Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Imigrantské téma, kterému Aki Kaurismäki věnoval poslední dva filmy, nevyplývá jen z aktuální situace, která režiséra silně znepokojuje, ale prolíná se jeho tvorbou přinejmenším od dob Bohémského života, což byl jeho vůbec první zamýšlený film. Občanská angažovanost je totiž paradoxně rys, který finského auteura bytostně charakterizuje - nehledě na, respektive právě pro, vědomě utopický charakter řady jeho snímků.

Záběry z pekingského masakru na náměstí Nebeského klidu se proto objevily v tehdy vznikajícím Děvčeti ze sirkárny, byť na ně postavy emočně nereagovaly. Námět Le Havru zase vznikl poté, co se režisér dozvěděl o existenci uprchlického táboru v Callais. A mohutná migrační vlna se otiskla i do nového snímku Druhá strana naděje. Jeho pojetí se ovšem oproti dominantnímu proudu paradokumentárních příspěvků vymezuje se stejnou zhůvěřilostí jaká je příznačná pro Kaurismäkiho adaptace stěžejních pilířů světové literatury Zločin a trest i Hamlet. Reinkarnací neurotického ruského intelektuála se tam stal otrlý helsinský řezník a dánský princ, nezměniv jméno, se proměnil v potměšilého továrníka, jehož zděděná živnost může získat monopol na výrobu gumových kachniček.

V Naději vyvstává svízelná situace imigrantů v pitoreskním příběhu Khaleda, jehož přátelství s postarším restauratérem Wikströmem se ustaví po teritoriální rvačce o popelnice Wikströmova nedávno získaného podniku. Oba muži začínají nový život, jehož výchozí situace je výmluvně podána v nesouměřitelných úkolech. Někdejšímu obchodníkovi s košilemi umožní získat vysněnou restauraci famózní výhra v pokeru, kdežto běženci z Blízkého východu k patřičnému zbělení nepostačí smýt saze z uhlí, pod jehož nánosem se nelegálně (a omylem) do Helsinek doplavil. Otázka identity a jejích možných proměn je ostatně nejgrotesknějším leitmotivem snímku, ať už se týká změny stravovacího profilu skomírajícího baru, nebo probleskne v Khaledově strohé odpovědi „I don´t understand humor“ na otázku po pohlaví při falšování jeho dokumentů. Humor je nicméně stěžejním dramaturgickým elementem celého snímku, přičemž oživení „muslima“ olíznutím psíka (pravda v tu dobu už konvertovavšího k islámu) patří k těm nejpikantnějším.

Po šálivě optimistickém Le Havru, který Kaurismäki pro jistotu vybavil hned dvěma happy endy a kde represivní složka státní moci byla pohroužena do milosrdné anonymity, režisér nečekaně konkretizuje absurditu systému, zachovávaje při tom svůj nezaměnitelně selankovitý tón. Čím idyličtější rámec však filmy získávají (v Naději jako střední části plánované trilogie jsou už happy endy tři), tím štiplavější sarkasmus je prostupuje. Všudypřítomnou ironií Kaurismäki kupodivu neznesvěcuje dilemata svých hrdinů, ale velmi subtilně je ve svém unikátním světě, kde je zátiší s kaktusem či popotažení z cigarety výmluvnější než stránkový monolog, aktualizuje. Zdánlivý paradox režisér důsledně aplikuje nejen v tvorbě, ale i v životě. Ač nevěří v budoucnost lidstva, brání jeho biosystém skupováním lesů a vysazováním nových a proti lidské lhostejnosti brojí utopickými zkazkami o moci prosté solidarity, jejíž síla nespočívá v domnělé naději, ale v její rubové straně: v pochopení, proč vlastně jsou tyto pohádky nereálné.

Berlínská cena za režii, která Naději připadla namísto patřičného Zlatého medvěda, upozadila fakt, že snímek v Kaurismäkiho filmografii při všech konstantách jeho mistrovství nepříliš lichotivě vyděluje čtyřicetiminutový prolog. Proslule lapidární vyprávění režiséra kdysi nutilo dotáčet scény, aby se tituly Děvče ze sirkárny, Drž si šátek, Taťjano vůbec dostaly do kategorie nad šedesát minut. Prostředí postav lakonicky vystižené pracovním procesem v sirkárně nebo u popelářů se však v Naději proměňuje ve vtipný, leč rozvleklý záznam byrokratické mašinerie žádání o azyl prolínaný Wikströmovými peripetiemi. Přes dílčí skvostné momenty se snímek „sceluje“ až po splynutí obou rozbíhavých linií. Od té doby se už ale stává filmem, který má na duši zemdlelého cinefila stejně zázračný účinek jako polibek onoho konvertovavšího psíka na zraněné syrské imigranty.