Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ozu chudých / Po bouři

Ozu chudých / Po bouři

kritika / Antonín Tesař / 29. 11. 2017

Hirokazu Koreeda v jednom rozhovoru mluvil o tom, v čem je postava Rjóty, hlavního hrdiny jeho nového filmu Po bouři, autobiografická. Rjóta, stejně jako Koreeda, ve svých dvacátnických letech vyhrál literární cenu – fiktivní hrdina za román, reálný režisér za scénář. Koreeda pak dostal práci jako asistent režie v televizi, ale zvažoval, jestli by se neuživil jako scenárista. Jeho matka mu to nicméně rozmluvila a přiměla ho, aby dál pracoval jako asistent, protože tak má jistotu, že si dokáže vydělat na živobytí. Zato Rjóta se v Koreedově novince zatvrzele znovu a znovu rozhoduje pro opak a tím se propadá do čím dál větší bídy, ale také sebelítosti a sebepohrdání.

Téma zkrachovalých, vnitřně čím dál vyhořelejších intelektuálů, kteří se ale nesmiřitelně drží svého stále více blednoucího snu o umělecké kariéře, může okamžitě vyvolat asociaci s řadou filmů o hrdých loserech, včetně domácí debaty o „chcípáctví“ v českých filmech devadesátých let. Koreeda ale tohle téma sleduje s neobyčejnou ambivalencí a citlivě vyvažuje scény, kde má hrdina vyvolávat sympatie a kdy naopak silné antipatie. Rjóta je autor úspěšného románového debutu, na který ale nedokázal navázat a spolu s kariérou se mu rozpadla i rodina. Dluží, kam se podívá, pracuje v detektivní agentuře, ve které si přivydělává tím, že se nechává podplácet od klientů, jedinou životní vášní, co mu zbyla, je sázení, a když už má opravdu hluboko do kapsy, rozprodává věci z bytu své stárnoucí matky. Většina toho, co ve filmu udělá, je morálně jednoznačně zavrženíhodná. Koreeda nám ale zároveň neustále připomíná, že Rjóta si vlastní špatnost bolestně uvědomuje.

Už skvělý způsob, jakým Rjótu herec Hiroši Abe ztvárnil, je plný bolestně zkřivených obličejových grimas, nervózních úsměvů a uhýbání očima. Koreeda má navíc ve zvyku svá dramata koncipovat tak, že v centru vztahů mezi různými postavami zeje pohlcující černá díra chybějících zemřelých blízkých, kteří v ději přímo nevystupují, ale přesto jsou v nich zásadně přítomní. V Po bouři je to Rjótův otec, problematická postava, na kterou každý z rodinných příslušníků vzpomíná trochu jinak. Rjótův příběh je mimo jiné vyprávěním o tom, jak se hrdina, který už má sám vlastního syna, zoufale snaží nebýt jako svůj zesnulý otec, ale chtě nechtě se mu čím dál víc podobá. Namísto oslavy trpících umělců, kteří jsou lepší než svět, v němž musejí existovat, nebo si prostě udělali pohodlný domov z vlastní rezignovanosti, nám Koreeda předkládá mnohem komplexnější obrázek umělce v krizi. Klíčová poznámka hrdinovy matky o tom, že Rjóta neumí žít v přítomnosti, je zdánlivě útěšná, ale ve skutečnosti jen podtrhuje tragiku lidí, kteří se musejí neustále vzdávat snů o své budoucnosti, aby dokázali snášet přítomnost.

Koreeda bývá často přirovnáván k Jasudžiró Ozuovi, on sám ale chová obdiv spíš k jeho mezinárodně méně známému současníkovi Mikio Narusemu. Ten bývá někdy přezdíván „Ozu chudých“, protože hrdinové jeho dramat často pocházejí z nižších společenských vrstev a musejí daleko častěji řešit otázky spojené s penězi a materiálním zajištěním. Po bouři je skutečně film, ve kterém se spousta zápletek točí kolem peněz. Hrdinové je většinou dluží, neúspěšně vymáhají a prohrávají v sázkách. Když se k nějakým dostanou, je to převážně podvodnou cestou. Koreeda svým typicky lakonickým, na nenucených detailech založeným způsobem ukazuje, jak moc jsou mezilidské vztahy a hodnocení lidí odvozené od majetku. Na rozdíl od Jaký otec, takový syn, kde šlo o setkávání postav z různých majetkových poměrů, tady většinou nejde o tak prudké kontrasty, ale spíš o jemnější síť příčin a následků souvisejících s tím, kdy a jak je který z hrdinů schopný mít k dispozici nějaké množství peněz.

Koreedovo nové rodinné drama je opět především scenáristické a herecké mistrovské dílo ve stylu, který tvůrce variuje od svého přelomového snímku Still Walking. Obdivuhodné ale je, jakou šíři různých témat je režisér schopen dostat do série filmů, které jsou si zároveň v mnoha ohledech velmi podobné. Po bouři je další suverénní komorní rodinné drama, v němž ale tvůrce bere své diváky do dosud jen málo prozkoumaných teritorií svého zájmu.

Po bouři (Umi jori mo mada fukaku, Japonsko, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Hirokazu Koreeda, kamera: Jutaka Jamasaki, hudba: Hanaregumi, hrají: Hiroši Abe, Kirin Kiki, Jóko Maki ad., 117 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Po bouři (Umi jori mo mada fukaku, Japonsko, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Hirokazu Koreeda, kamera: Jutaka Jamasaki, hudba: Hanaregumi, hrají: Hiroši Abe, Kirin Kiki, Jóko Maki ad., 117 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Přečteno 980x

Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena


DALŠÍ Z RUBRIKY

Práce světla mezi dokumentem a asociací / Experimentální tvorba Pabla Mazzola

Carlos Reygadas / Mezi západokřesťanskou zbožností a mexickou spiritualitou

Ohromné maličkosti z krajin, kde končí země / Současný chilský film

Úvod k tématu č. 117 / Cine latino

Takový normální seriál / Lajna

Indická sekta se zvukem amerického folku / Wild Wild Country

Johanka z Arku Superstar / Janička

Nekonečný vesmír Marvelu / Avengers: Infinity War


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem

Wakanda je to místo / Black Panther

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her

Žena v ohni / Odnikud

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka


RUBRIKY

anketa (23) / český film (73) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (660) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (853) / televize (90) / tisková zpráva (1) / událost týdne (207) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #113 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Od Nezlomného po Sůl a oheň / Filmy se stále starší pamětí (Martin Svoboda, téma)

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver (Jarmila Křenková, kritika)

Transcendentální zážitky reality / Dokumentární tvorba Wernera Herzoga (Janis Prášil, téma)

Být tvůrcem v podivné době / Generace normalizace (Vítězslav Chovanec, kniha)

Editorial 113: Werner Herzog (Jindřiška Bláhová, editorial)

Skatologická odchylka Dreamworks / Kapitán Bombarďák (Anna Krejčířová, dvd)

+ více...