Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ozu chudých / Po bouři

Ozu chudých / Po bouři

kritika / Antonín Tesař / 29. 11. 2017

Hirokazu Koreeda v jednom rozhovoru mluvil o tom, v čem je postava Rjóty, hlavního hrdiny jeho nového filmu Po bouři, autobiografická. Rjóta, stejně jako Koreeda, ve svých dvacátnických letech vyhrál literární cenu – fiktivní hrdina za román, reálný režisér za scénář. Koreeda pak dostal práci jako asistent režie v televizi, ale zvažoval, jestli by se neuživil jako scenárista. Jeho matka mu to nicméně rozmluvila a přiměla ho, aby dál pracoval jako asistent, protože tak má jistotu, že si dokáže vydělat na živobytí. Zato Rjóta se v Koreedově novince zatvrzele znovu a znovu rozhoduje pro opak a tím se propadá do čím dál větší bídy, ale také sebelítosti a sebepohrdání.

Téma zkrachovalých, vnitřně čím dál vyhořelejších intelektuálů, kteří se ale nesmiřitelně drží svého stále více blednoucího snu o umělecké kariéře, může okamžitě vyvolat asociaci s řadou filmů o hrdých loserech, včetně domácí debaty o „chcípáctví“ v českých filmech devadesátých let. Koreeda ale tohle téma sleduje s neobyčejnou ambivalencí a citlivě vyvažuje scény, kde má hrdina vyvolávat sympatie a kdy naopak silné antipatie. Rjóta je autor úspěšného románového debutu, na který ale nedokázal navázat a spolu s kariérou se mu rozpadla i rodina. Dluží, kam se podívá, pracuje v detektivní agentuře, ve které si přivydělává tím, že se nechává podplácet od klientů, jedinou životní vášní, co mu zbyla, je sázení, a když už má opravdu hluboko do kapsy, rozprodává věci z bytu své stárnoucí matky. Většina toho, co ve filmu udělá, je morálně jednoznačně zavrženíhodná. Koreeda nám ale zároveň neustále připomíná, že Rjóta si vlastní špatnost bolestně uvědomuje.

Už skvělý způsob, jakým Rjótu herec Hiroši Abe ztvárnil, je plný bolestně zkřivených obličejových grimas, nervózních úsměvů a uhýbání očima. Koreeda má navíc ve zvyku svá dramata koncipovat tak, že v centru vztahů mezi různými postavami zeje pohlcující černá díra chybějících zemřelých blízkých, kteří v ději přímo nevystupují, ale přesto jsou v nich zásadně přítomní. V Po bouři je to Rjótův otec, problematická postava, na kterou každý z rodinných příslušníků vzpomíná trochu jinak. Rjótův příběh je mimo jiné vyprávěním o tom, jak se hrdina, který už má sám vlastního syna, zoufale snaží nebýt jako svůj zesnulý otec, ale chtě nechtě se mu čím dál víc podobá. Namísto oslavy trpících umělců, kteří jsou lepší než svět, v němž musejí existovat, nebo si prostě udělali pohodlný domov z vlastní rezignovanosti, nám Koreeda předkládá mnohem komplexnější obrázek umělce v krizi. Klíčová poznámka hrdinovy matky o tom, že Rjóta neumí žít v přítomnosti, je zdánlivě útěšná, ale ve skutečnosti jen podtrhuje tragiku lidí, kteří se musejí neustále vzdávat snů o své budoucnosti, aby dokázali snášet přítomnost.

Koreeda bývá často přirovnáván k Jasudžiró Ozuovi, on sám ale chová obdiv spíš k jeho mezinárodně méně známému současníkovi Mikio Narusemu. Ten bývá někdy přezdíván „Ozu chudých“, protože hrdinové jeho dramat často pocházejí z nižších společenských vrstev a musejí daleko častěji řešit otázky spojené s penězi a materiálním zajištěním. Po bouři je skutečně film, ve kterém se spousta zápletek točí kolem peněz. Hrdinové je většinou dluží, neúspěšně vymáhají a prohrávají v sázkách. Když se k nějakým dostanou, je to převážně podvodnou cestou. Koreeda svým typicky lakonickým, na nenucených detailech založeným způsobem ukazuje, jak moc jsou mezilidské vztahy a hodnocení lidí odvozené od majetku. Na rozdíl od Jaký otec, takový syn, kde šlo o setkávání postav z různých majetkových poměrů, tady většinou nejde o tak prudké kontrasty, ale spíš o jemnější síť příčin a následků souvisejících s tím, kdy a jak je který z hrdinů schopný mít k dispozici nějaké množství peněz.

Koreedovo nové rodinné drama je opět především scenáristické a herecké mistrovské dílo ve stylu, který tvůrce variuje od svého přelomového snímku Still Walking. Obdivuhodné ale je, jakou šíři různých témat je režisér schopen dostat do série filmů, které jsou si zároveň v mnoha ohledech velmi podobné. Po bouři je další suverénní komorní rodinné drama, v němž ale tvůrce bere své diváky do dosud jen málo prozkoumaných teritorií svého zájmu.

Po bouři (Umi jori mo mada fukaku, Japonsko, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Hirokazu Koreeda, kamera: Jutaka Jamasaki, hudba: Hanaregumi, hrají: Hiroši Abe, Kirin Kiki, Jóko Maki ad., 117 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Po bouři (Umi jori mo mada fukaku, Japonsko, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Hirokazu Koreeda, kamera: Jutaka Jamasaki, hudba: Hanaregumi, hrají: Hiroši Abe, Kirin Kiki, Jóko Maki ad., 117 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Přečteno 355x

Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Po bouři

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

Editorial 114: Visegrádská animace

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci

Polsko: Na hraně emocí i žánrů

Chvála soudržnosti i rivality / Současný stav visegrádské animace


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #113 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial 113: Werner Herzog (Jindřiška Bláhová, editorial)

Skatologická odchylka Dreamworks / Kapitán Bombarďák (Anna Krejčířová, dvd)

Portréty v umírajících očích / 70. Festival del film Locarno (Jakub Felcman, report)

Sportem k vykoupení / Pyre (Jan Švelch, videohra)

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje (Kamila Dolotina, kritika)

O Grímovi a Ledové královně / Stíny nad jezerem: Čínská dívka (Ondřej Pavlík, televize)

+ více...