Vstupní brána kosmických syntetizátorů Daniela Lopatina / Good Time
Když ho Iggy Pop označil za „jakéhosi elektronického producenta s nevyslovitelným jménem“, Daniel Lopatin se rozhodně neurazil – už pouhý fakt, že mohl coby Oneohtrix Point Never s punkovou legendou a svým osobním idolem spolupracovat, pro něj byl dostatečnou satisfakcí. K nebývalému průniku elektronického undergroundu s totálním mainstreamem došlo skoro přesně deset let poté, co Lopatin vydal své debutové album Betrayed In The Octagon. Jeho hudba byla tehdy chaotickou a paranoidní směsí syntezátorových experimentů, industriálních vrypů a ruchů a melancholického zvukového vakua. On sám připomínal renesančního alchymistu nebo kyborga, který jako by vypadl z povídek Stanisława Lema. Syn ruských přistěhovalců si dlouho budoval pověst odvážného trendsettera s nadhledem a citem pro budování silných emocí i nestandardních audiovizuálních kombinací.
Daniel Lopatin se na filmové hudbě podílel už dřív, vždycky ale pod svým občanským jménem. Podle svých vlastních slov tak zdůrazňoval, že soundtracky jsou pro něj spíš prací na zakázku, která nemusí mít nic společného se sebevyjádřením konkrétního umělce. Takhle nejspíš vnímal i svou hudbu k filmu Bling Ring od Sofie Coppoly. Teprve pod letošní snímek Dobrý časy<...