Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Otazník v tématu na obálce časopisu jsme zatím měli jen jednou. Před deseti lety jsme se ptali, zda Škodí film? Otázka nejnovějšího čísla není obecně globální, ale konkrétně lokální, ale není na ni o nic jednoznačnější odpověď. Navíc je záměrně formulována s jistou lehkou nadsázkou, která odráží hyperbolický přístup části filmové kritiky k podobě tuzemské kinematografie ve smyslu scestného volání po „nové“ nové vlně. Co se aktuálně vlastně děje v české kinematografii, která stále posílá každoročně do kin kolem tří desítek titulů? Jak vypadají? Vypovídají něco obecného o trendech a směřování tuzemské produkce? O talentu? Bylo jásání nad několika debuty před rokem předčasné a spíš přání otcem myšlenky, nebo se skutečně cosi začalo hýbat a sledujeme jakési filmové obrození? A jak se taková obroda vůbec měří? Jak by měla vypadat a kdy už je to dost a kdy ještě stále málo?

Téma tentokrát proniklo i do první části čísla – rozsáhlým rozhovorem s režisérem Václavem Kadrnkou, který je považovaný za „solitéra“ české kinematografie, jenž si jde umanutě svou vlastní cestou, která nemusí být vždy nutně schůdná, ale – ehm – i cesta může být nakonec poměrně zajímavý cíl. Kamila Boháčková jeho druhý film Křižáček viděla ještě dlouho před jeho uvedením v soutěži na MFF Karlovy Vary a od konkrétního díla se dostala i ke stavu současného českého filmu (s. 14). Kadrnka totiž spadá mezi začínající tvůrce, kteří s sebou nesou příslib něčeho „jiného“. Podobně jako animátor Marek Berger, kameraman Lukáš Milota nebo herečka-režisérka Johana Švarcová, jejichž názory na tuzemské filmové vzdělávání, stav českého filmu nebo na to, jak je těžké prosadit sebe i vlastní vize, najdete v rozsáhlé anketě (s. 42). Odpovědím tvůrců předchází odpovědi řady filmových odborníků, které jsou překvapivě a svěže nejednoznačné, protichůdné a podávané s nadhledem (a někdy i kritikou do vlastních řad). Anketa, která se podle mě výrazně povedla, dává konkrétnější obrysy onomu „cosi“, které se má údajně aktuálně dít v českém filmu. Takový pocit nakonec podtrhlo i vítězství Křižáčka v karlovarské soutěži. Jistě by šlo zůstat jen u konstatování, že český film vyhrál po dlouhých patnácti letech. Antonín Tesař ale ve svém reportu z festivalu na s. 6 takové nic neříkající statistice dává význam a obsah – a nabízí tak dobré místo, odkud při čtení o (možném) českém filmovém obrození začít. Nejen číst, ale hlavně jinak přemýšlet.