Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049

kritika / Ondřej Pavlík / 17. 12. 2017

Na rozdíl od předchozího filmu Denise Villeneuva zatím nenapsali David Bordwell a Kristin Thompson o snímku Blade Runner 2049 na svém blogu ani řádku. Zdá se, že pro to mají důvod. Pokračování kultovní sci-fi není oproti nápady překypujícím Příchozím z formálního hlediska příliš podnětným filmem. A to navzdory tomu, že chce rovněž překvapovat dějovými piruetami a že svým rozvážným tempem a propracovanou vizualitou může působit na hollywoodské poměry až nezvykle umělecky.

Soudě dle pochvalných reakcí, ale i dle statí Slavoje Žižeka a dalších ideologických teoretiků, je předností nového Blade Runnera naopak spíše to, že, podobně jako originál, dokáže provokovat k úvahám nad současností a budoucností neoliberálního kapitalismu, nad vztahem člověka a stroje, nad (ne)autentičností existence.

Mezi těmito dvěma hrubě načrtnutými pohledy, primárně estetickým a filosofickým, nicméně trochu zapadá pohled na 2049 jako na mediální artefakt. Hovoříme-li v souvislosti s Blade Runnerem o originálech a kopiích, těžko se vyhneme asociacím s kulturou sériově vyráběných sequelů, prequelů a spin-offů. Postapokalyptické Los Angeles, v němž se bladerunnerovské filmy odehrávají, tak v novém snímku ještě konkrétněji vyvstává jako synonymum pro Hollywood – baštu, v níž se její obyvatelé skrývají před nehostinným, zdevastovaným vnějším světem, ale přitom sami ve svém civilizovaném „uvnitř“ nedokáží fungovat bez třídních bariér a sexismu.

Souběžně s tím se v Blade Runnerovi 2049 proměňuje ústřední téma vzpomínek. Jestliže v původním filmu replikanti nejprve považovali svoji paměť, a tedy i minulost, za opravdovou, tentokrát jsou si svých implantovaných myšlenek plně vědomi. Status nadesignované vzpomínky zároveň získává také film Ridleyho Scotta, k jehož úryvkům v podobě audio a video nahrávek se spolu s důstojníkem K několikrát vracíme. Pokud je přitom 2049 jeho „kopií“, v jakém smyslu jej lze od „originálu“ odlišit?

Bladerunnerovské filmy v tomto směru jako málokteré jiné zpřítomňují kruciální roli „materiálu“, z nějž je jejich stvořitelé „uhnětli“. Scottův snímek byl ve své době monumentem analogové filmařiny, přehlídkou praktických triků, detailních modelů futuristických pyramid a Vangelisových syntezátorových ploch. Výsostně tělesný rozměr měli také replikanti, kteří se skládali z nahraditelných součástek, pěstí probourávali zdi a v polorozpadlých koridorech metali akrobatické kozelce.

2049 pak do tohoto hmotného světa vnáší novou digitální dimenzi, přičemž zdůrazňuje její unikavost a grotesknost. Jsou to zároveň charakteristické vlastnosti počítačově generované grafiky, které tento účinek navozují. Instantní přítelkyně Joi se v podobě obřího reklamního hologramu tyčí nad dobitým K jako hrozivé monstrum, jindy se s otevřenou pusou „zasekává“ jako dojemně nehybný glitch. Obdobnými distorzemi jsou poznamenáni také digitálně vzkříšení „duchové“ Franka Sinatry a Elvise Presleyho, dávných pěveckých ikon, které se trhaně zjevují v Deckardově jukeboxu.

Nabízí se v této souvislosti otázka, nakolik je afektivní rozměr praktických a počítačových triků, či obecněji analogových a digitálních výrazových prostředků, určující pro přijetí filmu? A jakou roli hraje čas? Když se o původním Blade Runnerovi zasněně mluví jako o audiovizuální básni prosycené tíživou melancholií, nepramení tento melancholický pocit „slz ztrácejících se v dešti“ také z jisté nostalgie, vzbuzované dobovou scénografií, vizualitou, hudebními nástroji? A jsme vůbec schopni tento rozměr rozpoznat bezprostředně, tedy ve chvíli, kdy se zdá být zcela přirozenou součástí naší každodennosti, nebo až s časovým odstupem, kdy se najednou jeho „materiální“ kvality vyjeví mnohem naléhavěji?

Jsou to přitom právě scény, v nichž se Blade Runner 2049 s posmutnělou melancholií dotýká pomíjivosti digitálních (re)produkcí, které mohou časem získat na ještě větší působivosti. Právě tam, a pohříchu málo často, proniká film k jádru bytostně současného audiovizuálního výraziva. A místo, aby jím jednoduše vábil dovnitř a opájel, obnažuje jeho takřka spektrální obrysy a rušivé disonance.

Blade Runner 2049 (USA, 2017, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Hampton Fancher, Michael Green, kamera: Roger Deakins, střih: Joe Walker, hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch, hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks ad. , 163 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Blade Runner 2049 (USA, 2017, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Hampton Fancher, Michael Green, kamera: Roger Deakins, střih: Joe Walker, hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch, hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks ad. , 163 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Přečteno 1343x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #116

#116

duben 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Žena v ohni / Odnikud

Každý za sebe a AIDS proti všem / 120 BPM

Pozor, vyletí ptáček / Thelma

Lamač Lucasových kódů / Star Wars: Poslední z Jediů


DALŠÍ Z RUBRIKY

Pedro Almodóvar připravuje film o stárnoucím režisérovi

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018

Steven Soderbergh natočí film o kauze Panama Papers

V Cannes bude soutěžit Godard, Pawlikowski i Panahí

Úvod k tématu 116: Jan Švankmajer

Hmyz / Švankmajerova Summa surrealistická

Taktilní stopy / Práce Jana Švankmajera pro jiné filmaře

Animací proti antropocentrismu / Decentralizace člověka


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Febiofest: Střídavá péče je mistrovský rodinný thriller

Febiofest: Zimní bratři míchají výbušný audiovizuální lektvar

Febiofest: Koreeda ve Třetí vraždě prohlubuje svůj styl

Dabing Street / Dejvické šero ve studiu ZERO

Trpké hrozny zmaru / Krotká


RUBRIKY

anketa (23) / český film (72) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (648) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (153) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (88) / tisková zpráva (1) / událost týdne (201) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049 (Ondřej Pavlík, kritika)

Hororové placebo / To (Jarmila Křenková, kritika)

Oats Studios / Možná budoucnost nezávislého blockbusteru (Anna Krejčířová, web)

Úvod k tématu 114: Visegrádská animace (Lukáš Skupa, téma)

Soukromá apokalypsa / matka! (Martin Bubrín, kritika)

IMAX spiritualita / Cesta času (Janis Prášil, kritika)

+ více...