Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Logika přestřelky / Zimní bratři

Logika přestřelky / Zimní bratři

kritika / Antonín Tesař / 14. 8. 2018

Už úvodní dlouhá jízda sledující horníky vycházející z dolu a míjející jeden obří, hlučný a oprýskaný stroj za druhým předznamenává základní postupy oslnivého debutu Dána Hlynura Pálmasona Zimní bratři. Prostředí charakteristické pro sociální drama se tu mění v expresivní kulisu atakující zvukovody diváků i postav. V některých scénách se hluk prostředí prolíná s industriálním soundtrackem od Toke Brorsona Odina tak plynule, že nejsme schopni rozeznat diegetickou a nediegetickou zvukovou složku díla. Podobně se do děje prolamují sny a fantazie postav, které někdy také není snadné vzájemně odlišit.

Pálmason rozhodně nenatočil realistický film. Nejde mu ale ani o žádný jednoduchý symbolismus. Extrémně hlučný, špinavý a nevlídný mikrosvět Zimních bratrů je spíš expresivním časoprostorem, ve kterém se vnitřní a vnější světy postav vzájemně v sobě neustále zrcadlí. Dohromady vytvářejí subtilní obraz duševní apokalypsy, který má mnohem blíže k duchu filmů Bély Tarra než k dardennovskému pozorování jedinců lapených v určitém sociálním prostředí.

V jedné z prvních scén filmu shání mladý impulzivní dělník Emil u jednoho z místních „něco pro holku“, ale nakonec odejde domů s nabitou puškou a instruktážním videem o střílení pro vojáky. Pokyny instruktora, jak jednat v bojových situacích, pak Emil aplikuje i na své stále se zhoršující mezilidské vztahy. Logika přestřelky, podle níž je lepší střílet první, abyste sami nebyli zastřeleni, se ozývá v soupeření Emila s jeho starším bratrem Johanem, ať už jsou to závody v močení nebo rvačka o ženu, i v jeho stupňujících se konfliktech s ostatními dělníky poté, co se jeden z nich otráví jeho podomácku vyrobenou pálenkou z průmyslového lihu. Převážně mužský kolektiv ve filmu připomíná psí smečku, společenství spojené dohromady pouze touhou po výdělku. Emil působí jako divoké, neukázněné mládě, které za každou cenu chce udělat dojem na zbytek smečky, ale namísto toho je z ní nakonec vykázáno.

Pálmasonův film však právem vzbudil pozornost spíš svým audiovizuálním zpracováním než příběhem nebo tématem. Zimní bratři se sice nepochybně zabývají mezilidskými vztahy v uzavřených (pracovních, mužských) komunitách, ale rozhodně to není žádná sociologická analýza, která by o nich řekla něco objevného. Pálmason spíš sází na silné empatické výjevy, ve kterých se odrážejí emoce jeho hrdinů, ať už skrze jejich tváře nebo prostřednictvím samotné mizanscény. Tvůrce dává prostředí filmu podobu chladné pustiny, jíž dominují vybledlé barevné odstíny. Uhrančivé obrazy kameramanky Marie von Hausswolff byly navíc natočené na zrnitý 16mm filmový materiál, který dodává zaprášené zimní krajině ještě špinavější nádech.

Industriální prostředí plné masivních zablácených strojů se staví do kontrastu k tělům protagonistů. Herci mají často zašpiněné tváře, případně nosí roušky přes obličeje nebo jsou jejich těla navlečená do neforemných overalů. K tomu kontrastně působí nahota v některých scénách, hlavně ve finálním souboji obou bratrů, kde Johanovo tělo vystupuje jako další tvrdá, nepřekonatelná překážka, proti níž Emil ve finále nic nezmůže a málem jí zcela podlehne. Ještě úzkostněji působí záběry z podzemí, kde jedinými zdroji světla jsou baterky na helmách dělníků a kde je jedinec ostatním vydán ještě více všanc.

Pocit tísnivého, hrozivého prostředí umocňuje i industriální zvuková stopa. Obří stroje vydávající ohlušující zvuky zdůrazňují malost a bezmocnost lidí, kteří s nimi pracují. Pro vyznění Zimních bratrů je zásadní i kontrast mezi neosobním rozměrem pracovní rutiny a Emilovými osamělými pokusy se z něj vytrhnout. Když vedoucí dolu oznamuje Emilovi, že jeho pálenka otrávila jednoho člena týmu, mluví o ztrátě „jednoho z nejlepších pracovníků“, ne o tom, že Emil ohrozil něčí život. Z mrazivých vztahů Pálmasonova zimního království navíc zřejmě není úniku. Přinejmenším nevíme, kam se zavržený Emil a jeho bratr odeberou, protože mimo mikrosvět dolu snímek nikdy nic neukáže, jako by ani mimo něj nic neexistovalo.

Zimní bratři (Vinterbrødre, Dánsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Toke Brorson Odin, hrají: Elliott Crosset Hove, Simon Sears, Lars Mikkelsen ad., 100 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 17. 5. 2018).

Zimní bratři (Vinterbrødre, Dánsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Toke Brorson Odin, hrají: Elliott Crosset Hove, Simon Sears, Lars Mikkelsen ad., 100 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 17. 5. 2018).

Přečteno 258x

Článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


DALŠÍ Z RUBRIKY

Rozostřeně, ale zostra / Tvář

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Editorial 120: Muž ve filmu

Žít, pracovat, pózovat / Televizní světy Ryana Murphyho

Zběsilost v srdci i v obličeji / Nicolas Cage jako mem

Fascinující Fassbender / Filmové performance maskulinit

Rabijáti, svalovci i šprti / Reprezentace maskulinit v americkém filmu a televizi od 40. let do...

Jak definovat mužnost na plátně


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Asie v lázních / Filmové tipy na MFF KV z Dálného Východu

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem

Wakanda je to místo / Black Panther

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #118 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu (Martin Mišúr, kritika)

Hledisko oběti / Utøya, 22. července (Jan Bodnár, kritika)

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho (Jaromír Blažejovský, kniha)

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story (Daniel Řehák, kritika)

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe (Milan Hain, téma)

Radostné katastrofy a absurdní vesmíry / Terry Gilliam (Antonín Tesař, portrét)

+ více...