Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

kritika / Martin Mišúr / 19. 1. 2018

Dovolím si drzou nadsázku: kdybych byl přehnaně ambiciózní a obstojně vynalézavý filmař, patrně bych vážně zvažoval, zda nenatočit životopisný film. Ideálně věnovaný konfrontační a ikonické osobnosti, aby projekt zmínil ještě před uvedením i publicista, který o kinematografii obvykle nepíše. Měl bych na paměti, že biopic vcelku pravidelně boduje při udílení Oscarů a daří se mu rovněž v časech nelehkých; například v pozdně stalinistickém Sovětském svazu... Samozřejmě připouštím, že proti uvedené zkratce lze postavit tisíc a jedna výjimek; myšlenkově osvěžujících a stylisticky průbojných životopisných děl, jež veškerou působivost nekladou na nebohá bedra zpravidla famózního představitele titulní role. Neruda (2016) k těmto smělým pokusům patří a jeho režisér Pablo Larraín má zasloužené renomé. Přesto se respekt mísí s rozpaky.

Chilský režisér střední generace na sebe upoutal výraznou pozornost před pěti lety. Jeho snímek No vyprávěl invenčně a chytlavě o klíčovém chilském referendu z konce osmdesátých let, kterým se rozhodovalo o Augustu Pinochetovi a dalším směřování země. Náročnou látku Larraín chytře přiblížil reflexí kampaně před plebiscitem, tudíž boj o demokracii západního typu probíhal uprostřed místy infantilního nastolování agendy ze strany pomyslných politických marketérů. Režisér do dění vkládal archivní materiály a celý snímek natočil technikou připomínající soudobé televizní vysílání. Mytický rozměr kolem události tím utvrzoval i umně narušoval, o což usiloval – byť s odlišnými postupy – i později, zejména životopisným filmem Jackie (2016). Neruda byl v Chile uveden ještě před očekávaným koprodukčním biopicem o manželce JFK a do Larraínova dosavadního tvůrčího portfolia plně zapadá.

Chilského, levicově orientovaného básníka Pabla Nerudu snímek sleduje během krátké, leč intenzivní životní epizody: koncem čtyřicátých let nastupuje studená válka, chilský prezident vyhlásí razantní antikomunistický kurz a senátor Neruda se nuceně skrývá, aby nebyl zatčen. Tradičně naháněčský a zdánlivě přehledný oblouk Larraín argumentačně oživuje nastolením politicko-marketingových témat. Neruda je celebrita a takzvané mezinárodní společenství by se mohlo ošívat, kdyby slavný básník – byť komunista – trávil léta ve vězení či ještě hůře. Proto ve filmu několikrát zazní hlasy, které vše spojí se studenoválečným taktizováním: Nerudu musí režim nahánět, nesmí jej však chytit, aby z umělce před světem neučinil mučedníka. Kohokoli méně věhlasného pak může klidně uštvat, anonymní oběť totiž snáze p(r)ojde bez povšimnutí.

Sám Neruda přitom k podobným úvahám ve filmu mnoho nevznese. Ke slovu se totiž dostává o poznání častěji antagonista Oscar (Gael García Bernal, představitel titulního marketéra ve filmu No), policista s jasným zadáním odchytit a zajistit Nerudu. Jejich vzájemný střet proniká hluboko a vcelku působivě do struktury snímku. Vůči systému loajální Oscar zkraje přizná, že poezii příliš nečte a snaží se dění i stylu snímku vnutit právě jemu blízkou vyšetřovací perspektivu. Vrší dušezpytné noirové promluvy, v jeho scénách na sebe okázale upozorňují dobové rekvizity i filmařské postupy, a především znejišťuje mírou vlastní znalosti celkové situace. Je Oscar vševědoucí, nebo pouze obětí potměšilého soka? Žádné důsledně procedurální krimi se nekoná především proto, že jej znalý Neruda nabourává a podvrací, když pro film pro změnu prosazuje vlastní styl a světonázor: pompézní, tělesně libá a nezřízená setkání, intelektuální schůzování, levicové proslovy i surrealistické vize. Básník nechává Oscarovi básně i s věnováním a sám louská ohmatané paperbackové detektivky.

Když připustíme, že Neruda podlamuje žánr i Oscarovo hledisko (a naopak), začnou dávat smysl i některé realizačně nejisté nebo naivně řešené scény. Jinými slovy, dovoleno se zdá téměř vše, byť stále na podloží štemplu skutečných událostí. A právě tato nezřízenost postupně snímku spíše škodí, vrhá jej do mnoha ne zcela vyjasněných stran a značně přepjatého závěru. Pablo Larraín nepostrádá nápady, o citu pro míru mám však vážné pochybnosti.

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Přečteno 811x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Neruda

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #115

#115

únor 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

IMAX spiritualita / Cesta času

Kůže, kterou nosil / Tom of Finland

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Soukromá apokalypsa / matka!

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla

Hororové placebo / To

Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049


DALŠÍ Z RUBRIKY

Na festival do Karlových Varů zavítá jako host Richard Linklater

Nejlepší filmy roku 2017

Každý za sebe a AIDS proti všem / 120 BPM

První seriál HBO ze zemí bývalé Jugoslávie natočí Danis Tanović

Další sezona podivností / Stranger Things 2

Skoro jako hraný film / IDFA 2017

Filmy na konci (starého) světa / K dystopii filmů českého undergroundu

Puchření západního Německa / Nekrofilní punk Jörga Buttgereita


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vlamovat se do jakýchkoli dveří / Poslední rodina

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

Ave, Caesar! / Engels, který štěká


RUBRIKY

anketa (23) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (89) / fenomén (67) / festival (57) / fragment (18) / glosa (210) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (723) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (632) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (97) / reflexe (24) / report (97) / rozhovor (152) / scénář (4) / soundtrack (36) / téma (841) / televize (86) / tisková zpráva (1) / událost týdne (197) / video (2) / videoart (16) / videohra (53) / web (40) / zoom (150)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Assassin / Introspektivní boření žánru (Anna Krejčířová, dvd)

Válka hrou / Chlapi nepláčou (Tomáš Gruntorád, kritika)

Kosmická hra na schovávanou / Everything (Antonín Tesař, videohra)

Úvod k tématu 114: Visegrádská animace (Lukáš Skupa, téma)

IMAX spiritualita / Cesta času (Janis Prášil, kritika)

Polsko: Na hraně emocí i žánrů (Mariusz Frukacz, Iwona Aleksandra Hałgas, téma)

+ více...