Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto
kritika / Tomáš Gruntorád / 11. 9. 2018
Manifesto lze řadit mezi performanční konceptuální filmy založené na výrazné herecké osobnosti, která vplouvá do mnoha převleků a situací, aby v sérii nikoli kauzálně, ale tematicky provázaných „případových studií“ ohledala charakter jistého fenoménu. Podobně jako Denis Lavant mapoval napříč žánrovými mikropříběhy filmu Holy Motors úděl herecké profese i bohatství výrazových možností filmového média, vyjevují postavy Cate Blanchett konstanty „žánru“ manifestu i proměny, jichž tato forma sebevyjádření doznala v čase.
Ve všech fragmentech Manifesta je podstatný vztah mezi prostředím, v duchu či veřejně řečnící avantgardistkou a víceméně nechápavým, ošívajícím se a vnitřně rezistentním publikem. Většinou sledujeme situace obousměrného odporu, kdy nonkonformní, progresivní impulz naráží na rozpaky a odmítnutí společenské masy. Tu někdy reprezentuje jen němé prostředí – například levicově smýšlejícího vandráka obklopující zdecimovaná průmyslová oblast a kouřící komíny v dáli, které symbolizují nezastavitelný provoz kapitalistického soukolí a konzumerismu, podrobujícího si kreativní sféru. Je však levicový tulák skutečně hrdinou této scény a dařilo by se umění lépe v komunistických podmínkách? S odtažitostí mlčícího okolí se lze překvapivě identifikovat více než s okázalou autoritativní uřvaností bořitelů tradic či blazeovaným znechucením přiopilých proroků ze statu quo, neboť Blanchett interpretuje texty manifestů silně afektivně.
Třináct fragmentů Manifesta bylo v galeriích promítáno na pohyblivých plátnech časově souběžně a prostorově odděleně, čímž díky efektu vzájemného přehlušování se promluv vynikla negační podstata avantgardy, tendence odmítat vše tradiční i soudobé a prosazovat jen vlastní směr. Ve filmu naopak volba lineárního řazení epizod směřuje pozornost diváka zpět ke smyslu slov a vět a může jej svádět k frustrující kunsthistorické hře na rozpoznávání kulturních odkazů, o niž v prvním plánu nejde.
Obdobnou past na diváka nalíčil Luis Buñuel v Mléčné dráze, když film sestavil z reálných teologických sporů a výjevů z kacířských dějin: za laikům neznámými příběhy a nesrozumitelnými sektářskými bláboly se skrývala obecná výpověď o všudypřítomnost lidského fanatismu. I Manifesto stále naráží na doktrinářský tón uměleckých provolání. Troufalé vnucování pravidel a tvůrčích postupů jedincům s vlastní estetickou představou, a tedy omezování jejich výrazových rejstříků nejjasněji tematizuje finální sekvence zasvěcená filmovým teoriím. Zde učitelka výtvarné výchovy koriguje dětem výkresy dle tvůrčích přikázání manifestu Dogma 95 („musí to být barevné“, „autor nesmí být uveden“ atd.).
Před malováním však učitelka k dětem promluví slovy Jima Jarmusche o tom, že tvůrce by měl čerpat inspiraci ze všeho kolem sebe a měl by si umět z podnětů okolního světa „nakrást“ materiál pro vlastní jedinečné dílo. Agresivně militantní a ničitelské vášně (komunistické a situacionistické, které prohlašovaly umělce za revolucionáře) vyvažuje Rosefeldt těmi k historii uctivými, uvědomujícími si, že staré časy objevily a daly vzniknout všem základům, na nichž my dnes jen stavíme své plagiáty. Rosefeldt pytláckou metodu následuje, když z koláže prastarých manifestů buduje výpověď o jejich dogmatismu a napříč filmem akcentovanou tezi o nepůvodnosti jak plodů tvůrčí praxe, tak i její reflexe.
Manifesto (Německo, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Julian Rosefeldt. kamera: Christoph Krauss, střih: Bobby Good, hudba: Ben Lukas Boysen, Nils Frahm, hrají: Cate Blanchett ad., 95 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 6. 2018).
Manifesto (Německo, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Julian Rosefeldt. kamera: Christoph Krauss, střih: Bobby Good, hudba: Ben Lukas Boysen, Nils Frahm, hrají: Cate Blanchett ad., 95 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 6. 2018).
Přečteno 2340x
Článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Manifesto
**** ČTENÁŘI (2.5)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Obrazy starého světa / Služebníci
Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec
Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018
Z obsahu tištěného čísla:
Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha (Jana Bébarová, téma)
Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe (Milan Hain, téma)
Příběhy, které si vyprávíme / Lekce (Martin Šrajer, kritika)
Radostné katastrofy a absurdní vesmíry / Terry Gilliam (Antonín Tesař, portrét)
Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento (Jakub Kučera, téma)
Hledisko oběti / Utøya, 22. července (Jan Bodnár, kritika)