Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mykologická love story / Marie Dvořáková

Mykologická love story / Marie Dvořáková

profil / český film / Kamila Boháčková / 13. 8. 2018

Love story ve svěžím, blíže neurčeném retro stylu, klasické filmové triky v duchu seriálu Návštěvníci z první půle osmdesátých let, záliba v grotesce, mísení snu a reality i smysl pro pointu: tak by se daly charakterizovat základní rysy stylu Marie Dvořákové, která za svůj zatím poslední film Kdo je kdo v mykologii (2016) získala loni studentského Oscara. Po osmadvaceti letech tak Česku přibyla po Ropácích Jana Svěráka další soška americké filmové akademie.

Rodačka z Jablonce našla svůj styl už na FAMU, kam přešla po krátkých studiích žurnalistiky. Ačkoli studovala na katedře dokumentu u Jana Špáty a přinejmenším černobílé Čekání na Widora (2002) o vztahu lidí k víře a k lásce doprovázené varhanní hudbou Charlese-Marii Widora je špátovskou poetikou zjevně ovlivněno, její studentské filmy byly od počátku především stylizované, s pevným scénářem. Většinou šlo o romance, tak jako v případě Opitzovy ženy (2003) či Perličky (2006). Oba černobílé snímky vyprávějí milostný příběh v odlehčeném stylu s prvky grotesky a oba pracují s prolínáním snu a skutečnosti: v Opitzově ženě sledujeme šťastné novomanžele pózující u fotografa, poté však muž sedí u ženiny postele a přišívá jí utržený knoflík na šatech. Žena je přítomná pouze v jeho vzpomínkách. Podobně se v Perličce romance odvíjí většinu času jen v představách dělnice v továrně na dřevěné korálky, která si vysnívá svatbu s mužem z protějšího okna. V překvapivém finále, v němž dívka získá místo jednoho nápadníka hned dva, prokazuje Dvořáková svůj smysl pro pointu, přičemž zejména Perlička fascinuje tím, kolik života je schopna vměstnat do tak krátkého času. Působivost filmu stojí i na nezvyklém retro prostředí: natáčelo se ve staré továrně na výrobu dřevěných korálků v Jiřetíně pod Bukovou, kde se korálky stále brousí na strojích z počátku 20. století, a hlavní hrdinka brázdí silnice na stařičkém mopedu.

Po absolvování bakalářského studia na FAMU odešla Dvořáková za svou láskou do New Yorku, kde začala studovat na Tisch School of the Arts, kterou absolvovala právě svým oscarovým snímkem. Úspěch však v Americe zaznamenala už sotva dvouminutovým filmem Steenbeckstory (2010), v němž se objevuje podobná poetika, triky i retro kulisy jako ve filmu Kdo je kdo v mykologii, a dokonce i stejný herec v hlavní roli: Joel Brady. V tomto filmu vystupuje v roli střihače, kterého pohltí střihačská mašina, až se objeví ve starém filmu. Rozpohybované fotky světových režisérů, kteří komentují střihače v roli herce, připomínají slavnou scénu mykologického kongresu z Kdo je kdo v mykologii, kde na stránkách starých knih ožívají (díky technologii motion capture) slavní mykologové znejistělí spícím ženským tělem, které pokrývají jedinečné plísně. Ty ostatně hrají ve snímku ústřední roli, neboť promění vnímání nesmělého hudebníka, který přišel uložit opilou dívku a chtěl si dát trošku vína. Sotva ale zatáhne za vývrtku na zdi, začnou se dít věci: knihovna se rozhýbe, všechny knihy mají stejný název a přestanou platit zákony gravitace. Pečlivě vyšlechtěné Penicillium vulpinum rozrůstající se v barvitých a členitých útvarech po stěnách ošuntělého pokoje začne hudebníka svádět a on postupně objevuje svět erotiky. „Chtěla jsem odvyprávět příběh, který se sice odehrává v malé místnosti, ale přitom se jedná o největší dobrodružství, jaké si lze představit jen ve filmu,“ objasňuje Dvořáková, která nyní působí jako programová ředitelka Českého centra v New Yorku.

Houbové plísně byly ostatně hybatelem celého filmu. Díky nim zažádala Dvořáková o grant Sloanovy nadace na popularizaci vědy a na filmu nakonec spolupracovala s vědci z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR, kteří jí vzácné plísně dodali. Poté je Dvořáková pěstovala v Petriho miskách a fotograf Petr Jan Juračka fotil jejich časosběry, které se pak digitálně vsadily do záběrů na zdi pokoje i těla ženy. „Zvažovali jsme mnoho způsobů, jak plísně ve filmu ztvárnit, včetně stoptriku a 3D animace. Ale to bylo finančně příliš náročné,“ přibližuje Dvořáková. „Úskalí našeho postupu spočívá v tom, že se plísně a jejich růst nedají kontrolovat. Takže musíte být trpěliví,“ vysvětluje autorka, proč se plísně pěstovaly rok a půl. A dodává: „Houby považuji za tak krásný výtvarný prvek, že jsem se rozhodla o nich udělat film. Netuším, zda jde o nějaký národní rys, ale my Češi jsme proslulí svou posedlostí houbami. V dětství si pamatuji, že měli rodiče doma spoustu atlasů hub. Tak jsem si s tím začala pohrávat.“

Většina triků ve filmu však vznikala postaru před kamerou, ne v počítači a Dvořáková je konzultovala s legendou oboru, Borisem Masníkem. „Vždy mě fascinovaly filmy, které využívaly triků a iluze k tomu, aby pro diváky vytvořily velkolepou podívanou. Bylo to takové filmové kouzlení, které se provádělo postaru, na place. Dnes se dotýkáme počítačové myši a přemýšlíme v komplikovaných algoritmech, abychom vytvořili velkolepé scenerie a efekty. Ale jakkoli se snažíme, výsledek postrádá půvab filmového čarování. Je příliš čistý, dokonalý, umělý a existuje pouze na harddisku,“ objasňuje milovnice filmu Delikatesy Jean-Pierra Jeuneta, proč ji baví dělat trikové filmy.

Pro Dvořákovou bylo tudíž zásadní točit na celuloid. Z finančních důvodů však hledala expirované zbytky, většinu z nich nakonec sehnala v Praze po natáčení thrilleru Ridleyho Scotta. Kdo je kdo v mykologii se sice natáčel pouhých třináct dní v barrandovských ateliérech, ale předcházela mu léta příprav včetně psaní scénáře a shánění financí, přičemž s obojím Dvořákové pomohl i Spike Lee, její učitel na newyorské škole. Nyní chystá Dvořáková svůj první celovečerní film, který sice prý bude na jiné téma, ale v podobném stylu. Zároveň v něm nebude chybět dětská hravost. Ostatně, když vloni přebírala studentského Oscara, prohlásila: „Když jsem dospívala, trochu jsem se bála, abych neztratila schopnost hrát si a žasnout. Ale pak jsem ji našla ve filmech.“

Přečteno 335x

Článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY profil

Mykologická love story / Marie Dvořáková

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků

Quentin Tarantino, Nespoutaný Django a italský western

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství

Nanni Moretti: filmař, který se pokusil rekonstruovat levici

Optikou nihilisty / Obrazy těla a mysli ve filmech Gaspara Noého


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Vladimír Turner / Vagantem v telekomunikačním věku

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

Blaník, prezident všech a nikoho / Prezident Blaník

Destilace materiálu / Jindřich Andrš

Švankmajerův seznam / Rozhovor s režisérem Janem Švankmajerem


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

Lukáš Kokeš / S realitou je to velmi nejisté


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (73) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (750) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (684) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (93) / tisková zpráva (1) / událost týdne (215) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #117 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Schodiště hvězdných událostí, objevů a obav / Cannes 2018 (Pavel Sladký, report)

Nekonečný vesmír Marvelu / Avengers: Infinity War (Martin Bubrín, kritika)

Takový normální seriál / Lajna (Anna Krejčířová, web)

Úvod k tématu č. 117 / Cine latino (Lukáš Skupa, téma)

Práce světla mezi dokumentem a asociací / Experimentální tvorba Pabla Mazzola (Alexandra Moralesová, téma)

Vzdálená síla kinematografie / Komentovaný rozhovor s Leosem Caraxem (David Čeněk, rozhovor)

+ více...