Ztraceni v Evropě / Král Belgičanů

26. 9. 2017 / Ivo Michalík
kritika

Podle synopse čtvrtého filmu manželů Jessicy Hope Woodworth a Petera Brosense to vypadá, že se po uzavření dosavadní trilogie minulou Pátou sezonou skoro nic nezměnilo. Ústřední postavy musejí znovu řešit radikální událost, která jejich dosavadní životy od základu promění. Od symbolického rozkladu vztahu člověka a majestátní přírody se však tentokrát posouvají spíše k roadmovie a zároveň trochu bezzubé politické satiře.

V Khadaku nebo Páté sezoně trpěli obyčejní lidé. Jedněm onemocnělo stádo skotu, načež se museli přestěhovat do bezútěšné reality mongolského města. Druzí se kvůli nevysvětlitelnému odumírání krajiny spojenému s úhynem včelstev ocitli na pokraji vlastní záhuby. V obou případech stavělo autorské duo do popředí zástupce nižší vrstvy obyvatel. V Králi Belgičanů řeší osobní krizi mlčenlivý monarcha.

Belgický král podstupuje další z řady rutinních zahraničních cest. Shodou okolností se právě nachází v Turecku, usilujícím o vstup mezi země evropské sedmadvacítky, když se dozví o neočekávaném rozpadu své země. Aby toho nebylo málo, aktuální meteorologická situace mu znemožňuje okamžitý návrat do vlasti. Údajná sluneční bouře má přitom ryze symbolický rozměr. Nelétají kvůli ní letadla a mlčí telefony, ale na životě nejspíš nikoho přímo neohrožuje. Spolu se svým týmem se proto může Nicolas III. pokusit o nemožné – dopravit se domů přes nevyzpytatelný Balkán.

Změna hlediska se odráží také ve způsobu snímání. Až hypnoticky krásné záběry nahrazuje pseudodokumentární look, jelikož jednotlivé události zprostředkovává kamera smyšleného filmaře Duncana Lloyda, který chce dostát zadání nejnovější zakázky a natočit portrét smyšleného belgického politika. Celé dění sice občas glosuje vlastními postřehy, snaha o navození dojmu nonfikční reality ale nepřekračuje únosnou mez. Kameramanův nejdůležitější nástroj ostatně povětšinou zůstává upevněný na stativu, což Jessice Woodworth a Peteru Brosensovi umožňuje rozvíjet tradičně výtečnou práci s mizanscénou. Hned úvodní porada na střeše hotelu to díky využívání několika plánů a proměnlivému rámování obrazu jasně potvrzuje.

Zmnožováním domnělých úhlů pohledu na jinak docela prostý příběh Král Belgičanů českému publiku možná připomene dílo Petra Zelenky. Také belgičtí manželé se rozhodli natočit komedii, což zaráží především ve srovnání s naléhavě nihilistickou atmosférou jejich minulého snímku. Ačkoli výchozí situace v mnohém upomíná na podobu žánru v období klasického Hollywoodu (dojde na převleky i groteskní honičky s pronásledovateli), stěžejní politická linie film drží v ryzí současnosti. Woodworth a Brosens hledají pod nánosem uniformních pravidel státnických schůzek individualitu panovníka, který se vrací zpět mezi své poddané, aby se pokusil pochopit jejich největší strasti. Díky tomu zároveň znovu nachází i sám sebe. Naivita, se kterou tvůrci ke svému hrdinovi přistupují, se zdá jasně patrná a přitom není zřetelné, zda se z jejich strany jedná o jakousi podvratnou hru s divákem, nebo myslí až pohádkově traktovanou naraci vážně. A bohužel se nejedná o jedinou otázku, kterou Král Belgičanů nezodpoví.

Autorské duo se chtělo svým způsobem vyjádřit ke komplikované situaci, v níž se momentálně nachází mimo jiné i celá Evropská unie. Rozhodlo se tak učinit prostřednictvím určitého návratu ke kořenům dávného rozložení poměrů uvnitř společnosti. Naznačením, že cesta vede například skrze vůdce, kteří dokážou naslouchat svým občanům. Jenže zůstali u příliš velkého množství náznaků a na povrch nedokázal vyplynout jejich jasně formulovaný názor. Namísto otravných floskulí spjatých s komickým čtením politického zákulisí, jako je třeba vypočítavé chování králových poradců, by udělali lépe, kdyby se více zaměřili na vztah mezi konkrétními zeměmi, které skupina postav navštíví. Takto se všechno odehrává v příliš obecně nastaveném časoprostoru a snaha o katarzi vyzní do ztracena.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

České filmové obrození?

112 / srpen 2017
Více