Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049

kritika / Ondřej Pavlík / 17. 12. 2017

Na rozdíl od předchozího filmu Denise Villeneuva zatím nenapsali David Bordwell a Kristin Thompson o snímku Blade Runner 2049 na svém blogu ani řádku. Zdá se, že pro to mají důvod. Pokračování kultovní sci-fi není oproti nápady překypujícím Příchozím z formálního hlediska příliš podnětným filmem. A to navzdory tomu, že chce rovněž překvapovat dějovými piruetami a že svým rozvážným tempem a propracovanou vizualitou může působit na hollywoodské poměry až nezvykle umělecky.

Soudě dle pochvalných reakcí, ale i dle statí Slavoje Žižeka a dalších ideologických teoretiků, je předností nového Blade Runnera naopak spíše to, že, podobně jako originál, dokáže provokovat k úvahám nad současností a budoucností neoliberálního kapitalismu, nad vztahem člověka a stroje, nad (ne)autentičností existence.

Mezi těmito dvěma hrubě načrtnutými pohledy, primárně estetickým a filosofickým, nicméně trochu zapadá pohled na 2049 jako na mediální artefakt. Hovoříme-li v souvislosti s Blade Runnerem o originálech a kopiích, těžko se vyhneme asociacím s kulturou sériově vyráběných sequelů, prequelů a spin-offů. Postapokalyptické Los Angeles, v němž se bladerunnerovské filmy odehrávají, tak v novém snímku ještě konkrétněji vyvstává jako synonymum pro Hollywood – baštu, v níž se její obyvatelé skrývají před nehostinným, zdevastovaným vnějším světem, ale přitom sami ve svém civilizovaném „uvnitř“ nedokáží fungovat bez třídních bariér a sexismu.

Souběžně s tím se v Blade Runnerovi 2049 proměňuje ústřední téma vzpomínek. Jestliže v původním filmu replikanti nejprve považovali svoji paměť, a tedy i minulost, za opravdovou, tentokrát jsou si svých implantovaných myšlenek plně vědomi. Status nadesignované vzpomínky zároveň získává také film Ridleyho Scotta, k jehož úryvkům v podobě audio a video nahrávek se spolu s důstojníkem K několikrát vracíme. Pokud je přitom 2049 jeho „kopií“, v jakém smyslu jej lze od „originálu“ odlišit?

Bladerunnerovské filmy v tomto směru jako málokteré jiné zpřítomňují kruciální roli „materiálu“, z nějž je jejich stvořitelé „uhnětli“. Scottův snímek byl ve své době monumentem analogové filmařiny, přehlídkou praktických triků, detailních modelů futuristických pyramid a Vangelisových syntezátorových ploch. Výsostně tělesný rozměr měli také replikanti, kteří se skládali z nahraditelných součástek, pěstí probourávali zdi a v polorozpadlých koridorech metali akrobatické kozelce.

2049 pak do tohoto hmotného světa vnáší novou digitální dimenzi, přičemž zdůrazňuje její unikavost a grotesknost. Jsou to zároveň charakteristické vlastnosti počítačově generované grafiky, které tento účinek navozují. Instantní přítelkyně Joi se v podobě obřího reklamního hologramu tyčí nad dobitým K jako hrozivé monstrum, jindy se s otevřenou pusou „zasekává“ jako dojemně nehybný glitch. Obdobnými distorzemi jsou poznamenáni také digitálně vzkříšení „duchové“ Franka Sinatry a Elvise Presleyho, dávných pěveckých ikon, které se trhaně zjevují v Deckardově jukeboxu.

Nabízí se v této souvislosti otázka, nakolik je afektivní rozměr praktických a počítačových triků, či obecněji analogových a digitálních výrazových prostředků, určující pro přijetí filmu? A jakou roli hraje čas? Když se o původním Blade Runnerovi zasněně mluví jako o audiovizuální básni prosycené tíživou melancholií, nepramení tento melancholický pocit „slz ztrácejících se v dešti“ také z jisté nostalgie, vzbuzované dobovou scénografií, vizualitou, hudebními nástroji? A jsme vůbec schopni tento rozměr rozpoznat bezprostředně, tedy ve chvíli, kdy se zdá být zcela přirozenou součástí naší každodennosti, nebo až s časovým odstupem, kdy se najednou jeho „materiální“ kvality vyjeví mnohem naléhavěji?

Jsou to přitom právě scény, v nichž se Blade Runner 2049 s posmutnělou melancholií dotýká pomíjivosti digitálních (re)produkcí, které mohou časem získat na ještě větší působivosti. Právě tam, a pohříchu málo často, proniká film k jádru bytostně současného audiovizuálního výraziva. A místo, aby jím jednoduše vábil dovnitř a opájel, obnažuje jeho takřka spektrální obrysy a rušivé disonance.

Blade Runner 2049 (USA, 2017, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Hampton Fancher, Michael Green, kamera: Roger Deakins, střih: Joe Walker, hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch, hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks ad. , 163 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Blade Runner 2049 (USA, 2017, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Hampton Fancher, Michael Green, kamera: Roger Deakins, střih: Joe Walker, hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch, hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks ad. , 163 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Přečteno 3592x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci (Zoltán Varga, téma)

Úvod k tématu 114: Visegrádská animace (Lukáš Skupa, téma)

Editorial 114: Visegrádská animace (Jindřiška Bláhová, editorial)

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her (Antonín Tesař, kniha)

Konceptuální romantismus / Lea Petříková (Sylva Poláková, profil)

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky (Hedvika Petrželková, report)

+ více...