Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Zlo a utrpení, které doprovází dějiny lidské společnosti, se stalo námětem řady příběhů, historických analýz nebo psychologických studií o traumatizovaných obětech a vinících s pokřivenou morálkou. Historické biografické drama Sibiřský deník jde proti těmto žánrovým konvencím a život zdeformovaný totalitním režimem líčí nikoli prostřednictvím práce s fakty, jako například Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag, ale unikátním stylem navozujícím fyzický a psychický prožitek postavy.

Lotyšský divadelní a filmový režisér Viesturs Kairišs zpracoval s neobvyklou mírou intimity a obrazové poetičnosti vzpomínky Melanie Vanags, jejíž dopisy z let 1941–1957 zaznamenávají životní příběh jedné a zároveň tisíců dalších žen z Pobaltí, které byly počátkem čtyřicátých let odtrženy od svých rodin a deportovány do pracovních táborů na Sibiř. Intimní a niterné zobrazení historické zkušenosti vyvěrá také z originálního stylistického uchopení. Kamera Gintse Bērziņše oceněná na festivale v Tallinnu využívá expresivity i poetičnosti černobílého obrazu. Odkazuje jak na tradici němé kinematografie, tak na současnou avantgardní tvorbu, jmenovitě na extrémně subjektivizované sondy do lidského soukromí z dílny ruského režiséra Alexandra Sokurova. Bērziņš pracuje se specifickou kompozicí záběrů, snímá postavy a předměty z extrémní blízkosti, rozostřuje obrazové pole a deformuje tvary, aby divákovi přiblížil smyslové vjemy hrdinky v sugestivním hereckém pojetí Sabine Timoteo.

Sibiřský deník má kromě unikátního obrazového ztvárnění ještě další výjimečnou vlastnost. V motivech telepatie, setkání s mrtvými nebo v okamžicích zázraku se dostává za hranici racionality. Extrémní zostření smyslů, halucinativnost, delirické stavy a metafyzické útěky z kruté reality do jakéhosi surreálného bezčasí budí klamný dojem, jako by se vše odehrávalo v jiném světě odtrženém od toho uchopovaného pomocí rozumu. Cílem však není odhalit, zda mysteriózní motivy pocházejí z nadpozemského zdroje, nebo jsou projevem těžce zkoušené lidské psychiky. Doba, kterou snímek zachycuje, není racionální a na toto vyšinutí z normy odkazuje právě jeho snovost a mystičnost. Obtížně uchopitelný svět totality a pocity jedince čekajícího na zázrak vystihují záběry na krajinu. Monumentální lesy tajgy, v nichž je hrdinka donucena žít, mohou v paprscích slunce nebo pod sněhovou pokrývkou působit neskutečně a poeticky. Jejich šalebná krása a nekonečnost však skrývá smrtonosné vězení, příbytek, jehož mátožní obyvatelé podléhají tíživým podmínkám, hladu, vyčerpanosti a frustraci a postupně z nich vyprchává život. Metafyzický nádech syrového příběhu ještě zesiluje éterický soundtrack, pomalé tempo a dlouhé záběry.

Tento specifický přístup k historické látce omezuje kontext na nejzákladnější vstupní informace, atakuje diváka explicitním zobrazením krutosti a utrpení a ponechává hrdinku téměř v anonymitě. Může proto zpočátku působit jako nedostatek, především pro publikum, které očekává konvenčně vyprávěný příběh. Jde však o chytrý tah tvůrčího týmu, jenž namísto objektivní historické analýzy předkládá neobvyklou syntézu naturalismu a surrealistické poetiky. Ocitáme se na půdě extrémně silných obrazů historie vyvěrajících ze subjektivní a selektivní paměti, která vedle sebe zvrhle staví traumatické události a extatické okamžiky prchavého štěstí.

Sibiřský deník není ve stylizovaném zobrazení historie tak radikální jako Saulův syn, v němž László Nemes depersonalizoval hlavní postavu natolik, že jí nevidíme do tváře a vraždění v nacistickém vyhlazovacím táboře pojímá jako hrůznou kulisu. Černobílé experimentální estonské drama Ve větru režiséra Marttiho Heldeho zase volí jasnější a údernější koncept, když podobný příběh vycházející z deníků jiné deportované ženy inscenuje do živých obrazů. Kairišsův baladický snímek však nalézá další neotřelý přístup k historické látce. Obrazovou poetičností a důrazem na smyslové vjemy zdařile zprostředkovává sugestivní obraz života na hranici mezi nadějí a šílenstvím.