Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Voda má tvar toho, co ji zrovna drží. Přestože může být tak jemná, je to také nejmocnější a nejtvárnější síla ve vesmíru. Což je i láska, že?“, píše mexický režisér Guillermo Del Toro v režijní explikaci k vítěznému snímku letošního festivalu v Benátkách Tvar vody. Příběh o hendikepované uklízečce v americké výzkumné laboratoři v době studené války, která se zamiluje do tajemného Stvoření, pracuje s motivem i metaforou vody k vyjádření takových „měňavých“ témat jako je jinakost a její přijetí. „Nezáleží na tom, jaký tvar láska má“, říká Del Toro.

Hlavní hrdinka Eliza je přímo esencí jinakosti a outsiderství – němá, na první pohled nehezká, pokorně ušmudlaná popelka, na kterou se ostatní dívají svrchu a ona sama se snaží nepřekážet a jen tak tiše proplouvat svým jednotvárným životem. Uvnitř se ale skrývá citlivá bytost toužící po lásce. Takto charakterizovaná postava by snadno mohla být jen jedno tempo od kýče. Eliza ale díky promyšlené souhře reálných a nadreálných prvků příběhu, klasickému stylu vyprávění a citlivému výkonu Sally Hawkins (Happy-Go Lucky, Jasmíniny slzy) nesklouzne ke karikatuře. Není figurkou, ale svébytným charakterem s detaily, které jí dodávají potřebnou originalitu - ať už je to pravidelná ranní masturbace ve vaně nebo sledování hollywoodských muzikálů, obojí prováděné s dětským nadšením.

Něco podobného platí pro ostatní postavy, jako je Elizin nepřiznaně gay soused Giles (Richard Jenkins), černošská kolegyně Zelda (Octavia Spencer), a v první řadě Stvoření (Doug Jones), které Eliza jednoho dne při práci objeví. Stvoření nalezené kdesi ve vodách Amazonie a násilím dopravené do laboratoře, kde se s ním zachází jako zvířetem, Elizu fascinuje. Stejně jako ona se totiž nachází v rámci lidské společnosti na okraji. Navíc jej vedení laboratoře nebere jako myslící bytost schopnou citů a chce ho bezohledně využít v boji proti Rusům. Eliza, pro niž je Stvoření první opravdu spřízněnou duší (nemluví, ale cítí), se rozhodne ho zachránit a v thrillerově laděné části přelstít vedoucího laboratoře a agenta CIA – paranoidního patriota posedlého mocí. Tím ale pochopitelně není (pohádce) konec...

Motiv outsiderství je Del Torovým osobním tématem, které vztahuje i na sebe a které částečně vysvětluje jeho tíhnutí k monstrům a fantasy. „Když jsem byl dítě, monstra mě přiměla cítit, že mohu někam patřit, i kdyby to bylo imaginární místo, kde jsou oslavovány a přijímány abnormality a grotesknosti,“ řekl v rozhovoru pro časopis Vanity Fair. V případě monstra ve Tvaru vody je Del Toro inspirovaný exploatačním Netvorem z Černé laguny. Vedle přímé výtvarné inspirace podoby Stvoření se Del Toro vztahuje i k erotické rovině filmu z roku 1954, kterou variuje po svém. Znejasňuje a rozostřuje přímočarou stylizaci podle oblíbených motivů Krásky a zvířete přítomnou v Netvoru z Černé laguny – podoby krásky a zvířete se u něj v obou postavách prolínají. Jeho „kráska“ má sice půvab, ale je v ní i něco ze „zvířete“ (jak ve vztahu okolí k ní, tak v její živočišné přirozenosti). Podobně v sobě rysy „krásky“ nese Stvoření například v momentě, když se zjeví v plné kráse štíhlé, jemné bytosti.

Tvar vody je dosavadním vrcholem Del Torovy tvorby. Lze říci, že překonal to, co mu mnozí kritici do té doby vytýkali – vyprázdněné hračičkovství a vršení fantazií bez opravdového citu. Tvůrce oslavovaný fanoušky žánru za Faunův labyrint a o něco méně za Purpurový vrch tentokrát svůj „dvorní“ žánr kombinuje s retro milostnou romancí. O to se sice pokusil už v duchařském příběhu Purpurového vrchu, tam ale jeho snaha o vystavění věrohodného smysluplného příběhu spíše selhala. Tvar vody navazuje více na Faunův labyrint; už v něm Del Toro v mnohém dokázal, že je autorem schopným vytvořit nejen působivou, výtvarně bezchybně působící atmosféru, ale i vybudovat silný příběh s nadčasovým, univerzálním poselstvím. Tvar vody je v tomto směřování ještě úspěšnější.

Forma je promyšleně a důsledněji než u jeho předchozích snímků propojená s myšlenkou a významem. Styl vyprávění je u Tvaru vody v dobrém slova smyslu klasický, díky čemuž se autorům scénáře daří držet od začátku do konce až ekvilibristickou souhru reálných a nadreálných prvků příběhu. Dominantní lahvově zelená ilustruje nejen temný aspekt vodního živlu a nebezpečí cizího a neznámého ve formě Stvoření či melancholii Elizy postrádající lásku, ale i chlad napjaté atmosféry Spojených států v době studené války. Del Toro se svým týmem výtvarníků a kameramanem Danem Laustsenem v průběhu vyprávění pak mění odstíny zelené a obohacuje ji dalšími prvky z barevné škály dle měnících se momentálních pocitů hlavních postav i příběhových zvratů (například když Eliza poprvé pocítí, že je do Stvoření opravdu zamilovaná, ovládne na okamžik plátno červená). Vodní živel jako by byl samostatnou postavou. Je tím, kdo Elize přinese budoucí objekt její touhy, i tím, kdo umožní tuto touhu naplnit.