Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Schodiště hvězdných událostí, objevů a obav / Cannes 2018

Schodiště hvězdných událostí, objevů a obav / Cannes 2018

report / festival / Pavel Sladký / 16. 7. 2018

Jistá míra obav o budoucnost festivalu a nerovnost pohlaví byly dvěma nejvýraznějšími průběžnými tématy 71. ročníku festivalu v Cannes. Mezi filmy vynikli jak Zloději ocenění Zlatou palmou, tak trojice objevů sekce Un certain regard, snímky Sofia, Cesta dlouhým dnem do noci a Dívka. Ty si z letošního ročníku bude možné pamatovat víc než návrat Larse von Triera s novinkou Jack staví dům, ve které po sobě slavný Dán žádnou velkou stavbu nezanechal.

Ze schodů, které v canneské znělce vedou z mořských hlubin na hvězdnou oblohu s festivalovým logem, letos zmizela jména oslavovaných auteurů, držitelů Zlaté palmy. Až na dvě výjimky mezi nimi totiž nebyla k nalezení ženská jména. Ženská tvůrčí (ne)přítomnost festivalem letos rezonovala silněji než loni a nejvýrazněji ji tematizovalo shromáždění dvaaosmdesáti tvůrkyň na schodech hlavního kinopaláce, vedené prezidentkou poroty, herečkou Cate Blanchett a připomínající historicky dvacetinásobně menší zastoupení režisérek v porovnání s jejich mužskými protějšky v hlavní canneské soutěži.

I letos festival s genderovou rovnováhou bojoval – ve druhé nejprestižnější sekci oficiálního programu Un certain regard sice organizátoři dokázali najít prostor pro šest režisérek, včetně dvou debutantek, ale v hlavní soutěži se postavili jen za tři jména – Evu Husson, Alici Rohrwacher a Nadine Labaki. Film Kafarnaum (Labaki, Cena poroty) a Šťastný Lazzaro (Rohrwacher, Cena za scénář) se dočkaly cen. Kafarnaum sleduje chudého libanonského chlapce v životní situaci, která ho dovedla k tomu, že u soudu zažaloval svoje rodiče za to, že ho přivedli na svět. Štastný Lazzaro je zvláštně poetický příběh tabákových dělníků, udržovaných na italském venkově v nevědomosti a nevolnictví, posléze vypuštěných do moderního světa. Mezi nimi centrální místo zaujímá „nejchudší z chudých“, chlapec Lazzaro, který stejně jako v Bibli vstává z mrtvých. Alice Rohrwacher ho natočila na 16mm film. Dcery slunce Evy Husson – po právu – sklidily zdrcující kritiky a žádnou cenu. A to navzdory tomu, že se film věnoval nejen ženskému, ale také aktuálnímu politickému tématu – heroickému boji kurdských žen proti islámskému extremismu.

Hojně diskutovanou budoucnost festivalu nakonec neohrožuje ani tak pověst Cannes coby revíru producenta Harveyho Weinsteina, hlavního aktéra #MeToo kauz, ale spíše nepřítomnost několika výrazných filmů od společnosti Netflix. Festival je podle nových pravidel nevpustí do soutěže, pokud nemají zajištěnou distribuci ve francouzských kinech, blokující po tři roky televizní a on-line uvedení. Netflix, který v posledních letech investuje právě do výrazných, autorských titulů, jež Cannes tradičně vybírá, tak v soutěži své filmy neměl. Nejcitelněji byla jeho neúčast cítit u filmu Alfonse Cuaróna Řím a díla Orsona Wellese The Other Side of the Wind dokončeného pod dohledem producentů Petera Bogdanoviche, Franka Marshalla a Filipa Jana Rymszy. Nejlepší velké filmy tak mohou Cannes potenciálně přebrat „podzimní“ festivaly jako Benátky a Toronto, což by mohlo postupně změnit dynamiku na festivalové scéně. V souvislosti s obavami, aby Cannes pozvolna neztratilo největší hity slavných tvůrců a tím i relevanci, najednou nabývala na důležitosti i taková zdánlivě triviální opatření jako zákaz selfie fotografií na červeném koberci. I ten pak totiž vyzníval jako konzervativní (nebo pokrytecké) gesto, které ukazuje přehlídku jako poněkud starosvětskou, na vlastní důležitosti si zakládající akci, připoutanou bez schopnosti sebereflexe k vlastní slavné minulosti.

Mezi očekávané události, které Cannes naopak neutekly, bezesporu patřila novinka Larse von Triera. Podobně jako u Nymfomanky byl ale charakter této události poněkud vnějškový. Hybridní drama s prvky černého humoru a hororu je příběhem sériového vraha (Matt Dillon), jehož činy sledujeme v několika cynicky vyprávěných kapitolách, propojených vergiliovskou figurou (Bruno Ganz) do disputace o umění jako dokonalosti. Jack staví dům od začátku aspiroval na rozdělení publika. Bylo tak nastaveno jeho PR, jehož součástí byla například i (nepravdivá) informace o zásobování kina Grand théâtre Lumière zdravotnickým vybavením pro diváky těžce rozdýchávající von Trierovu další vizi konfrontace s absolutním zlem. Ačkoli média hojně referovala o počtu odchodů z projekce a demonstrativně odešli i někteří kritici, film sklidil spíše vlažné než vyhraněně rozhořčené či nadšené recenze, o něž usiloval. Sériový vrah se snaží sám sebe přesvědčit, že vražda může být uměním a že je architektem (umělcem) činů, ne jen stavitelem. Jack staví dům je ovšem ve výsledku spíš velmi dlouhý projekt než „velká“ filmová stavba.

Umělecký ředitel festivalu Thierry Frémaux na letošní situaci, kdy absentoval Netflix, v několika rozhovorech pro reagoval slovy, že mu umožnila být odvážnější ve výběru filmů do soutěžních sekcí. A do určité míry to tak i bylo. Zatímco hlavní soutěž předcházejícího jubilejního ročníku působila jako povinná sestava legendárních jmen, letos se dostalo na řadu nováčků – čímž nemám na mysli jen šest debutů v Un certain regard a jeden v hlavní soutěži (Yomeddine A. B. Shawkyho), ale také několik již známých režisérů včetně Ryūsuke Hamaguchiho, Kirilla Serebrennikova anebo Pawła Pawlikowského, kteří už mají renomé, ale v canneské hlavní soutěži (a programu) se objevili poprvé. Zvláště Serebrennikovo Léto a Pawlikowského Studená válka, oba černobílé, byly navíc velmi dobré. Léto je neobvyklá, hravá hudební love story z prostředí ruského undergroundu, jednou z trojice hlavních postav je Viktor Coj z kapely Kino. Překvapivě apolitický film odešel bez ceny, ale (nejen) ruská kritika ho hodnotila vysoko, možná i jako výraz podpory Serebrennikovovi, jenž je v domácím vězení a nemohl na festival přijet. Pawlikowski navázal na svůj oscarový snímek Ida, ale zároveň se neocitl v jeho stínu. Příběh o lásce, jejímuž naplnění bránila existence železné opony, vyniká skvělými obrazy a emotivními proměnami hudby, která je ústředním tématem filmu – hrdinové jsou muzikanti, které v poválečném Polsku poprvé svedl dohromady konkurz do folklorního sboru, jehož tvorba byla ale vzápětí zpolitizovaná.

Soutěžní line-up tak letos působil neotřele a dával prostor pro překvapení. Tím největším objevem nakonec nebyl Yomeddine, protože road movie sirotka a malomocného se nevyhnula patosu a klišé. Zato mezi ně ale můžeme bezesporu počítat snímek belgického režiséra Lukase Dhonta Dívka (Cena za nejlepší herecký výkon Un certain regard, Zlatá kamera pro nejlepší debut). Divácky vstřícný debut, zařaditelný do současného proudu queer filmů úspěšně oslovujících nejširší publikum, vypráví o dívce jménem Lara, která byla dříve chlapcem, Viktorem. Její největší zálibou je balet a dělá vše proto, aby nemusela opustit kariéru, pro niž ona i její rodina v čele s otcem (matka neznámo proč absentuje) hodně obětovaly. Nalezení sebe sama v takové situaci je ústředním tématem filmu. Lukas Dhont ho vystavěl kolem neuvěřitelného mladíka Victora Polstera v náročné a komplexní roli pubertální dívky, kterou trápí její mužství a nedočkavě se chce stát ženou. Dramatická změna v nejcitlivějším období života je spojená s nepojmenovatelnou samotou na křižovatce věku, genderu, místa, zvoleného uměleckého oboru (baletu proslulého tvrdou disciplínou) a osudu.

Objevení čínského režiséra Bi Gana připadá sice konkurenčnímu Locarnu, které v roce 2015 promítlo jeho fascinující debut Kaili blues, ale Cannes jej jako vycházející hvězdu světové režie potvrdilo uvedením druhého filmu Cesta dlouhým dnem do noci (sekce Un certain regard). Snímek je mimořádná podívaná na hraně narativního filmu a nenarativního experimentu, proplouvá časovými rovinami a ponořuje se v záběrech dlouhých až 50 minut do vzpomínek. Z 2D formátu přechází do 3D. Bi Gan se profiluje jako miláček cinefilů, následník nejenom Andreje Tarkovského, jehož jméno padlo v nadšených ohlasech (porota je nesdílela a film žádnou cenu nedostal), ale především filmařů „pomalého kina“ jako je Chou Siao-sien. Cesta dlouhým dnem do noci je přímý tematický i formální následovník autorova debutu, který ale disponuje vyšším rozpočtem a více okouzlující hrou barev a kompozic. Zůstává nicméně stejně osobní. Hlavním motivem, tématem i ryze intimní materií je pro Bi Gana čas. Návrat proti jeho proudu je možný díky vzpomínání, které ale nikdy nebude sdílené a je limitované nespolehlivostí a naší pamětí.

Třetím objevem je pak marocká debutantka Meryem Benm‘Barek se snímkem Sofia (cena za scénář v Un certain regard) o těhotné dívce, která pro svoje dítě nemá otce. A to navzdory zděšení své solidně situované rodiny, která se obává právních a společenských důsledků věci, protože nemanželský sex je v Maroku trestný. Sociální drama se přetavuje v morální, když dívka údajného otce označí a situace nabírá na obrátkách... Sofia předčí i tituly renomovanějších tvůrců z hlavní soutěže Ajka (Sergej Dvorcevoj) a Kafarnaum (Nadine Labaki), které pojednávají o příbuzném tématu (ne)zodpovědného rodičovství v tzv. třetím světě, s dítětem (i rodiči) v mezní sociální situaci. Namísto morálních dilemat, ze kterých pouze vycházejí, nabízejí oba dva srdceryvné, zoufalé obrazy jako cílovou diváckou destinaci. Meryem Benm‘Barek zvolila opačnou cestu. Od těžké situace k zajímavému, morálně ambivalentnímu vyznění, za které by se nemuseli stydět ani bratři Dardenneovi.

Zlatá palma pro japonský film Zloději režiséra Hirokazu Koreedy podtrhla silné zastoupení asijských autorů (z Dálného i Blízkého východu) a vzácně se na ní shodli kritici i porota. (Na podobný konsenzus nedosáhl Korejec Lee Chang-dong, jehož film Burning stanovil nový rekord průměrného hodnocení v tabulce časopisu Screen a vedl i v dalších kritických přehledech, ale musel se spokojit s cenou FIPRESCI.) Koreeda zkoumá, co dělá z rodin rodiny a na čem v nich – a v našich životech obecně – skutečně záleží. Vypráví o skupině lidí za hranou zákona, kteří žijí na okraji společnosti jako třígenerační rodina. Příběh filmu začíná v okamžiku, kdy se ujmou holčičky zanedbávané jejími vlastními rodiči. Koreeda citlivým způsobem zkoumá, jestli je pro existenci rodiny hlavní pokrevní příbuznost, láska, péče, nebo pragmatické důvody vzájemné skupinové výpomoci. A zároveň prokomponovává témata několika svých předcházejících filmů o rodinných tajemstvích, nekompletních rodinách, marginalizaci chudých lidí a přelomových událostech v životech dětí i dospělých (Nikdo to neví, Jaký otec, takový syn, Naše malá sestra ad.). Koreedův dar spočívá v tom, že je režisérem se sociálním citem a pozitivní vizí, propojující mnohdy rozdělenou společnost.

Ve světle obecné spokojenosti se silným vítězným filmem se údajně nejistá budoucnost festivalu, závisející na filmech-událostech a budoucích výhercích Oscarů, nejeví tak temně. Snad bude skýtat i šance českým režisérům, kteří letos zcela absentovali – český film byl zastoupen jen poctami Miloši Formanovi a Janu Němcovi, koprodukcí na pozoruhodném polském filmu Fuga ve vedlejší sekci Semaine de la critique a producentskou účastí Radovana Síbrta v programu Producers on the Move.

Přečteno 540x

Článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Barbaři uprostřed žánrové a geografické směsice / Hlavní soutěž MFF Karlovy Vary

Schodiště hvězdných událostí, objevů a obav / Cannes 2018

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018

Skoro jako hraný film / IDFA 2017

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky

Portréty v umírajících očích / 70. Festival del film Locarno

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Nenápadný půvab Viennale


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

TIFF: V Torontu zvítězilo dobové drama o rasismu Green Book

TIFF: Oscarová sezóna začala. Které filmy jsou favority na nominace?

TIFF: V Mecce liberalismu o genderové rovnosti a multikulturalismu

Barbaři uprostřed žánrové a geografické směsice / Hlavní soutěž MFF Karlovy Vary

MFF KV: Donbas je podle Loznici krajinou chaotických nejistot

MFF KV: S Domestikem startuje z bloků nadějný soupeřivý talent

MFF KV: Omerzovu road movie schází kus šoférské vyzrálosti

MFF KV: Sedící slon předčítá srdcervoucí dopis na rozloučenou


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Oheň na moři / Lekce z periferie


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (73) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (750) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (684) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (93) / tisková zpráva (1) / událost týdne (215) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #117 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Úvod k tématu č. 117 / Cine latino (Lukáš Skupa, téma)

Mykologická love story / Marie Dvořáková (Kamila Boháčková, profil)

Východ-Západ / Švéd v žigulíku (Martin Šrajer, kritika)

Příliš krkolomný tanec / Foxtrot (Martin Svoboda, kritika)

Mezi vykoupením a apokalypsou / Měsíc Jupitera (Jarmila Křenková, kritika)

Carlos Reygadas / Mezi západokřesťanskou zbožností a mexickou spiritualitou (Janis Prášil, téma)

+ více...