Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ve svém pátém filmu Nemilovaní o rozleptání základních rodinných vazeb Andrej Zvjagincev nečekaně přechází z maskulinního světa despotických manželů a otců k zákrutům ženské psýchy. Namísto zájmu o problematiku ženské a mužské perspektivy si ale vystačí s deterministicky laděnou diagnózou o neschopnosti dnešní morálně labilní společnosti pozdvihnout blaho rodiny nad vlastní prospěch.

Někdejší submisivní trpitelky nahradila v Nemilovaných macešská nátura Ženi, která chce po probíhajícím rozvodovém řízení „jít dál“. Dvanáctiletý syn Aljoša zosobňující krach neúspěšného svazku ji po boku zabezpečeného byznysmena rozhodně chybět nebude, a tak se ho rozhodne umístit do internátu. Matčin ortel s dovětkem: „Stejně ho pak čeká vojna, tak ať si zvyká“, si chlapec vyslechne nezpozorován. To, že se Aljoša následně ztratil, se sebestřední rodiče s příznačným příjmením Slepcovi dozvědí až díky telefonátu ze školy. Ve svém životě ho totiž neregistrují už dávno. Příčiny emoční vyprahlosti hledá Zvjagincev v rodinném zázemí ženských postav neschopných zhostit se mateřské role v jejím tradičním duchu. Averze k potomkům a povinnostem s nimi spojeným zaznívá i z úst Aljošovy babičky a výřečné kadeřnice. Nejedná se tu ale o emancipaci, jako spíš o dědičné sobectví a nenávist popírající podstatu ženství, jak ji chápe režisér. V Ženě jako ústřední ženské postavě příběhu o nelásce (doslovný překlad titulu) režisér potrhuje alegorické zosobnění matičky/macechy Rusi odvrhující a fakticky zabíjející vlastní dítě. Pro ty, kterým by tato asosiace v průběhu filmu unikala, je pro jistotu v předzávěrečné scéně vyřčena naplno.

Morální rozklad jako předzvěst nastávající apokalypsy tu nabírá dosud nejvyhrocenější podoby. V Rusku je nicméně přes všechnu svou alarmující bezútěšnost film vnímán jako pozitivní doklad rodící se občanské společnosti, fenoménu dávno vymizelého už za raných dob budování socialistického ráje. Dobrovolní záchranáři, kteří se nezištně vydají hledat pohřešovaného chlapce, snad představují režisérovu alternativu smysluplné existence emočně apatické společnosti nacházející se v militantně naladěné zemi. Válka na Ukrajině ostatně variuje další z „rodinných roztržek“ v souladu s přesvědčením, že Ukrajina je Rusi „bratrskou zemí“. Televizní zpravodajství o Donbasu (nelásce kontaminující i národy) sledují v závěru filmu oba někdejší manželé už v lůně svých nových vztahů. Ty však neodlišuje od toho předchozího vřelost, ale jen změna dekorací: dražší typ mobilu, do něhož Žeňa bez ustání civí, a věk nového blonďáčka, který Borise nezajímá víc než kdysi Aljoša.

Pohyb postav v začarovaném kruhu krátkozrakých tužeb a tristní rodinné i profesní determinace režisér podtrhuje zdvojováním a zrcadlením jednotlivých motivů. Žeňa jako manažerka salonu krásy je nutně předurčena k lpění na povrchu. Zvjagincev opojně zrcadlí tuto bytost v naleštěných plochách luxusních propriet, které namísto nitra odrážejí jen samolibost. Mrazivý tón předkládaného příběhu a emočního naladění postav je v prologu a epilogu (přepáleně podbarvených nervně minimalistickou stopou) charakterizován tuhým podzimem, který se co nevidět překotí do třeskuté zimy. Jak naznačuje neúprosný přírodní cyklus a kruhová kompozice – z bludného kruhu není cesty ven.

Opojení komponováním čím dál efektnějších a vizuálně podmanivějších mizanscén má ale i svou odvrácenou tvář. Obrazová a smyslová doslovnost připravuje film o dialog s divákem, a stává se namísto toho direktivním tvrzením demiurga. Četné přiznané citace Zrcadla a Stalkera se pod rukama Zvjaginceva proměňují v ornamenty charakteristické spíš pro protivně didaktický tón „emigračních“ děl Tarkovského. Odkaz ruského metafyzika má přízemnější podobu i v nakládání s referencí k Bohu. Ten je zde přítomen kromě kárajícího osudu hlavně v postavě pravoslavně bigotního Borisova šéfa. Ve filmu složeném především ze Zvjagincevových prověřených ingrediencí představuje ale trocha vtipu inovujícího alegorické pozadí příběhu vlastně vítané zpestření. A možná i cestu, kterou se může režisér vydat, aby v bludném kruhu svého dokonale vycizelovaného univerza neuvízl sám.