Ze života marionet / Loutky ve filmovém díle Jana Švankmajera

V tvůrčím univerzu Jana Švankmajera, původem vystudovaného loutkáře, nabývají loutky mnoha rozličných významů. Představují návrat do dětství, stávají se předmětem vúdú rituálů, symbolem manipulace člověka nebo také odkazem na hru coby divadlo světa. Loutkou se přitom v jeho pojetí může stát jakýkoli předmět a koneckonců i živý herec. Kromě originálního významového rozpětí se navíc Švankmajerův způsob práce s loutkou výrazně vymyká tradicím české filmové animace – využitím marionet odkazuje spíš k divadelním tradicím lidového loutkářství.

Kdo nekončí v rakvi

Švankmajerova náklonnost k loutkám pochází z dětství, ostatně jako všechny autorovy obsese, jak sám s oblibou říká. V osmi letech dostal od otce loutkové divadlo, jehož prostřednictvím si vyřizoval účty se světem dospělých. „Loutky úžasně poslouchají, jste vůči nim bohem, velkým hybatelem, manipulátorem…,“ vyznává se Švankmajer,1 kterého tato dětská láska dovedla ke studiu na katedře loutkářství na pražské DAMU. Nastoupil na ni v roce 1954, pouhé dva roky po jejím založení, přičemž už za studií prosazoval metodu antiiluzivního divadla, spojující živé herce s maskami, loutkami a tehdy módním černým divadlem. Takové bylo i jeho první představení Škrobené hlavy<...