Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Přestože se o Třetí vraždě píše jako o netypickém filmu Hirokazu Kore’edy, od svých dobře známých příběhů o nekompletních, polorozpadlých či náhradních rodinách se tu japonský režisér tak úplně neodklání. Místo toho je vsazuje do nového žánrového rámce soudního či kriminálního dramatu, kde si rovněž klade otázky spojené s úlohou justičního systému a právnických zásad, ale obecněji také s vinou a nevinou nebo pravdou a lží.

Třetí vražda začíná lakonickou scénou, ve které, jak se brzy nato dozvíme, trestanec Misumi pohrabáčem ubije svého šéfa z potravinářské fabriky, vezme jeho peněženku a mrtvolu poté polije benzínem a zapálí. Po strohém bezeslovném úvodu se ale případ začne čím dál více zamotávat. Misumi při svých výpovědích mlží, odpovídá nejistě, věci si nepamatuje a mění svoje stanoviska. Tým obhájců, vedených prominentním právníkem Šigemorim, tak raději začne promýšlet pragmatickou variantu, podle které by byl obviněný místo trestu smrti odsouzen „pouze“ na doživotí. Plány ale nečekaně naruší výpověď Sakie, dcery zabitého byznysmena, která dá celé vraždě rozměr morálního činu. Může ale Šigemori dívce věřit, když si prý tak ráda vymýšlí?

Kore’eda pozvolna rozehrává drama, v němž není jeden nespolehlivý vypravěč, ale hned několik nespolehlivě vypovídajících aktérů. Otázka fakticky ověřitelné pravdy tu přitom zdaleka není tak podstatná, jako nejrůznější verze či „fikce“, které okolo případu vytvářejí jednotlivé postavy. A spíše než, kdo je skutečně vinen a čím, jsou nakonec důležité pohnutky, které za těmito fikcemi stojí.

V Třetí vraždě je řada míst, v nichž by se slabší, konvenčnější film neudržel a upadl do schematického modelu hrdina versus padouch, oběť versus systém, a tak podobně. Kore’edovi se ale jako zkušenému akrobatovi daří až do nenápadně uhrančivého závěru kráčet po tenounkém laně nejistoty a zpochybňovat i původně jednoznačné scény.

Podobně jako ve filmech Jaký otec, takový syn nebo Po bouři se Kore’eda znovu spoléhá na množství paralel, které často vede napříč různými generacemi nebo typy postav. Ukáže se, že na Misumově předchozím, třicet let starém případu pracoval jako advokát i Šigemoriho otec, který krátce přijíždí konzultovat i současnou kauzu. Šigemoriho odcizená dospívající dcera zase ukáže schopnost sofistikované přetvářky, když se na požádání zvládne přirozeně rozplakat. Poté, co vidíme v jiné situaci slzet i chromou Sakii, si nelze obě scény nespojit a neuvažovat tak nad tím, zda skutečně sledujeme autentickou, nebo záměrně přehrávanou reakci.

Třetí vražda přitom rozhodně neubíhá v překotném thrillerovém tempu, ale naopak poklidně plyne v nevzrušivém stylu Kore’edových rodinných dramat. Znavené nebo nepozorné festivalové publikum tak může zdánlivě rutinní práce s kamerou a záběrováním dokonce uondat až do polospánku. Pozornější divák ale v opakujících se scénách výslechů nebo soudních líčení odhalí subtilní posuny v kompozici, svícení nebo projevu herců, které vždy účinně podtrhují vyznění scén.

Triumfální vítězství snímku na letošních japonských filmových cenách můžeme v kontrastu s převážně vlažným přijetím od západních kritiků vykládat i tak, že se Kore’edovi podařilo upozornit na palčivý problém japonské společnosti. Konkrétně na trest smrti, k němuž ostatně odkazuje i ona titulní třetí vražda. Stranou festivalového shonu a politických přesahů se nicméně pořád jedná o dílo, v němž Kore’eda neokázalým způsobem posouvá dál a rozšiřuje svoje charakteristické motivy a prohlubuje svůj styl.