Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zatímco ještě před pěti lety by výraz „animovaný dokument“ mohl působit jako paradox, dnes jde ve světě o jeden z nejprogresivnějších žánrů na poli umělecké animace. Ačkoli existoval už v počátcích kinematografie (můžeme sem řadit například snímek Potopení Lusitanie Winsora McCaye z roku 1918), k jeho opětovnému vzkříšení přispěly snímky jako Persepolis (2007) Marjane Satrapi či Valčík s Bašírem (2008) Ariho Folmana vycházející ze vzpomínek na skutečné události, jež vyjadřovaly formou animovaného filmu. Annabelle Honess Roe, která podrobila jako první tento žánr teoretické reflexi, ve své knize Animated Documentary (Palgrave, 2013) tvrdí, že umělci využívají animaci nejčastěji pro vyjádření subjektivního pohledu na události, například v autobiograficky laděných filmech nebo tam, kde zachycují osobní, často traumatické vzpomínky.

V Česku zatím příliš animovaných dokumentů nevzniklo, z těch starších snad jen Příušnice (1998) Marie Procházkové či Ze života matek (2005) Kristiny Dufkové. Možná to je jeden z důvodů, proč vzbudil v poslední době takovou pozornost desetiminutový bakalářský film Malá studentky katedry animované tvorby na FAMU, Diany Cam Van Nguyen. Autorka v něm vypráví svůj vlastní příběh: o tom, jaké to je vyrůstat jako Vietnamka na českém maloměstě a hledat si své místo navzdory rodičům i původní kultuře.

Hlavní postava, dívka Rong, je Dianiným alter egem. „Když mi bylo 17, v hlavě mi poprvé vyvstala otázka: kam vlastně patřím? Věděla jsem, že nejsem Češka, protože tak prostě nevypadám, ale zároveň jsem se necítila být ani Vietnamkou. To byl možná první impulz k vytvoření Malé,“ objasňuje Diana Cam Van Nguyen v časopise Dok.revue a pokračuje: „Ve filmu jsem se zabývala hlavně schopností a možností identifikovat se s místem, kde jsme se narodili, vyrůstali nebo žili, otázkou ale zůstává, kde se cítíme být doma…“ Přiznává, že se cítí být doma v Česku, na rozdíl od svých rodičů. A stejně tak to má i dívka Rong v Malé, která zůstává v Česku, zatímco rodiče i její mladší sestra odjíždějí zpátky do Vietnamu. „Největší krizi jsem zažila už na začátku u tvorby scénáře. Seděli jsme s Vojtou (Bohuslavem, pozn. KB) na FAMU, v ruce jsme drželi dvě verze scénáře. Nemohla jsem se rozhodnout, jakou si vyberu. První verze končila odjezdem mých rodičů do Vietnamu, v té druhé zůstali v Čechách. Tehdy se moji rodiče rozváděli, čekala jsem tedy jen na to, jak to dopadne,“ popisuje Diana, která během práce na scénáři požádala scenáristu z FAMU Vojtěcha Bohuslava, aby momenty z jejího života poskládal do dramatického celku. „Věděla jsem, že největší síla filmu bude v tom, že bude osobní a pravdivý, a kdyby to tak nebylo, oklamala bych spoustu lidí i sebe sama,“ objasňuje tvůrkyně pro Cinepur.

Malá je tedy animovaným dokumentem v pravdivosti událostí, které zobrazuje. „Prostřednictvím animace jsem zkoumala vlastní minulost, umožnila mi odhalit můj subjektivní pohled,“ objasňuje režisérka, která svou bakalářskou práci věnovala právě žánru animovaného dokumentu a drží se ho i v připravovaném klauzurním filmu čtvrtého ročníku se zadáním animace a herec. „Půjde o dokument o smrti – budou v něm vystupovat tři moji přátelé, podobně staří jako já, kteří ztratili jednoho z rodičů,“ přibližuje chystaný film a zdůrazňuje, že tentokrát nepůjde o autobiografii. Technicky bude film natáčen na kameru a navíc tam přibude vrstva malby postav.

Rybka ve vnitřní izolaci

Z hlediska zvolené techniky byla pozoruhodná i Malá, která není klasickým kresleným filmem, ačkoli tak na první pohled působí. Ruční kresba by trvala mnohem déle, proto lidé z produkční společnosti (a festivalu) Anifilm, která se stala koproducentem filmu, navrhli, aby se některé pasáže podbarvovaly a v postprodukci se tam vložila textura. Pro styl snímku je typický barevný minimalismus, který se k intimnímu ladění filmu hodí. V něm vyniká coby leitmotiv obraz červené rybky v akváriu jako metafora člověka, který je jiný, žije ve vnitřní izolaci. Film se zaměřuje hlavně na lidské figury, pozadí příliš prokreslené není. Dianu prý nejvíc baví právě figura a toto zjištění ji také přivedlo ke studiu animace. Původně totiž studovala design nábytku na střední umělecké škole v Praze, ale během studia zjistila, že ji nábytek nebaví a že tíhne spíš k figuře. A oklikou přes kurzy Free Cinema, kde mimochodem dnes pracuje jako lektorka, se nakonec dostala ke studiu animace na FAMU.

Malá se vloni objevila (mimo jiné i díky prozíravosti producentky filmu Karolíny Davidové) v soutěžní sekci Krátká radost na dokumentárním festivalu v Jihlavě, jejíž dramaturgové si rádi pohrávají s hranicemi dokumentu. Promítala se tam i dokufikce Bo Hai českého tvůrce rovněž vietnamského původu Dužana Duonga, která podobně jako Malá zobrazuje rozkol mezi první a druhou generací Vietnamců u nás a volí k tomu hybridní dokumentární žánr. Diana i Dužan se proto rozhodli oba filmy promítat společně, například v Sapě. Ostatně pospolu byly uvedeny i v kinodistribuci v rámci projektu Česká radost v českých kinech.