MFFKV: Vnitřní slunce září mezi řádky milostného rejstříku

Vedle napjatě očekávané sci-fi High Life, které francouzská auteurka Claire Denis připravuje jako svůj anglicky mluvený debut, se její poslední snímek Vnitřní slunce zdá být jako takový „oddechový“ meziprojekt. Zpráva o tom, že Denis natáčí film podle spisu Fragmenty milostného diskurzu poststrukturalistické superstar Rolanda Barthese, se vynořila teprve letos v lednu. A několik měsíců poté už dokončený snímek zahajoval paralelní sekci Dva týdny režisérů na festivalu v Cannes. Je tedy narychlo rozsvícené Vnitřní slunce spíše zhroucenou hvězdou, nebo naopak žhavým červeným obrem?

V souvislostech filmografie Claire Denis připomíná Vnitřní slunce nenápadného „trpaslíka“ i proto, že ustupuje od některých režisérčiných značkových postupů: složitě srozumitelného vyprávění nebo zvýšeného důrazu na taktilitu. Navíc není ani zdaleka tak pochmurné jako autorčiny nedávné snímky Parchanti spí dobře, Sama v Africe nebo L’Intrus. Epizody milostného soužení ze života zralé malířky (Juliette Binoche) místo toho Denis se svou dvorní kameramankou Agnès Godard maluje v hřejivých sytých barvách a odlehčuje je úsměvnými situacemi. Ze zdánlivě banálních dialogových výměn, jež Isabelle vede s řadou milenců a nápadníků, nicméně bez ustání prosvítá obtížně definovatelný přesah. Vnitřní slunce není tuctový příběh ženy, která se po nedávném rozvodu ne a ne šťastně (tj. trvale) zamilovat, ale ucelený katalog obecně sdílených „milostných figur“ – rejstřík svádění se všemi jeho rozporuplnými, k zbláznění nelogickými nuancemi.

Přestože se Denis inspirovala teoretickou knihou o lásce, která vysoce emoční pochody převádí do racionálně uchopitelných kategorií, není ve svém filmu popisná, odtažitá a neempatická. Schází jakékoli členění na kapitoly, rušivé odrážky a jiné zcizující fígle, které by naváděly k vědoucně pobavenému, distancovanému sledování. Poté, co se po boku Isabelle postupně vystřídá několik mužů (každý jinak založený, každý v jiné situaci), ale začne katalogizující rozměr snímku nenápadně vystupovat na povrch. Rozhovory jako by se odehrávaly v jemně namalovaných uvozovkách, postavy jako by nevědomky vstupovaly do různých rolí, určovaných právě oním „milostným diskurzem“, neustále přítomným kdesi v pozadí.

Kouzelné rande Isabelle s úspěšným divadelním hercem tak například probíhá v synkopickém rytmu pohybů a protipohybů, nechtěně matoucích signálů a nerozhodného, zdráhavého váhání. Původně pracovní schůzku od počátku narušují jeho intimní konfese. Lahev vína zůstává nenačatá, proud nikam nevedoucích slov zastaví až mlčelnivé objetí, následované prvním polibkem, když se on – v domnění, že k ničemu nedojde – ocitá na odchodu před otevřenými dveřmi jejího bytu. Nic z toho přitom nevypadá jako součást promyšlené strategie, vše se odehrává v doprovodu protichůdných výroků, nedokončených gest a iracionálních piruet o sto osmdesát stupňů. Zároveň ale postavy zůstávají v zajetí neviditelných, byť naprosto určujících sil, které jejich jednání ovládají. Když si Isabellin exmanžel v jedné postelové scéně olízne prostředníček a zamíří s ním pod peřinu, ona najednou ztuhne překvapením. „To nejsi ty. Někde jsi to odkoukal,“ vyčte hrdinka svému bývalému a otočí se k němu zády. Stačí jediné gesto, které je v rozporu s představou o tom druhém, a k milostnému aktu nemůže dojít.

Claire Denis natočila film, který někteří možná budou označovat za nepříliš originální „červenou knihovnu“, marginální dílo, jež nesnese srovnání s režisérčinými vrcholy. Jde sice o lehkonohý, ale zároveň nenápadně komplexní snímek, který neustále odkazuje do skrytých prostorů kamsi „za" všední starosti postav a zároveň si uchovává smyslnost a půvab, typický pro autorčiny romanticky laděná dramata, jakým je například Páteční večer. Vnitřní slunce možná nežhne oslňující silou, ale mezi řádky milostného rejstříku září o to vytrvaleji.