Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

kritika / Martin Mišúr / 19. 1. 2018

Dovolím si drzou nadsázku: kdybych byl přehnaně ambiciózní a obstojně vynalézavý filmař, patrně bych vážně zvažoval, zda nenatočit životopisný film. Ideálně věnovaný konfrontační a ikonické osobnosti, aby projekt zmínil ještě před uvedením i publicista, který o kinematografii obvykle nepíše. Měl bych na paměti, že biopic vcelku pravidelně boduje při udílení Oscarů a daří se mu rovněž v časech nelehkých; například v pozdně stalinistickém Sovětském svazu... Samozřejmě připouštím, že proti uvedené zkratce lze postavit tisíc a jedna výjimek; myšlenkově osvěžujících a stylisticky průbojných životopisných děl, jež veškerou působivost nekladou na nebohá bedra zpravidla famózního představitele titulní role. Neruda (2016) k těmto smělým pokusům patří a jeho režisér Pablo Larraín má zasloužené renomé. Přesto se respekt mísí s rozpaky.

Chilský režisér střední generace na sebe upoutal výraznou pozornost před pěti lety. Jeho snímek No vyprávěl invenčně a chytlavě o klíčovém chilském referendu z konce osmdesátých let, kterým se rozhodovalo o Augustu Pinochetovi a dalším směřování země. Náročnou látku Larraín chytře přiblížil reflexí kampaně před plebiscitem, tudíž boj o demokracii západního typu probíhal uprostřed místy infantilního nastolování agendy ze strany pomyslných politických marketérů. Režisér do dění vkládal archivní materiály a celý snímek natočil technikou připomínající soudobé televizní vysílání. Mytický rozměr kolem události tím utvrzoval i umně narušoval, o což usiloval – byť s odlišnými postupy – i později, zejména životopisným filmem Jackie (2016). Neruda byl v Chile uveden ještě před očekávaným koprodukčním biopicem o manželce JFK a do Larraínova dosavadního tvůrčího portfolia plně zapadá.

Chilského, levicově orientovaného básníka Pabla Nerudu snímek sleduje během krátké, leč intenzivní životní epizody: koncem čtyřicátých let nastupuje studená válka, chilský prezident vyhlásí razantní antikomunistický kurz a senátor Neruda se nuceně skrývá, aby nebyl zatčen. Tradičně naháněčský a zdánlivě přehledný oblouk Larraín argumentačně oživuje nastolením politicko-marketingových témat. Neruda je celebrita a takzvané mezinárodní společenství by se mohlo ošívat, kdyby slavný básník – byť komunista – trávil léta ve vězení či ještě hůře. Proto ve filmu několikrát zazní hlasy, které vše spojí se studenoválečným taktizováním: Nerudu musí režim nahánět, nesmí jej však chytit, aby z umělce před světem neučinil mučedníka. Kohokoli méně věhlasného pak může klidně uštvat, anonymní oběť totiž snáze p(r)ojde bez povšimnutí.

Sám Neruda přitom k podobným úvahám ve filmu mnoho nevznese. Ke slovu se totiž dostává o poznání častěji antagonista Oscar (Gael García Bernal, představitel titulního marketéra ve filmu No), policista s jasným zadáním odchytit a zajistit Nerudu. Jejich vzájemný střet proniká hluboko a vcelku působivě do struktury snímku. Vůči systému loajální Oscar zkraje přizná, že poezii příliš nečte a snaží se dění i stylu snímku vnutit právě jemu blízkou vyšetřovací perspektivu. Vrší dušezpytné noirové promluvy, v jeho scénách na sebe okázale upozorňují dobové rekvizity i filmařské postupy, a především znejišťuje mírou vlastní znalosti celkové situace. Je Oscar vševědoucí, nebo pouze obětí potměšilého soka? Žádné důsledně procedurální krimi se nekoná především proto, že jej znalý Neruda nabourává a podvrací, když pro film pro změnu prosazuje vlastní styl a světonázor: pompézní, tělesně libá a nezřízená setkání, intelektuální schůzování, levicové proslovy i surrealistické vize. Básník nechává Oscarovi básně i s věnováním a sám louská ohmatané paperbackové detektivky.

Když připustíme, že Neruda podlamuje žánr i Oscarovo hledisko (a naopak), začnou dávat smysl i některé realizačně nejisté nebo naivně řešené scény. Jinými slovy, dovoleno se zdá téměř vše, byť stále na podloží štemplu skutečných událostí. A právě tato nezřízenost postupně snímku spíše škodí, vrhá jej do mnoha ne zcela vyjasněných stran a značně přepjatého závěru. Pablo Larraín nepostrádá nápady, o citu pro míru mám však vážné pochybnosti.

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Přečteno 1177x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


DALŠÍ Z RUBRIKY

Televize HBO dala zelenou minisérii s Markem Ruffalem

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

David Lynch překlopil Twin Peaks do virtuální reality

Úvod k tématu 119: FAMU

Editorial 119: FAMU

My z Prahy / Jugoslávští filmaři z FAMU

Těch dlouhých dvacet let… / FAMU v období normalizace

(Ne)lehká cesta k debutu / Kariérní start absolventů katedry režie FAMU


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Vlamovat se do jakýchkoli dveří / Poslední rodina

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (688) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky (Hedvika Petrželková, report)

Editorial 114: Visegrádská animace (Jindřiška Bláhová, editorial)

IMAX spiritualita / Cesta času (Janis Prášil, kritika)

Chvála soudržnosti i rivality / Současný stav visegrádské animace (Pavel Horáček, téma)

Hranice dokumentu, hranice Ji.hlavy / MFDF Ji.hlava 2017 (Kamila Boháčková, report)

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla (Janis Prášil, kritika)

+ více...