sledujeme situace obousměrného odporu, kdy nonkonformní, progresivní impulz naráží na rozpaky a odmítnutí společenské masy. Tu někdy reprezentuje jen němé prostředí – například levicově smýšlejícího vandráka obklopující zdecimovaná průmyslová oblast a kouřící komíny v dáli, které symbolizují nezastavitelný provoz kapitalistického soukolí a konzumerismu, podrobujícího si kreativní sféru. Je však levicový tulák skutečně hrdinou této scény a dařilo by se umění lépe v komunistických podmínkách? S odtažitostí mlčícího okolí se lze překvapivě identifikovat více než s okázalou autoritativní uřvaností bořitelů tradic či blazeovaným znechucením přiopilých proroků ze statu quo, neboť Blanchett interpretuje texty manifestů silně afektivně.

Třináct fragmentů Manifesta bylo v galeriích promítáno na pohyblivých plátnech časově souběžně a prostorově odděleně, čímž díky efektu vzájemného přehlušování se promluv vynikla negační podstata avantgardy, tendence odmítat vše tradiční i soudobé a prosazovat jen vlastní směr. Ve filmu naopak volba lineárního řazení epizod směřuje pozornost diváka zpět ke smyslu slov a vět a může jej svádět k frustrující kunsthistorické hře na rozpoznávání kulturních odkazů, o niž v prvním plánu nejde.

Obdobnou past na diváka nalíčil Luis Buñuel v Mléčné dráze, když film sestavil z reálných teologických sporů a výjevů z kacířských dějin: za laikům neznámými příběhy a nesrozumitelnými sektářskými bláboly se skrývala obecná výpověď o všudypřítomnost lidského fanatismu. I Manifesto stále naráží na doktrinářský tón uměleckých provolání. Troufalé vnucování pravidel a tvůrčích postupů jedincům s vlastní estetickou představou, a tedy omezování jejich výrazových rejstříků nejjasněji tematizuje finální sekvence zasvěcená filmovým teoriím. Zde učitelka výtvarné výchovy koriguje dětem výkresy dle tvůrčích přikázání manifestu Dogma 95 („musí to být barevné“, „autor nesmí být uveden“ atd.).

Před malováním však učitelka k dětem promluví slovy Jima Jarmusche o tom, že tvůrce by měl čerpat inspiraci ze všeho kolem sebe a měl by si umět z podnětů okolního světa „nakrást“ materiál pro vlastní jedinečné dílo. Agresivně militantní a ničitelské vášně (komunistické a situacionistické, které prohlašovaly umělce za revolucionáře) vyvažuje Rosefeldt těmi k historii uctivými, uvědomujícími si, že staré časy objevily a daly vzniknout všem základům, na nichž my dnes jen stavíme své plagiáty. Rosefeldt pytláckou metodu následuje, když z koláže prastarých manifestů buduje výpověď o jejich dogmatismu a napříč filmem akcentovanou tezi o nepůvodnosti jak plodů tvůrčí praxe, tak i její reflexe.

Manifesto (Německo, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Julian Rosefeldt. kamera: Christoph Krauss, střih: Bobby Good, hudba: Ben Lukas Boysen, Nils Frahm, hrají: Cate Blanchett ad., 95 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 6. 2018).

Manifesto (Německo, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Julian Rosefeldt. kamera: Christoph Krauss, střih: Bobby Good, hudba: Ben Lukas Boysen, Nils Frahm, hrají: Cate Blanchett ad., 95 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 6. 2018).

Přečteno 1048x

Článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Manifesto

****  ČTENÁŘI (2.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY

Ve středu začíná festival krátkometrážních snímků v Praze

Konec seriálu Mindhunter? Třetí řadu Netflix odložil na neurčito

Z Parazita bude minisérie, Pon Džun-ho o projektu jedná s HBO

Smíření s džihádem a s pubertou / Mladý Ahmed

Chystá se film o Dylanovi, zpěváka ztvární Timothée Chalamet

Na Berlinale mají nakročeno Tsai Ming-Liang a Jia Zhangke

Králové a slouhové v zadrátovaných bažinách / Král Šumavy

Vymítač předsudků / Antologie města duchů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Mládeži, rozchod / Genesis

Změť všudypřítomné bídy / Kafarnaum

Detox od českého mainstreamu / Domestik

Veselá bída svobody / The Florida Project


RUBRIKY

anketa (24) / český film (90) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (751) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (164) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (250) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #118 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Anglie jako rajská zahrada i okultní peklo / Arcadia (Jiří Špičák, soundtrack)

Radostné katastrofy a absurdní vesmíry / Terry Gilliam (Antonín Tesař, portrét)

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha (Jana Bébarová, téma)

Editorial 118: Neonoir (Jindřiška Bláhová, editorial)

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto (Tomáš Gruntorád, kritika)

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...