Cinepur v Roxy: The Killer / Violence Meets Poetry

"Můj archetypální hrdina je rytíř... jeho život je jako obláček na obloze – může zmizet v okamžiku. A tento obraz lidské křehkosti mi připadá krásný…"

John Woo je už pár let jak kultovní postavou "jisté tendence filmu", tak tvůrcem doslova fascinujícím kritiky prestižních filmových časopisů. Je také oblíbencem řady současných význačných režisérů - jmenujme alespoň Martina Scorseseho či Quentina Tarantina, kteří se tak trochu i zasloužili, že se Woo dostal do Ameriky - a přesto je jeho tvorba v našich zeměpisných šířkách vlastně spíš velkou neznámou. Českou distribucí sice prošli všechny jeho v Americe natočené filmy, ale z Wooova hongkongského období k nám péčí TV Nova dorazila zatím jen série A Better Tomorrow; dlužno dodat s těžkým ublížením na těle vlivem dabingu. Z toho lepšího toho tedy zbývá stále ještě dost a tak česká "premiéra" Wooova nejslavnějšího a zároveň možná nejlepšího filmu The Killer záplatuje jen tu nejméně snesitelnou trhlinu.

Jak je již zřejmé z názvu The Killer je příběhem nájemného vraha. Ten při jedné své akci omylem oslepí barovou zpěvačku. Trápený výčitkami svědomí o dívku tajně pečuje a rozhodne se zanechat "řemesla". Nakonec se starým přítelem nechá přemluvit na ještě jednu práci. Po jejím dokončení je ale zrazen a v patách má od té chvíle jak bosse gangu, tak zarputilého policejního inspektora. S ním se ale po smrti jeho kolegy nakonec svým způsobem spřátelí. Jako všechny ostatní Wooovi vrcholné snímky i tento končí tragicky - ve víru závěrečné delirické přestřelky, v níž se oba společně postaví gangu.

The Killer je snad nejvíce ze všech Wooových snímku vědomou poctou jeho největšímu vzoru – neortodoxnímu francouzskému režiséru Jean-Pierrovi Melvillovi. Právě z jeho filmu Le samourai (1967) si Woo vypůjčil jak například oblečení svých hrdinů (bezvadně padnoucí černé obleky a černé brýle), tak základní atmosféru i samotný ústřední motiv. V Melvillově verzi je "samurajsky" osamělý, a proto vždy perfektní, nájemný vrah při realizaci jednoho úkolu odhalen černošskou barovou zpěvačkou. Následuje výměna pohledů a od tohoto okamžiku je samurajova všemocnost a nedotknutelnost ohrožena...

Stejně jako Melville i Woo chápe své hrdiny jako jakési kombinace středověkých rytířů a japonských samurajů. Zatímco u Melvilla jsou více těmi rytíři, u Asiata Wooa pochopitelně více tíhnou k tradici samurajství. Ať už jde o tradici jakoukoli, vždy stojí v popředí čest a spravedlnost – poněkud podivné hodnoty, uvědomíme-li si, že většina jak Melvillových, tak Wooových hrdinů jsou zločinci. Inspirace jde ještě dál, protože jak Melville, tak Woo jsou velkými ctiteli gangsterských filmů třicátých let. A Chow Yun-fat, Wooovo herecké alter ego, se v jistých momentech opravdu fyzicky podobá Jamesi Cagneymu, jedné z největších hvězd gangsterek Americky let velké krize. Cagney byl ale také velkou hvězdou muzikálovou, čímž tvoří spojnici s dalším výrazným rysem Wooova režijního stylu. Jeho akční sekvence jsou často natáčeny zpomaleně, využívá se při nich pohyblivá kamera a každý sebemenší detail je přesně zapracován do velmi podrobné choreografie celé scény. To je ale popis spíše muzikálového čísla než akční sekvence. Wooova muzikálová inspirace pochází jednak z jeho osobního nekritického obdivu pro americké muzikály studiové éry, částečně pak bude asi pocházet i z raných fází jeho kariéry, kdy se věnoval natáčení kung-fu filmů. Bojové scény v kung-fu snímcích jsou díky své velké kinetičnosti opravdu spíše tancem než explicitním bojem. Wooova hongkongská gangsterská melodramata se také proto možná dost dobře nedají přiřadit pod jednoduchou nálepku akční film. Jsou sice možná "masakrovější", ale zároveň stylizovanější v pojetí násilí a emocionálnější ve vyjadřování vztahů. Byť se málokde střílí a zabíjí více než u Wooa, není to cíl, ale pouze prostředek – prostředek pro téměř metafyzický souboj dobra a zla, při němž je zlo smeteno někdy pomyslnými a někdy doslova pekelnými plameny z tohoto světa. To vše v jakoby úzkost přemáhajícím delirickém rytmu a navíc v tradici, v níž prostředky nejsou předmětem "etických kritérií" – rozhodující je zač bojuješ a "co máš v srdci". A tak jsou Wooovy nekonečné zásobníky spíš než konvencí, metaforou nekonečnosti hněvu a úpornosti boje se zlem.

Souboj dobra a zla je jednou ze základních tématických linií Wooovy tvorby. V jeho vrcholných snímcích ale dochází k výraznému promísení obou těchto hodnot. The Killer je v tomto ohledu zřejmě vrcholem. Podobným problémem se zabývá také například zatím poslední Wooův film Face/Off, v něm jde ale o přímou záměnu osobností (padouch se stane hrdinou a naopak, a díky tomu získají každý také cosi z toho druhého). The Killer je svým způsobem filosofickou úvahou o povaze dobra a zla. Zabiják Jeff a policista Lee jsou na opačných stranách zákona, žijí vlastně v opačných světech, ale přitom v hloubi své duše věří ve stejné věci – čest, přátelství a loajalitu. Jeden reprezentuje zlo, druhý dobro, ale v podstatě jsou oba stejní – právě proto se mohou stát prakticky přáteli. Tento motiv není dozajista Wooovou specialitou, je možné ho nalézt v řadě filmů, počínaje bondovkami a konče třetiřadou akční slátaninou, ale u Wooa nejde o pouhou formulku ozvláštňující děj, jde o samotnou podstatu celého snímku. Ve svých nejlepších filmech se pokouší Woo nalézt odpověď právě na tyto otázky a v The Killer se mu to podařilo zřejmě nejlépe.

Wooovy příběhy v sobě nesou nemoderní pevnou víru v obecně platné hodnoty jako jsou láska, přátelství, věrnost. A jeho hrdinové jsou ochotní za ně okamžitě zemřít, protože jsou nejvlastnější součástí jejich osobnosti a nemohou bez nich tedy žít. Jednou z těchto hodnot je mužské přátelství. Škála krajností od nekontrolovaného násilí k trpícímu hrdinovy zahrnuje i model maskulinity nápadně odlišný od toho západního. Ženy nikdy nehrají u Wooa hlavní roli, jeho snímky jsou obrazy čistě mužského světa. Jejich silné emoce, běžné pro asijské pojetí, a hrdinové mužně jednající i žensky trpící, působí v euro-americké kultuře poněkud nepatřičně a Woo bývá mnohdy označován bezmála za homosexuálního autora. Ale i to je možná součást jeho kouzla pro naši kulturu. Woo sám přiznává, že je velmi sentimentální a tento sentiment, tak nepřijatelný v našem pojímání maskulinity, nám možná otevírá nové horizonty. Nebo možná spíš objevuje naše horizonty dávno ztracené.

Woo bývá často přirovnáván k Sergio Leonemu či Samu Peckinpahovi, ale jestliže lze jako přirovnání použit jména, napadá mě spíše to Samuela Fullera. Jejich snímky se nepodobají námětově, dokonce ani stylově, ale silou emocí, kterou vzbuzují. Samuel Fuller kdysi řekl, že jediný způsob, jak přimět diváky, aby zažili pocit válečného šílenství a hrůzy, je napochodovat před plátno a začít střílet do diváků. U Wooových snímků má člověk někdy pocit, že v okamžicích, kdy všichni míří na všechny, je jedna hlaveň nasměrována i na něj. Fuller musel mít Wooovy snímky určitě rád.

(Více viz článek Vítejte ve světě Johna Woo in Cinepur č. 9/1997)