Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

IMAX spiritualita / Cesta času
kritika / Janis Prášil / 31. 1. 2018
Dokonalá počítačová vizualizace zrodu vesmíru od velkého třesku po vznik civilizace nebo fascinující záběry pořízené specialistou na natáčení podmořské fauny Paulem Atkinsem zprostředkovávají intenzivní divácký zážitek jak ve čtyřicetiminutové IMAX verzi, tak v celovečerní variantě určené pro běžná kina. S přírodopisnými nebo naučnými dokumenty se však Malickův snímek dá srovnat pouze okrajově. Počítačové efekty typické pro blockbusterovou kinematografii atrakcí zde nejsou pouze nástrojem k vyvolání úžasu. Ve spojení se soundtrackem, v němž figurují například skladby předního skladatele spirituálního minimalismu Arva Pärta, je imerze propojena s duchovním prožitkem.
Vesmír obvykle představuje prostor, odkud přichází smrt, místo, kde se realizují futuristické vize nebo v němž se zrcadlí lidské nitro jako v případě dokumentárního eseje Michaela Madsena Návštěva či Tarkovského filmu Solaris. Cesta času však zobrazuje vesmír jako panteistickou svatyni. Přírodní procesy svou fascinující a děsivou monumentalitou ukazují nadlidský rozměr světa. Pro Malicka zhmotňuje příroda nadpozemskou moc podobně jako pro Wernera Herzoga, který ve svých transcendentálních dokumentech nechává diváka pohlédnout nejen na žhavé magma proudící z nitra činného vulkánu nebo mrazivou oslňující plochu ledovce, ale i na vlastní smrtelnost. Herzogův majestátný vesmír ovládaný chaosem je však krutý a k člověku lhostejný a nenabízí spásu ani bezpečí. Proto je pravým opakem Malickova dobrotivého ochranitelského nebe.
Martin C. Putna ve své knize Obrazy z kulturních dějin americké religiozity vystihuje výchozí bod transcendentalismu tak, že staví do kontrastu nicotnost a zranitelnost člověka vůči všemocným přírodním silám, lhostejno k jakému náboženskému systému se vztahují. V tomto duchu Malick odkazuje sice na Bibli a křesťanství, ale modlí se k matce Zemi. Božskou entitu a zdroj mystického prožitku představuje sama příroda. Zůstává otázkou, zda fascinující záběry přírodních a vesmírných procesů v Cestě času vyvolávají jen estetický úžas a libost, nebo diváka skutečně přenášejí do spirituálního modu, v němž je možné vnímat přítomnost boží existence. Zatímco u Tarkovského je příroda zjevením, u Malicka je redukována na antropomorfizovanou bytost, které lze klást otázky. Přes duchovní rozměr tedy snímek vypovídá především o člověku.
Všudypřítomný lidský prvek je nejvýrazněji vtělen do stylizovaného slovního komentáře. Lidský hlas v podání Cate Blanchett, potažmo Brada Pitta v kratší verzi pro IMAX, vede se zbožštělým světem dialog o bytostně pozemských tématech, jako je strach ze samoty, bolesti a smrti. Některé kritické ohlasy odsoudily tento slovní komentář jako patetický, nadbytečný, frázovitý a repetitivní a poukazovaly na nedostatek kontextových informací. Tyto zdánlivé nedostatky představují spíš trhliny, jimiž do obrazu dokonalého vesmíru proniká lidský prvek. Ve snaze o exaktní přesnost povolal Malick ke spolupráci přední vědecké kapacity. Přes posedlost detailem však snímek odkrývá omezenost vědeckého poznání. Tím, že zahrnuje v rámci přesnosti hned několik alternativ vývoje života na Zemi, ukazuje neuchopitelnost, proměnlivost a unikavost světa, který nelze plně poznat, ale lze se k němu vzhlížet.
Cesta času (Voyage of Time: Life’s Journey, USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Terrence Malick, kamera: Paul Atkins, střih: Rehman Ali, Keith Fraase, hudba: Simon Franglen, Hanan Townshend, hrají: Cate Blanchett, 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 31. 8. 2017).
Cesta času (Voyage of Time: Life’s Journey, USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Terrence Malick, kamera: Paul Atkins, střih: Rehman Ali, Keith Fraase, hudba: Simon Franglen, Hanan Townshend, hrají: Cate Blanchett, 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 31. 8. 2017).
Přečteno 3601x
Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017
Z obsahu tištěného čísla:
Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace (Kamila Boháčková, téma)
Assassin / Introspektivní boření žánru (Anna Krejčířová, mimo kino)
Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši (Ivo Michalík, kritika)
Srozumitelná jinakost / MFF Benátky (Hedvika Petrželková, report)
IMAX spiritualita / Cesta času (Janis Prášil, kritika)
Soukromá apokalypsa / matka! (Martin Bubrín, kritika)