Portréty v umírajících očích / 70. Festival del film Locarno
Že byl letošní ročník festivalu v Cannes jubilejní (70.), došlo jeho návštěvníkovi pozvolna až během konání přehlídky, kam evidentně nikdo nepřijel příliš slavit, ale takzvaně naplno „do práce“. S jiným pocitem přijížděl člověk o několik měsíců později na festival v Locarnu, který také došel do 70. ročníku. Mimo jiné proto, že festival zahajoval otevřením paláce, na jehož prosazení, financování a následném vystavění pracovali organizátoři přes deset let.
Locarno přitom festivalový palác nikdy nemělo. Jeho přirozené srdce tvořilo nezastřešené náměstí Piazza Grande a kapacity doplňovaly tělocvičny na kraji města. Jubilejní naladění ale i v Locarnu rychle vyprchalo. I tady jako kdyby ale 70. výročí bylo tak nějak bokem: srdcem je dál Piazza Grande, akreditační centrum je nadále v přilehlém atriu a festivalový palác je vystavěný stroze, nefestivalově a nekongresově, zjevně tak, aby mohl účelně sloužit i dalším akcím v průběhu celého roku a aby umožňoval i vlastní provoz. I já jsem se proto rozhodl v duchu neokázalosti referovat o festivalu prostřednictvím jakéhosi portrétu jednoho, nejméně pompézního filmu v soutěži – vítězného snímku Wanga Binga Paní Feng.
Paní Feng líčí okolnosti posledních dnů života titulní hrdinky. Na začátku snímku již takřka nereaguje na okolí a obtíže jí dělají nejtitěrnější aspekty holého přežití: je zcela odkázána na své okolí. Aby ji krmilo, šatilo, omývalo, udržovalo v bezpečí. Autor líčí tyto okolnosti těmi nejskromnějšími prostředky filmové řeči, respektive prostřednictvím těch nejskromnějších nástrojů. Vnějškovou předkamerovou a předrekordérovou realitu modifikuje v míře zcela nejnutnější. Obraz, mírně se třesoucí, evokuje ruční kameru, světelné podmínky pak představu minimální práce s osvětlením scény, pohledy do prostředí naznačují minimální architektonické úpravy. Stav paní Feng se postupem filmu příliš nemění. Nezvratitelnost její pasivity je zjevná natolik, že jde jen o prosté čekání na smrt. „Když je to [s umíráním] rychlé, je to rychlé, když je to pomalé, je to hrozně pomalé,“ zazní ve filmu. Neměnnost a pomalost podporuje i minimální dramatický rámec. Příběh začíná vyzvednutím paní Feng z nemocnice do domácího opatrování.
Podobně, jako je pasivní paní Feng, je pasivní i oko kamery, jež zaznamenává celou situaci: úporně „trvá na tom“, aby zůstala tím nejméně přitažlivým bodem ve scéně. Okolo kamery nevzniká žádná samostatná akce, zaznamenávané postavy jsou s její přítomností sžité. Čas od času o ni zavadí něčí pohled. Zaregistruje její přítomnost, ale jeho zájem vzápětí opadne.
Od samého začátku se k paní Feng její okolí staví značně nepřímo: pokud se stane podmětem nebo předmětem debaty, mluví se o ní takřka výlučně ve třetí osobě. S rozpadem možnosti přímé komunikace se rozpadá i bezprostřední zájem o ni samotnou. V jistou chvíli se paní Feng stává jen prostředníkem setkávání lidí z jejího nejbližšího okruhu – především členů její rodiny. Je tématem jejich rozhovorů, totemem, kolem kterého se sdružují. Film se takřka proměňuje v portrét bez portrétovaného. Zahlédneme ještě tu a tam její takřka nehybnou tvář, ale jinak je vykreslena a vylíčena prostřednictvím příbuzných, jejich jednání a bytu, v němž je uložena k dožití. Sledujeme banální, běžné epizody zejména z životů mužských členů rodiny, kteří musí obstarávat obživu rybolovem. Pomalu se pohybují na loďce malými spojitými rybníčky a ovládají naběrák napojený na autobaterii, který pouští do vody elektrický proud omračující ryby. Muži pak potřebný počet ryb naberou a vrátí se. „Rybolov“ bez prodlev, bez čekání, bez náhod a štěstí.
Výjevy z mužského života se se mísí s pohledy do tváře paní Feng, stále nehybnější, v níž život tepe již jen slabě, zorničky očí nedokážou zaostřit a dech je přerývaný. Poslední kontakt s rodinou má paní Feng díky příbuzné, která ji krmí a napájí (ze stříkačky čirou tekutou stravou) a jediná se jí ještě dotýká. Ale vidíme, že jsou to doteky účelové, vlastně chladné a odtažité.
Snímek je tak nakonec více portrétem rodiny než titulní hrdinky. Pozoruhodným portrétem, v němž chybí dialog a binarita. Neukazuje žádné vztahy mezi muži a ženami, žádné projevy touhy či majetnictví. Pozoruhodným také proto, že rodina je zcela podřízená paní Feng. Každý jednotlivý člen existuje na plátně jedině, pokud se vztahuje k paní Feng (a přestává existovat, pokud se k ní přestane vztahovat). Tolik moci na tak bezmocnou ženu.
Když přijde chvíle smrti, při níž se naposledy shromáždí celá rodina, následuje už jen jediný záběr: na zbylou (mužskou) hlavu rodiny, jak o samotě „loví“ ryby v rybníčku, tedy posílá elektrické výboje do vody a nabírá do kádi omráčené ryby. Se bzučením se od pomalu vzdaluje od kamery. Končí život paní Feng, záminka pro setkání i přítomnost kamery.
Festival jako veletrh a jako knihkupectví
Na filmu i jeho festivalovému triumfu jsou zajímavé dvě vzájemně související skutečnosti. Tou první je až okázalá „neaktuálnost“ tématu a stejně okázalá formální jednoduchost. Jako by se film předem vyřazoval ze soutěže, alespoň soutěže o co největší bystrost, pohotovost a nejpoutavější atrakci. Ani Claude Lanzmann, ani Werner Herzog, ani Michael Moore, ani Richard Leacock, ani Frederick Wiseman. Je to film o umírání a nápadně připomene Smrt Ludvíka XIV. Alberta Serry, který je podobně obratně minimalistický. Jenže Paní Feng chybí i politická metaforičnost. To, co se ve filmu odehraje, může zažít každý bez rozdílu, ať už je „objektem“ nebo rodinným příslušníkem. A každý bez rozdílu to také může právě tak jako Wang Bing i nasnímat.
Řada snímků festivalu v Locarnu provozovala formální eskamotérství a festival v Cannes je proslulý právě pro ně. Aneb pestrost stylů je podmínkou pro zručně připravenou přehlídku „haute cinéma“. V Cannes zvítězil chladně „frajerský“ Čtverec, v Locarnu dílo, které můžeme vážně označit za „cine povera“.
To mě přivádí k té druhé skutečnosti. Čtverec Rubena Östlunda by obstál i bez festivalové podpěry. Je to audiovizuální dílo poskytující producentovi-zadavateli jisté základní obchodní záruky i proto, že obsahuje zjevné „měřitelné“ hodnoty. Brilantní obraz, skvělé herecké výkony, překvapivost. I kdyby nebylo festivalů, odbyt si najde. Má změřitelnou cílovou skupinu.
Nedovedu si nicméně představit, že by stejně obstála i Paní Feng. V dnešní ohromné záplavě audiovizuálního obsahu, při tak snadné a takřka instantní dosažitelnosti i onoho „dobře měřitelného“ audiovizuálního díla se Paní Feng ztratí a nijak jí nepomůže její jediný kapitál – tedy proslulost autorova jména v některých cinefilských kruzích.
Po odvaze autora takové dílo zbavené všech atrakcí natočit musí přijít stejná odvaha festivalového kurátora se za takové dílo postavit a zařadit jej do programu. Cesta z festivalu na festival je pro film Wanga Binga jediným možným „distribučním kanálem“. Jenže v tom je záludnost. Festivalové publikum je zvláštní. Přijdete-li na festivalu do kinosálu a prohlídnete-li si obličeje diváků, uvidíte v nich příznačnou slepotu. Jsou připraveni zhlédnout v jednom dni tři a v celém festivalu deset filmů. Připravují se zařadit si dílo do nějaké kolonky: „skandál“, „bizár“, „instantní klasika“. Vědí, že hned po projekci na ně někdo zaútočí a předem si připravují co možná nejduchaplnější odpověď. A ti, kdo přijeli nakupovat, zase rozmýšlejí, jak film v jedné větě shrnout pro své nadřízené.
To je pohled dost odlišný od toho v běžném kině (jsem v tomto směru idealista) film vážně prožít. Na rozdíl od Čtverce snese Paní Feng ty „slepé“ oči festivalového publika jen těžko. Neuvidíte ji jinde než na festivalu, a tam ji ale jen těžko uvidíte jako jedinou, tedy tak, aby s vámi mohla zůstat následujících třeba čtrnáct dní, během nichž je možné ji „doprožít“. Z 70. MFF v Locarnu jsem si tak odnesl něco, co jsem nečekal. Přijel jsem prohlédnout si, jak Švýcaři slaví jubileum, a odjel s úvahou o tom, že je Locarno je v současnosti patrně jediným festivalem, o kterém vím, že dokáže vedle festivalového provozu utvářet i vpravdě chráněný prostor pro malé filmy tak, aby je bylo možné prožít.
70. MFF Locarno 2. – 12. srpna 2017