Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Etablovaný norský režisér a kameraman Erik Poppe rozděluje svým posledním snímkem Utøya, 22. července diváky i kritiky na dva nesmiřitelné tábory už od letošního Berlinale, kde měl film svou světovou premiéru. Po skončení projekcí se v kinosálech nadšeně aplaudovalo i nesouhlasně bučelo. Reflexe jedné z nejtraumatičtějších událostí novodobé norské historie je prezentována ve formě autentické rekonstrukce události, odehrávající se navíc v reálném čase. Film otevírá série dokumentárních záběrů na bombové útoky v Oslu. Samotná expozice tak předesílá snahu režiséra o co nejdůslednější věrohodnost filmového děje.

Kamera se následně zafixuje na postavu devatenáctileté Kaji (debutující Andrea Berntzen), která tráví svátky na dětském letním táboře na ostrově Utøya společně se svou mladší sestrou Emilií a dalšími zhruba pěti sty mladými lidmi. Z nedalekého Osla k účastníkům tábora začnou doléhat zmatené zprávy o teroristickém útoku. Ten se stává i zdrojem konfliktu mezi Kajou a její sestrou, která události bere na lehkou váhu. Sestry se po hádce rozdělí a bezstarostnou atmosféru letního tábora naruší první výstřel. Střelba přichází ze všech stran, mladí lidé padají mrtví k zemi a Kaja se zoufale snaží v nastalém chaosu svou mladší sestru najít. Těžce ozbrojený útočník se neustále přibližuje a nikdy není zřejmé, odkud vyjde další výstřel… Pro diváka následuje intenzivních dvaasedmdesát minut natočených v jediném záběru, kdy sledujeme zběsilý útěk Kaji napříč ostrovem. V inscenování nenadálého chaosu a zničehonic propuknuvší hrůzy je snímek důmyslný. Kamera je neustále v pohybu a scény jsou komponovány do vícera plánů, kdy například Kaju v lese neustále míjejí chaoticky pobíhající lidé.

Hlavní hrdinka je sice od začátku důležitější a schopnější než většina ostatních, přesto snímek pro současného diváka představuje značný úkrok od zaběhlých konvencí žánru akčního thrilleru. Hlavní hrdinové se zde chovají jinak, než je žánrovým zvykem. Kaja se stává hrdinkou spíše z donucení, při útěku nalézá lidi paralyzované strachem a neschopné se pohnout. Sama bojuje především s přívalem emocí a panikou, kdy je naděje na záchranu stále v nedohlednu.

Snímek zachází invenčně i s postavou samotného střelce Anderse Breivika, kterého za celý film v podstatě nevidíme. O jeho přítomnosti nás informují hlavně všudypřítomné a neutichající výstřely, explicitně ho ve snímku zahlédneme pouze jednou. Tvůrci ve filmu nikdy nepoužijí střelcovo skutečné jméno, ani v závěrečných titulcích. Zkratkovité informace, které si hlavní hrdinové o útočníkovi předávají, a neschopnost odhalit jeho identitu stvrzují apel snímku na co nejvěrohodnější zprostředkování pohledu jedinců, ocitnuvších se náhle uprostřed teroristického útoku. Tvůrci dodržují ignorování Breivikova jména a identity i během marketingové strategie snímku, která primárně věnuje pozornost obětem útoku. Posilují tím tak pietní vyznění celého projektu, založeného na výpovědích skutečných přeživších a spolupráci s nimi. Nařčení filmu z exploatace, které je slyšet z řad odpůrců, tak značí především nepochopení celkové koncepce.

Kontroverze je vyvolaná zfilmováním nedlouho po skutečné tragédii, která je palčivým tématem především pro norskou společnost. Film však představuje jeden z prvních filmařských pokusů, jak se s touto tragickou událostí vyrovnat. Politické pozadí, především pak extrémně pravicová orientace atentátníka, v něm zcela chybí. Fixace na hledisko mladé ženy, snažící se přežít další a další minutu v nastalém chaosu, a dramatický oblouk vybudovaný okolo hledání sestry tak divákům zpřístupňují jinak poměrně nepochopitelný a ideologicky zatížený teroristický čin. Byť si v závěru možná Erik Poppe pomáhá zbytečně manipulativními výjevy, jako je scéna, v níž Kaja zpívá a cappella True Colors od Cyndi Lauper svým přátelům, netrpělivě očekávajícím další vývoj události. Ve svém vyznění je tak snímek možná až příliš přímočarý. Ve znázornění tenké hranice mezi životem a smrtí, na které se může vinou špatných okolností ocitnout kdokoli, je však téměř bezchybný.