Veselá bída svobody / The Florida Project

5. 6. 2018 / Tomáš Gruntorád
kritika

Filmy Seana Bakera, jedné z nejvýraznějších postav současné americké „nezávislé“ kinematografie, bývají spojovány s tvorbou Harmony Korinea či Larryho Clarka, kteří až dokumentaristickým okem pozorují všednodennost amerických outsiderů. Jejich filmy zachycují rutinu problematické mládeže, prostitutek, pasáků, drogových byznysmenů v teplákových soupravách a venkovských buranů, naplňujících americký mýtus o neomezených možnostech a svobodě, aniž by si uvědomovali nebo respektovali její hranice. Zatímco Korineovi a Clarkovi antagonisté svými excesy v divácích vzbuzují spíše odpor, nepochopení a hrůzné představy, ti Bakerovi jim přinášejí žánrové (komediální) potěšení, které se náhle rozplyne v závažných důsledcích bezbřehé svobody. Bakerovi bezstarostní jezdci životem, vedoucím odnikud nikam, se tím blíží sympatickým nomádům z American Honey Andrey Arnold, jejichž snům a talentům nepřejí hmotné překážky.

Ve svém šestém filmu The Florida Project nahlíží Baker do života dvaadvacetileté samoživitelky Halley, žijící dlouhodobě ve fialově zářícím motelu Magic Castle ve floridské turistické destinaci Orlando poblíž Disneylandu. Halley se živí každodenními podvody a prostitucí, přičemž v tomto prostředí drobné kriminality, nulové zodpovědnosti a výsměchu autoritám do očí vychovává svou devítiletou dcerku Moonee, která se svými dvěma malými kamarády vyráží zapalovat vybydlené ubikace nebo vyhazovat pojistky hotelů. Pestrobarevná, veselá, dětsky hravá fasáda filmu, utvořená z křiklavých barev, prosluněné floridské krajiny pod věčně modrým nebem a smyslné zachycení potetovaných štíhlých těl mladých žen v šortkách vytváří pocit, že chudoba a prostota fotogenických lidí může být sexy, je-li zasazena do katalogově fotogenického prostředí.

Florida chvílemi působí až jako oslava povalečství, vzbuzující sympatie s životním stylem divácky vděčných santusáků z palmových rájů typu Big Lebowského, majících čímsi navrch nad systémem, který už jako by jim neměl co vzít. Podobně jako líčení na smutných klaunských tvářích je vizuální opojnost, komediální jadrnost a rovněž dětská „roztomilost“ filmu pouhým nátěrem štěstí, veselí a krásy, překrývajícím mizerii těch, jimž nic nepatří a kdož nemají jistý ani pokoj za babku ve štěnicemi prolezlém motelu na zavření.

Epizodická struktura Floridy odráží bezperspektivnost existencí žitých ze dne na den mezi ubytovnou a ulicí, jimž k radosti stačí to nejmenší: pasoucí se krávy na louce jim nahrazují safari, denním chlebem jim jsou zbytky z fast foodu, euforický nákup vozíku plného zbytečností a purpurových andělských křídel z papíru navrch naplní sny nikoli o vzestupu ze dna, ale o prostém užití si přítomného okamžiku. Na nenapravitelně problematické hosty nazíráme chápavýma očima a empatickým srdcem správce Bobbyho, který zde zastupuje ryzího zodpovědného člověka ze střední třídy, jehož práci nikdo neocení a jemuž pravidelné návštěvy otravného šéfa možná pomáhají pochopit, co na tom bohémském životě bez nadřízených jeho zákazníci vidí. Střety lidí z různých společenských vrstev na půdě ubytovny naznačují, že všichni napříč společností jsou otroky svých složenek, ovšem o lidskou tvář při jejich splácení nejsnáze přicházejí ti nejchudší, dohnaní k nouzové podnikavosti, a ti nejbohatší svou přemrštěnou nenasytností.

Baker Floridou nebývale rozvíjí tu méně guerillovou linii své tvorby, kam spadá Starlet: do vděčné role zapojuje poprvé hereckou hvězdu Willema Dafoea, rozpočet poprvé vytahuje na „astronomické“ 2 miliony dolarů (předchozí celovečerní projekt Transdarinka, nasnímaný kompletně na mobilní telefon, vyšel na 100 tisíc dolarů a Starlet na 250 tisíc), nesahá již k hravému propojování narace s říznou rapovou hudbou a ironizujícími zvukovými efekty. V kinematografii dělané na koleně však jednou nohou setrvává. Mobilní telefon jakožto kameru využil alespoň pro závěrečnou scénu a většinu neherců, které vedl k improvizaci, sehnal na sociálních sítích či přímo na místě natáčení. Svou výraznou, ale uhlazenější novinkou zaznamenal konečně širší festivalový a kritický úspěch – vypadá to, že se z dalšího „nezávislého“ filmaře stává režisérská hvězda.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Jan Švankmajer

116 / duben 2018
Více