Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

kritika / Jarmila Křenková / 21. 11. 2017

Režisér Edgar Wright byl léta součástí tvůrčího týmu se scenáristou a hercem Simonem Peggem. V trilogii Soumrak mrtvých (2004), Jednotka příliš rychlého nasazení (2007) a U Konce světa (2013) zúročili svoji fascinaci popkulturou a žánry jako zombie apokalypsa, buddy cop film či sci-fi o mimozemské invazi. Přesto jde o typicky britské generační komedie, jež tematizují ztroskotance na prahu středního věku a hospodský humor zde koexistuje s melancholickým vědomím, že stará přátelství jsou přežitá a hrdinům pouze brání v posunu do nové životní etapy.

O novou etapu ostatně usilují i sami tvůrci. Zatímco Pegg se prosazuje ve franšízách Star Trek či Mission Impossible, Wright po komiksové adaptaci Scott Pilgrim proti zbytku světa a spolupráci na marvelovském Ant-Manovi přichází s ryze autorským projektem, natočeným bez opory v již existující předloze či stálých spolupracovnících. Přestože snímek Baby Driver vypráví o zcela jiné generaci ve zcela jiné zemi, Wright i tady systematicky pracuje s již osvojenými charakteristickými rysy. Historku o drobném zlodějíčkovi, jenž se zaplete s lokálním kmotrem, opět zasadil do prostředí nerdů a vyšinutých asociálů, přičemž rámec akční podívané koresponduje s jeho citem pro načasování a dynamiku akce.

Dokonce i vztahy mezi postavami či způsob a míra vzájemné komunikace podléhají spádu akčních scén. Na komplexnější práci s charaktery tak nezbývá prostor, a až když se zmíněné pravidlo poruší, vynikne potenciál Wrighta-scenáristy. Například proměna citlivého gangstera ze sousedství v podání Jona Hamma v maniakální monstrum odkazuje na hercovo působení v seriálu Šílenci z Manhattanu, v němž ztvárnil muže různých identit.

Kromě podobných vybočení je vyprávění striktně podřízeno perspektivě hlavního hrdiny, která ospravedlňuje překotné tempo a styl hraničící s vizuálním autismem. Pro mladíka Babyho je totiž příznačná existence na okraji a pohyb v šedé zóně, jež však není vymezena touhou po rebelii, ale osobní neukotveností: nepatří do gangsterské komunity, protože je „pouze“ řidič, ovšem zdaleka nezapadá ani do většinové společnosti. Od vnějšího prostředí jej izolují sluchátka iPodu a tmavé brýle, které v daném případě nejsou gestem vzdoru, ale spíš symptomem neschopnosti vstupovat do běžných interakcí.

Život Babyho tak formuje zvuk a ke světu se vztahuje především prostřednictvím milované hudby. Díky této premise se soundtrack stává neoddělitelnou součástí mizanscény a děj ovlivňuje i jeho nepřítomnost. Dvacetiletý hrdina, který má zálibu ve starém rocku, folkařích či soulu a mixuje vlastní skladby, které přechovává na archaických magnetofonových kazetách, zároveň působí jako fascinující, ale nepravděpodobný konstrukt, ultimátní mix banalit a klišé. V tomto ohledu je jméno Baby – slovy jeho dívky „součást každého druhého songu“ – skutečně nomen omen. Soundtrack jakožto stěžejní složka stylizace tedy nevyjadřuje Babyho postoje, ale stává se spíš ornamentem, jenž zvýznamňuje infantilní nostalgii coby ústřední emoci, již Baby Driver zprostředkovává.

Wrightovi se podařilo funkčně propojit gangsterku a romantický muzikál, tedy žánry, pro něž je určující pohyb a dynamika vycházející z proměn rytmu. Byl to pragmatický krok, který mu umožnil soustředit se na to, v čem je autorsky silný. Určujícím principem je vrstvení a prolínání, doznívání obrazů a překryvy dlouhých sekvencí-scén, které tvoří iluzi neustálého pohybu a hladkého plynutí, v němž jsou dokonce i diskontinuity pečlivě načasovány a každý motiv nachází využití. Taktéž dialogy mají specificky jednotný tón a přepjatá dikce, pro niž je typické opakování určitých slov či celých frází, působí spolu s důslednou choreografií herců, kteří ladně proplouvají prostorem, muzikálně.

Z propracované struktury však paradoxně vystupují autorovy tvůrčí limity. V mnoha ohledech jde o jeho nejdotaženější projekt, ovšem přes veškerou preciznost vyznívají jeho rané filmy vtipněji a energičtěji. Baby Driver sice převyšuje standard letní filmové zábavy, ale stylizace, z níž je znát extrémní úsilí, působí místy až příliš ambiciózně. Jako by chtěl Edgar Wright trochu nadřazeně předvést, jak moc dokáže být cool.

Baby Driver (UK, USA, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Edgar Wright, kamera: Bill Pope, střih: Paul Machliss, Jonathan Amos, hudba: Steven Price, hrají: Ansel Elgort, Kevin Spacey, Jon Hamm, Jamie Foxx ad., 113 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 27. 7. 2017).

Baby Driver (UK, USA, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Edgar Wright, kamera: Bill Pope, střih: Paul Machliss, Jonathan Amos, hudba: Steven Price, hrají: Ansel Elgort, Kevin Spacey, Jon Hamm, Jamie Foxx ad., 113 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 27. 7. 2017).

Přečteno 1345x

Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Baby Driver

****  CINEPUR (0.9)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


DALŠÍ Z RUBRIKY

Rozostřeně, ale zostra / Tvář

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Editorial 120: Muž ve filmu

Žít, pracovat, pózovat / Televizní světy Ryana Murphyho

Zběsilost v srdci i v obličeji / Nicolas Cage jako mem

Fascinující Fassbender / Filmové performance maskulinit

Rabijáti, svalovci i šprti / Reprezentace maskulinit v americkém filmu a televizi od 40. let do...

Jak definovat mužnost na plátně


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Příliš sladká země / Sweet Country

Génius průměru / Deadpool 2

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Další sezona podivností / Stranger Things 2

Hororové placebo / To


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #113 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic (Ivo Michalík, kritika)

Vstupní brána kosmických syntetizátorů Daniela Lopatina / Good Time (Jiří Špičák, soundtrack)

Od Nezlomného po Sůl a oheň / Filmy se stále starší pamětí (Martin Svoboda, téma)

Úvod k tématu 113: Werner Herzog (Lukáš Skupa, téma)

Transcendentální zážitky reality / Dokumentární tvorba Wernera Herzoga (Janis Prášil, téma)

Srdce ze skla / Herzogovy variace na heimatfilm (Lukáš Skupa, téma)

+ více...