Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic
kritika / Ivo Michalík / 28. 11. 2017 / komentáře (1)
Čerstvě zakončená sága, převzatá už v minulém dílu cinefilně naladěným Mattem Reevesem, je zajímavá i jako osobitý komentář k vývoji klasických hollywoodských žánrů. Zrození planety opic vykazuje veškeré atributy snímků vědecko-fantastického a hororového ražení o monstru, které se vymkne kontrole svého stvořitele. O navrácení statu quo marně usilují cílevědomí vědci i zastánci cynického pragmatismu. Jejich neúspěch vede k Úsvitu planety opic. V něm se doplňuje dobrodužný velkofilm s dystopickou variací relativně blízké budoucnosti, končící v předvečer osudového konfliktu mezi lidmi a jejich ochlupenějším a definitivně charakternějším zvířecím protějškem. Ačkoli titul Válka o planetu opic naznačuje pravý opak, jedná se s výjimkou úvodní bitevní scény o dílo fungující na mnohem umírněnějších základech. Opulentní boje nahrazuje neustále zpomalovaná hra gest, náznaků a vyhrocených dialogů mezi ústředními postavami.
Děje se tak v kulisách dvou dalších filmových žánrů, které mají víceméně stejně prostoru. Tím prvním je western evropského střihu, například po vzoru Sergia Corbucciho. To se týká hlavně syntaxe a způsobu snímání postav zasazených do bezútěšné krajiny. Po uvěznění Cézara a jeho skupiny čítající stovky primátů se však přesouváme až někam k Mostu přes řeku Kwai, který Reeves v rozhovorech opakovaně zmiňuje jako jeden ze stěžejních inspiračních zdrojů. Minimálně co do takovéhoto žánrového rozpětí se celá trilogie aktuálním hollywoodským trendům docela vzdaluje.
Tematických třecích ploch mezi jednotlivými díly existuje více. V jejich středu nepřekvapivě stojí vztah mezi lidmi a opicemi. Zatímco v okamžiku Zrození byli druzí jmenovaní vnímání především jako nelehkým osudem zkoušená zvířata a hybateli děje byli po většinu času jejich dvounozí vykořisťovatelé, Úsvit zachycoval postupné vyrovnávání poměrů. Jeho ztvárnění a nepřetržité hledání paralel mezi oběma tábory šlo tak daleko, že film samotný brzy ztratil tempo a připomínal pouze zbytnělou ilustraci čítankově vágních tezí. Válka trpí podobným neduhem. Také u ní jsou odkazy na historickou i aktuální snahu o porozumění mezi různými zeměmi, národy a rasami příliš průhledné.
Krajnímu zjednodušování z Úsvitu se však tentokrát Reeves vyhne. Především tím, že vojákům, kteří kromě osiřelé nemocné dívky de facto jako jediní reprezentují přeživší lidstvo, vyčlenil zdaleka nejméně prostoru. Stávají se anonymním komparzem nevyhnutelné zkázy, pramenící z vnitřních i vnějších pohnutek hlavního opičího hrdiny a jeho blízkých. Protipólem má být pološílený plukovník McCullough, ale o jeho zaměnitelnosti nejlépe vypovídá skutečnost, že o něm ostatní hovoří výhradně pouze skrze jeho hodnost (určitý podíl na tom nese také nedotažená kreace Woodyho Harrelsona, utopená v šabloně plukovníka Kurtze z Apokalypsy).
Obrovský oblouk opsala také charakterizace Cézara samotného. Ve Válce už není jen moudrým a neohroženým bojovníkem za právo na existenci své tlupy. Stává se mučedníkem. Přijde o rodinu, nedůvěřiví bližní se k němu načas otočí zády a nepřátelé jej neváhají mučit na pomyslném kříži. Jeho odkaz se vyvine až do podoby zvláštního typu mesiášství. Případné kontroverze takovéhoto ztvárnění polidštěného mluvícího šimpanze však nakonec stejně ustupují žánrovému potěšení z příběhu, na který případně nebude v budoucnu složité znovu navázat. Konec světa může klidně znamenat zbrusu nový začátek.
Válka o planetu opic (War for the Planet of the Apes, USA, 2017, IMDb)
Režie: Matt Reeves, scenář: Mark Bomback, Matt Reeves, kamera: Michael Seresin, střih: William Hoy, Stan Salfas, hudba: Michael Giacchino, hrají: Andy Serkis, Woody Harrelson, Steve Zahn ad., 140 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 13. 7. 2017).
Válka o planetu opic (War for the Planet of the Apes, USA, 2017, IMDb)
Režie: Matt Reeves, scenář: Mark Bomback, Matt Reeves, kamera: Michael Seresin, střih: William Hoy, Stan Salfas, hudba: Michael Giacchino, hrají: Andy Serkis, Woody Harrelson, Steve Zahn ad., 140 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 13. 7. 2017).
Přečteno 3796x
Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Tohle dítě vykopnete, protože napsat článek ve kterém není jediná srozumitelná informace, sice vyžaduje talent, tento talent ale přísluší maximálně předsedovi vlády, nikoliv filmovému recenzentovi. Syntax, copak je film řec? Je to nejvýš filmová řec a filmová syntax by tak mohla byt o střídání záběru, ale protože umělecká informace je mimo informační hodnoty stavěna spíše na emoci, nelze o pevné syntaxi jako u jazyka kde určuje pravidla pro co nejpřesnější předání informace, vůbec mluvit. Pokud tedy recenzent už pojem syntaxe použije, měl by také vysvětlit co jim mysli a jaký rad střídání velikosti záběru je ve filmu tedy použit. Přiznávám ze nabubrelost použití sluvka syntax, aby autor vypadal ze se vyzná mě rozčilila nejvíc. Ale i zbytek stojí za stejný hovno.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty
Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej
Když zrůdy truchlí / Fantastická žena
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017
Z obsahu tištěného čísla:
Vidět znamená žít / Dunkerk (Ondřej Pavlík, kritika)
Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic (Ivo Michalík, kritika)
Bon appétit / Oklamaný (Martin Šrajer, kritika)
Srdce bijící zeleně / Tvar vody (Hedvika Petrželková, zoom)
Skatologická odchylka Dreamworks / Kapitán Bombarďák (Anna Krejčířová, mimo kino)
Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček (Tomáš Gruntorád, kritika)