Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

kritika / Jarmila Křenková / 24. 5. 2018

Citát z Čaroděje ze země Oz „There's no place like home“, který v krátkém filmu Lynne Ramsay Gasman obsesivně deklamuje jedna z dětských postav, vystihuje dlouhodobý zájem autorky o témata spojená s domovem a rodinnou základnou. Jedna z nejzajímavějších režisérek střední generace už od svého krátkometrážního debutu Small Deaths, jenž získal cenu poroty v Cannes, zkoumá nefunkční mezilidské vztahy a problematizuje klišé spojená s nevinným dětstvím či nikdy neselhávajícím a vždy obětavým rodičovstvím. V jejím vidění světa patří trauma do každé rodiny a prostředí, jež bývá stereotypně spojováno s bezpečím a porozuměním, se stává zdrojem nejistoty a ohrožení.

Sledování filmů Lynne Ramsay tak bývá příjemné asi jako rýpání v otevřené ráně, které se v jejím nejnovějším filmu Nikdys nebyl fascinovaně dotýká dívka Nina. Zranění patří válečnému veteránovi Joeovi, jenž mezi zvažováním sebevraždy a péčí o stárnoucí matku likviduje na zakázku s pomocí kladívka z místního hobby marketu obchodníky s bílým masem a vrací bohatým a mocným jejich unesené potomky. Svou denní rutinou se Joe pohybuje zcela mimo souřadnice běžnosti. Lidé se v jeho životě objevují a mizí, aniž by to pro něj mělo relevanci. Ve všech aspektech své existence prožívá opakovaný střet s čímsi, co jej přesahuje, počínaje dětstvím prožitým ve strachu z domácího násilí přes traumatizující válečnou zkušenost až po nejnovější zakázku, kdy se chtě nechtě konfrontuje se zločineckou strukturou prorůstající až do vrcholné politiky.

Film, který loni v Cannes obdržel cenu za scénář, vyniká úsporností, nebo dokonce úplnou absencí dialogů. Konvenční jazyk a řeč bývají ostatně pro Ramsay jen dalším zdrojem konfliktů a nedorozumění. O to víc se soustředí na vnitřní světy svých postav. V Nikdys nebyl se jí daří navodit dojem neutichajícího niterného monologu hlavního hrdiny, v němž splývají vzpomínky, útržky myšlenek, nočních můr i nahodilé vnější vjemy. V průhledech městskými sceneriemi rezonují ruchy, šumy a zlomky náhodně odposlechnutých melodií, jež splývají s hypnotickým soundtrackem Jonnyho Greenwooda, který jako by byl i přes svou nediegetičnost pevně zapuštěn do fikčního světa, a upomíná tak na nervní videoklipovou estetiku Michaela Manna. Organičnost, s níž se vrství zvolna plynoucí obrazy s bohatou texturou a vtahujícím barevným spektrem, vyvolává dojem plastičnosti a rozměrnosti prostoru. Akvarelová tonalita impresionistických výjevů, jež disponují až starosvětskou fotogenií, utváří kontury světa prozářeného sluncem, v němž se ovšem dějí strašlivé věci.

Navzdory veškeré subtilnosti působí obraz téměř fyzickým, taktilním dojmem. Vztahování se ke světu prostřednictvím doteku je zde opakujícím se motivem a vědomí vlastní tělesnosti zůstává poslední konstantou, která ještě Joea poutá k realitě. Ramsay k tělu přistupuje jako k mapě osobní historie: využívá tvárný potenciál Joaquina Phoenixe v roli Joea a v mnoha detailech nahlíží jeho opotřebovanou a zjizvenou tělesnou schránku, jež sice stále jeví známky dřívější kondice, zároveň už ale vykazuje zřetelné stopy fyzického úpadku. Právě důslednou prací s detaily a fragmenty, jež zprostředkovávají pouhé výseky skutečnosti na úkor zpřehlednění a akce, která je často vytěsněna mimo hlavní plán, vzniká rozvolněný časoprostor, v němž se minulé s přítomným slévá v delirický sen.

Kdo by podlehl bizarní marketingové zkratce a hodlal Nikdys nebyl zhlédnout coby „brutální thriller“, bude překvapen. Jedná se nanejvýš o zajímavý experiment, na němž lze pozorovat, jak se výrazně autorská tvůrčí metoda potýká se zavedeným typem filmů o pomstě. Spíše než vědomým pokusem o dekonstrukci žánrových standardů je ale toto potýkání v souladu s přístupem Ramsay velmi intuitivní. Joeovy osobnostní patologie jsou jediným modem operandi a namísto postupného rozkrývání motivací spolu s ním podstupujeme stále intenzivnější introspekci. Nikdys nebyl tak zvlášť svou závěrečnou třetinou vyvolává víc otázek, než nabízí odpovědí, čímž se otevírá nejrůznějším interpretacím. Jisté je nakonec pouze to, že hrdinu opouštíme ve stavu mezi bytím a nebytím; v pustině nevlídného světa, kde člověk zůstává zcela osamocen bez možnosti nalézt jakékoli porozumění s druhými.

Nikdys nebyl (You Were Never Really Here, Velká Británie, Francie, USA, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Lynne Ramsay, kamera: Thomas Townend, střih: Joe Bini, hudba: Jonny Greenwood, hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov, Alex Manette, John Doman ad., 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 1. 3. 2018).

Nikdys nebyl (You Were Never Really Here, Velká Británie, Francie, USA, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Lynne Ramsay, kamera: Thomas Townend, střih: Joe Bini, hudba: Jonny Greenwood, hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov, Alex Manette, John Doman ad., 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 1. 3. 2018).

Přečteno 990x

Článek vyšel v časopise Cinepur #116, duben 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Nikdys nebyl

****  ČTENÁŘI (2.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


DALŠÍ Z RUBRIKY

Televize HBO dala zelenou minisérii s Markem Ruffalem

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

David Lynch překlopil Twin Peaks do virtuální reality

Úvod k tématu 119: FAMU

Editorial 119: FAMU

My z Prahy / Jugoslávští filmaři z FAMU

Těch dlouhých dvacet let… / FAMU v období normalizace

(Ne)lehká cesta k debutu / Kariérní start absolventů katedry režie FAMU


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Génius průměru / Deadpool 2

Další sezona podivností / Stranger Things 2

Hororové placebo / To

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (688) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #116 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #116, duben 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial 116: Jan Švankmajer (Antonín Tesař, editorial)

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018 (Michal Böhm, report)

Filmaře Jana Švankmajera cesta k surrealismu (František Dryje, téma)

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků (Ondřej Pavlík, kritika)

Velké zločiny v malých městech / Tři billboardy kousek za Ebbingem (Ivo Michalík, kritika)

Taktilní stopy / Práce Jana Švankmajera pro jiné filmaře (Jonathan Owen, téma)

+ více...