Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

kritika / Tomáš Gruntorád / 11. 9. 2018

Videoinstalace Juliana Rosefeldta Manifesto, která od roku 2015 putovala po světových galeriích včetně pražské, vstoupila letos v pozměněném formátu celovečerního filmu i do kinodistribuce. V souboru třinácti krátkometrážních filmů nechal Rosefeldt zaznít úryvky ze třiapadesáti politických a uměleckých manifestů, sepsaných mezi lety 1848–2004. Tato historická volání po nových směrech umělecké tvorby i společenského života, vzdorující generacím taťků i kapitalistickým a buržoazním hodnotám, vytrhl z jejich dějinných kontextů a přesadil je do třinácti současných modelových prostředí (na burzu, rockový koncert či do televizního studia). Těm dominuje Cate Blanchett ve třinácti různých zpodobněních bezejmenných postav, sehrávajících role hlásných trub revolučních ambicí představitelů efemérních i nesmrtelných kulturních směrů: komunismu, surrealismu, vorticismu, kreacionismu a řady dalších.

Manifesto lze řadit mezi performanční konceptuální filmy založené na výrazné herecké osobnosti, která vplouvá do mnoha převleků a situací, aby v sérii nikoli kauzálně, ale tematicky provázaných „případových studií“ ohledala charakter jistého fenoménu. Podobně jako Denis Lavant mapoval napříč žánrovými mikropříběhy filmu Holy Motors úděl herecké profese i bohatství výrazových možností filmového média, vyjevují postavy Cate Blanchett konstanty „žánru“ manifestu i proměny, jichž tato forma sebevyjádření doznala v čase.

Ve všech fragmentech Manifesta je podstatný vztah mezi prostředím, v duchu či veřejně řečnící avantgardistkou a víceméně nechápavým, ošívajícím se a vnitřně rezistentním publikem. Většinou sledujeme situace obousměrného odporu, kdy nonkonformní, progresivní impulz naráží na rozpaky a odmítnutí společenské masy. Tu někdy reprezentuje jen němé prostředí – například levicově smýšlejícího vandráka obklopující zdecimovaná průmyslová oblast a kouřící komíny v dáli, které symbolizují nezastavitelný provoz kapitalistického soukolí a konzumerismu, podrobujícího si kreativní sféru. Je však levicový tulák skutečně hrdinou této scény a dařilo by se umění lépe v komunistických podmínkách? S odtažitostí mlčícího okolí se lze překvapivě identifikovat více než s okázalou autoritativní uřvaností bořitelů tradic či blazeovaným znechucením přiopilých proroků ze statu quo, neboť Blanchett interpretuje texty manifestů silně afektivně.

Třináct fragmentů Manifesta bylo v galeriích promítáno na pohyblivých plátnech časově souběžně a prostorově odděleně, čímž díky efektu vzájemného přehlušování se promluv vynikla negační podstata avantgardy, tendence odmítat vše tradiční i soudobé a prosazovat jen vlastní směr. Ve filmu naopak volba lineárního řazení epizod směřuje pozornost diváka zpět ke smyslu slov a vět a může jej svádět k frustrující kunsthistorické hře na rozpoznávání kulturních odkazů, o niž v prvním plánu nejde.

Obdobnou past na diváka nalíčil Luis Buñuel v Mléčné dráze, když film sestavil z reálných teologických sporů a výjevů z kacířských dějin: za laikům neznámými příběhy a nesrozumitelnými sektářskými bláboly se skrývala obecná výpověď o všudypřítomnost lidského fanatismu. I Manifesto stále naráží na doktrinářský tón uměleckých provolání. Troufalé vnucování pravidel a tvůrčích postupů jedincům s vlastní estetickou představou, a tedy omezování jejich výrazových rejstříků nejjasněji tematizuje finální sekvence zasvěcená filmovým teoriím. Zde učitelka výtvarné výchovy koriguje dětem výkresy dle tvůrčích přikázání manifestu Dogma 95 („musí to být barevné“, „autor nesmí být uveden“ atd.).

Před malováním však učitelka k dětem promluví slovy Jima Jarmusche o tom, že tvůrce by měl čerpat inspiraci ze všeho kolem sebe a měl by si umět z podnětů okolního světa „nakrást“ materiál pro vlastní jedinečné dílo. Agresivně militantní a ničitelské vášně (komunistické a situacionistické, které prohlašovaly umělce za revolucionáře) vyvažuje Rosefeldt těmi k historii uctivými, uvědomujícími si, že staré časy objevily a daly vzniknout všem základům, na nichž my dnes jen stavíme své plagiáty. Rosefeldt pytláckou metodu následuje, když z koláže prastarých manifestů buduje výpověď o jejich dogmatismu a napříč filmem akcentovanou tezi o nepůvodnosti jak plodů tvůrčí praxe, tak i její reflexe.

Manifesto (Německo, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Julian Rosefeldt. kamera: Christoph Krauss, střih: Bobby Good, hudba: Ben Lukas Boysen, Nils Frahm, hrají: Cate Blanchett ad., 95 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 6. 2018).

Manifesto (Německo, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Julian Rosefeldt. kamera: Christoph Krauss, střih: Bobby Good, hudba: Ben Lukas Boysen, Nils Frahm, hrají: Cate Blanchett ad., 95 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 6. 2018).

Přečteno 537x

Článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Manifesto

****  ČTENÁŘI (2.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


DALŠÍ Z RUBRIKY

Editorial 119: Muž ve filmu

Žít, pracovat, pózovat / Televizní světy Ryana Murphyho

Zběsilost v srdci i v obličeji / Nicolas Cage jako mem

Fascinující Fassbender / Filmové performance maskulinit

Rabijáti, svalovci i šprti / Reprezentace maskulinit v americkém filmu a televizi od 40. let do...

Jak definovat mužnost na plátně

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Lidovost, masovost, oblíbenost… / Jak rozumět populární kultuře po třiceti letech


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Veselá bída svobody / The Florida Project

Každý za sebe a AIDS proti všem / 120 BPM

Válka hrou / Chlapi nepláčou

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Pravda neexistuje / Jackie


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (222) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #118 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho (Jaromír Blažejovský, kniha)

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu (Martin Mišúr, kritika)

Génius průměru / Deadpool 2 (Jarmila Křenková, kritika)

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto (Tomáš Gruntorád, kritika)

Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém (Marcel Arbeit, rozhovor)

Logika přestřelky / Zimní bratři (Antonín Tesař, kritika)

+ více...