Mindhunter / V náruči sadistického monstra

22. 11. 2017 / Ondřej Pavlík
televize
„Sleduju všechny televizní kriminálky,“ říká sériový vrah Ed Kemper v rozhovoru s agentem FBI Holdenem Fordem. A nepatrně se při tom pod knírem usmívá jako někdo, koho nesmírně těší, že si může o své vášni seriózně popovídat. „Ze seriálu Kriminální oddělení jsem věděl, jak policisté uvažují. Díky tomu jsem nespadnul do žádné pasti,“ pokračuje samolibě Kemper, více než dvoumetrový obr s IQ člena menzy, který v mládí zavraždil, rozčtvrtil a zneužil (často právě v tomto pořadí) deset dívek a žen. Včetně své surové, misandrické matky.

Není to zdaleka jediný dialog, v němž seriál Mindhunter odkazuje k různým detektivním fikcím. Jenže místo aby se v nich vzhlížel a napodoboval je, tak reflektuje jejich vliv na společnost, lidské uvažování a vnímání světa. Nejen Kemper, ale také policisté, advokáti a soudci jsou tu portrétováni jako diváci kriminálních seriálů. A pro změnu si z nich dělají jednoznačný obrázek o tom, co jsou zač pachatelé brutálních trestných činů: vyšinutí magoři, kteří se tak prostě narodili.

Způsob, jakým do sebe nejnovější projekt režiséra a producenta Davida Finchera zapouští historii kriminálního žánru, dobře vystihuje, o jak vrstevnaté a pronikavě inteligentní dílo jde. Tam, kde ostatní převážně nadbíhají encyklopedickým znalostem fanoušků, strefují se do nostalgických vzpomínek diváků a uspokojují jejich touhu po rozporuplných, nebo přímo sociopatických hrdinech, Mindhunter naopak téměř všechno problematizuje, zasazuje do širších souvislostí, kriticky rozebírá a nutí k sebereflexi.

Ten správný fetiš

Vezměme si například, jak Mindhunter v porovnání s ostatními prestižními seriály nezvykle střízlivě přistupuje k dobové stylizaci. Do Spojených států sedmdesátých let se jen v posledním roce či dvou navracelo hned několik „výstavních“ televizních produkcí. Nejvýrazněji pak „newyorská“ trojice Vinyl, The Get Down a The Deuce: Špína Manhattanu, kdy každý titul mapoval určitou undergroundovou scénu. Ať už šlo o punk, disko, hip-hop nebo byznys s pornem, okázalému předvádění charakteristických módních výstřelků, dekorací a hudebních úryvků se nevyhnul žádný ze jmenovaných seriálů. Ty nejkřiklavější momenty pak připomínaly rozjuchanou retro výstavku natupírovaných afro účesů, pestrobarevných rozhalenek a provařených best-of kompilací.

Mindhunter naopak od teatrální rekonstrukce typických dobových znaků upouští. Ačkoli se příběh o vzniku speciální jednotky behaviorálních věd FBI odehrává v druhé polovině sedmé dekády, působí vzhled interiérů, oděvů nebo účesů až zarážejícím způsobem přirozeně, takřka současně. Po silnicích se tu sice prohání zástupy klasických Fordů, Chevroletů nebo Volkswagenů a někteří humanitní intelektuálové pod vlivem doznívající vlny hippies stále nosí košile s květinovými vzory a nadměrně velkými límci, ale nic z toho není přemrštěné. Nic rušivě nevyčnívá.

Místo vděčné fetišizace kostýmů tak Mindhunter ukazuje, jak mohou určité části oblečení jako fetiš účinkovat, a spouštět tak celou škálu reakcí. „To prostě nejsi ty…“ říká zjevně konsternovaný Holden své přítelkyni Debbie, která se rozhodla společný „hezký večer“ zpestřit podvazky a botami na jehlovém podpatku. „A o tom to je,“ otráveně opáčí Debbie, která si uvědomuje, že nedílnou součástí erotického vzrušení je určitá fantazie – nikoli partner „sám o sobě“, ale představa, která jej přesahuje. Holden mezitím jen těžko zahání čerstvou vzpomínku na setkání s uvězněným deviantem, kterého právě takové střevíce s dlouhým podpatkem dokáží vyexcitovat až k nepříčetnosti.

Znepokojivá deviace

Druhou oblastí, jíž se v Mindhunterovi dostává výjimečně komplexní péče, je jazyk. Tedy něco, co jinak v éře „kvalitní“ televize plní roli obhroublého, hlasitě halekajícího trhovce se zakázaným ovocem. Jadrné výrazivo bylo pro HBO a další placené kabelové kanály od počátku jedním z hlavních prodejních taháků – přidanou hodnotou, kterou si americké broadcastové televize vzhledem ke státním regulacím nemohly dovolit. Dobře mířené vulgarismy se tak záhy staly nedílnou součástí téměř všech dramat o rozpolcených, ale přitom uhrančivých (anti)hrdinech. Až se po všech myslitelných kombinacích, skloňováních a ohybech slova „fuck“ dokonale vyčerpaly.

Fincherův seriál, na němž se významně podílel i hlavní scénárista Joe Penhall, pak těmto sprostým slůvkům znovu vrací potřebný břink. Jazyk tu není pouze nástrojem komunikace, ale zároveň polem, na kterém neustále dochází k mocenským soubojům, ať už se zapnutým diktafonem, nebo bez něj. Vědomí toho, že některé výrazy jsou v jistých situacích chápány když ne jako zapovězené, tak alespoň jako choulostivé, dodává řadě rozhovorů ještě větší náboj. A určit, kdy je na vině přehnaně prudérní společnost a kdy už některé výroky skutečně zacházejí „za hranu“, je mnohdy hodně složitý úkol.

„Jak jim to mám bez těch slov vysvětlit?“ ptá se Holden ředitele základní školy, kterému jde hlavně o bezpečí žáků a jejich zdravý, věku přiměřený vývoj. (A také o to, aby pak nemusel vyřizovat telefonáty rozhořčených rodičů.) Předmětem sporu jsou nevhodné výrazy jako „mučení“, „žhářství“ nebo „deviace“. „Asi bych místo toho mohl mluvit o ‚znepokojivém‘ chování,“ kapituluje nakonec Holden předtím, než se svojí výchovnou přednáškou vystoupí před skupinu zvídavých prepubescentních školáků.

Je to přitom zrovna ono změkčené slovíčko "znepokojivý", které v průběhu přednášky zaujme jednu s přihlížejících učitelek. A dokonce ji vybídne i k tomu, aby Holdena po hodině oslovila a svěřila se mu se svou vlastní obavou. Ředitel se prý k dětem chová sice vřele, ale zároveň docela zvláštně. Zve si je do kanceláře, tam je dobrosrdečně lechtá a do kapsy jim na rozloučenou hází drobnou minci.

Do poslední chvíle nejednoznačnou kauzu, která nakonec vyústí v ředitelův nedobrovolný odchod z funkce, paradoxně pomůže odstartovat to, co předtím školní principál sám tak zásadově prosazoval. Jeho protektivnost a obezřetnost možná Holdena přiměla zmírnit slovník, ale současně zastřela význam sdělení. Žáky tak sice nevyděsily poznámky o „mrzačení“, jenže povídání o „znepokojivých“ činech rozevřelo původně úzce vymezený kriminální diskurz na mnohem širší spektrum chování. Shodou okolností i na takové, které praktikoval sám ředitel.

Od sexy Tylera ke zrůdnému Edovi

Konečně třetí, dost možná vůbec nejdůležitější rovinou Fincherova seriálu je to, jaký postoj zaujímá k narušeným mužským figurám, nebo lépe řečeno ke spornému maskulinnímu chování. Uvědomíme-li si přitom, kteří hrdinové v posledních letech vévodili seriálům, jež vystoupaly až do panteonu soudobé quality TV, byli to právě tito „sporní“ muži. Don Draper, Walter White, Tony Soprano. Z trochu jiného seriálového spektra Dexter Morgan nebo doktor Gregory House. Všechno chlapíci, v jejichž bouřlivácké image neschází arogance, šovinismus nebo více či méně skryté rysy sociopatického chování. Zároveň jsou ale svým „rošťáctvím“ jaksi neodolatelně sympatičtí a často navíc prudce inteligentní a vysoce schopní. Navzdory svým zjevným nedostatkům a prohřeškům (nebo právě díky nim) se tak tito „komplikovaní muži“ stali objektem široce sdílené fascinace.

Mindhunter na jednu stranu přichází s galerkou zločinců, které bychom mohli označit za „komplikované“ jen v rámci nějakého notně ironického eufemismu. Pestrá škála různě motivovaných, různě bystrých, různě impulzivních, doživotně odsouzených kriminálníků patří nepochybně mezi velká lákadla seriálu. Těžko by ale kohokoli příčetného napadlo je jakýmkoli způsobem vzývat, nebo dokonce považovat za vzory hodné následování. Na proměně agenta Holdena Forda, který s odsouzenci z výzkumných důvodů provádí sadu interview, nicméně seriál předvádí, že k osvojování problematických vzorců chování dochází plíživě a téměř mimoděčně. Vypůjčíme-li si přiléhavý termín ze sociologického slovníku, nákaza takzvané „toxické maskulinity“ se tu šíří pozvolna, skrze komunikační zrcadlení a podvědomou nápodobu.

Zpočátku Holden funguje jako zručný, a především férový vyjednavač. Jeho otevřené držení těla vyjadřuje vstřícnost, respekt a vůli naslouchat argumentům druhého. S tím jak se opakovaně setkává s Kemperem, Brudosem a dalšími vyhlášenými vězni a je navíc v konfrontacích s nimi nucen – třeba jen na oko – hrát jejich hru, se ale transformuje i Holdenovo vystupovování. Kousek po kousku, téměř neznatelně, se stává čím dál manipulativnějším. Nenápadný slušňák v zaměnitelném šedém obleku, kterého Debbie při úvodním setkání v klubu žertem přirovnala k mormonovi, začíná projevovat nezdravou dominanci a egoismus. Při rozhovoru s kolegy z týmu si sedá na jejich stůl a prosazuje si svou z vyvýšené pozice. Vedení výslechů s podezřelými nakonec vypiluje do podoby virtuózní ponižující performance, při které sebestředná hra na efekt zastiňuje vše ostatní.

Mindhunter přitom nepřipouští, aby bylo Holdenovo oťukávání „temné strany Síly“ jakkoli atraktivní. Fincher tak nenavazuje pouze na své starší kriminálky o (sériových) vrazích, jako byl Zodiac nebo Sedm, ale současně cizeluje do ještě vytříbenějšího, nemilosrdně přesného tvaru svoje portréty toxické maskulinity z Klubu rváčů nebo Hry. Od sexy pokušitele Tylera, který se pro určitou část mladých mužů stal symbolem radikálního odporu vůči establishmentu, se v Mindhunterovi přesunul k sadistickému monstru, kterému nečiní problém mluvit o těch největších zrůdnostech bez mrknutí oka a s mírným úsměvem na rtech. Když Holden v závěru od tohoto monstra vyděšeně, vrávoravě prchá, není to proto, že by se v jeho společnosti obával o svůj život. Je to proto, že teprve v jeho náruči zjistil, jak moc se mu sám přiblížil.

Zpět

Sdílet článek