Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

kritika / Martin Mišúr / 24. 6. 2017

V šedesátých letech se část českých filmařů, převážně mladých či ve středních letech, vymezovala vůči oficiálnímu výkladu československých dějin a otevírala zamlčované, případně rétoricky zlehčované zločiny z minulosti. Není překvapivé, že se zaměřovali na provokativní a generačně blízké období padesátých let, kdežto křivdy, řekněme, Bachova absolutismu ponechávali stranou. Šlo totiž o příliš staré a mlhavé dějiny, proměněné v zažloutlé kapitoly z učebnic historie. Dnes vstupujeme do situace, kdy nám stále více „žloutnou“ padesátá léta. Pokud se k nim dnes nějaký filmař z někdejšího východního bloku vrací, patrně je čímsi ambivalentně fascinován či představuje pamětníka s osobním prožitkem.

Nedávno zesnulý polský režisér Andrzej Wajda byl přesně takovým typem tvůrce. Věhlasný filmař totiž v minulosti opakovaně prokázal nadání pojmout historické látky vynalézavě: pronikavě přiblížil techniky falšování dějin (Člověk z mramoru); doložil, že neretušované pohledy do minulosti mnohdy vyžadují začlenění vyloženě odpuzujících výjevů (Země zaslíbená); dokonce naznačil, že některé dějinné okolnosti znemožňují komukoli stranit, neboť na všech klíčových aktérech ulpívá stín fanatismu (Danton). Nicméně jeho film o stalinistické perzekuci malíře a pedagoga Władysława Strzemińského Mžitky navazuje spíš na Wajdova novější díla Katyň a Wałęsa: člověk naděje, jež inspirují o poznání méně. Nelze jim upřít kultivované zpracování a podle všeho silný osobní vklad, postrádají však touhu objevovat neotřelé postupy a nahlížet na minulost za obzor školních osnov. Všemožné autority si jich ovšem musí náležitě cenit, poněvadž tyto akademicky upjaté filmy důstojně reprezentují, sklízejí ocenění a málokoho pohorší.

Přestože Wajda důkladně a inspirativně dbá na symboliku barev, myšlenkově působí Mžitky černobíle. Hon na Strzemińského nastane záhy a nadále se pouze stupňuje, přičemž postavy neprocházejí téměř žádným vývojem; co hůře, jejich typizace ústí v prosté, až naivní stavění protikladů. Na jedné straně stojí studenti, kteří neustále (snad i ve spánku) dychtí po vědění a zůstávají neposkvrnění. Malířova dcera je pochopitelně asketická premiantka, připravená kdykoli poučovat dospělé. Proti nim kují pikle oslizlí komunisté; zákeřní a vůči umění naprosto barbarští. Snímek jim přiznává jedině schopnost kličkovat mezi stranickými sekretariáty a precizně ovládat dogmatickou rétoriku. Černobílé vidění světa se nešťastně přenáší do prostředí, neboť ve stalinistickém Polsku neustále mrzne, potažmo zůstává mokro po kyselém dešti. Mimoděk tím snímek aktualizuje a otáčí prostoduchou poučku některých komunistů o „poroučení větru, dešti“ (nebo rafinovaně naznačuje, že slunce zastává výrazně antikomunistická stanoviska).

Nesměle nahozené vedlejší motivy – například otázku svědomí po vynuceně jednomyslném hlasování – režisér patřičně nerozvíjí, byť právě těmi mohl zabrousit ke složitějším dilematům. Namísto nich snímek obsahuje narážky, v nichž postavy ahistoricky předjímají pomíjivost stalinismu, včetně prorocké zmínky úskočného ministra kultury o riziku schematismu při zavádění doktríny socialistického realismu. Obecně platí, že pakliže Wajda ilustruje dění, volí mimořádně návodné příklady, připomínající slabikář. Když se Strzemiński vydá do kina, samozřejmě narazí na rudý škvár a venku ještě navrch projde kolem plakátu k Pádu Berlína, obludnému sovětskému velkofilmu té doby.

Uvedené částečně připomíná hollywoodské postupy, což by nevadilo a nepůsobilo nepatřičně, kdyby viditelně ambiciózní a rétoricky nebývale ostrý snímek nevyprávěl právě o odvážném avantgardním umělci. Strzemiński odmítá nadiktované či akademické přístupy k umění a sympaticky volá po svobodomyslnosti, kritičnosti a přehodnocování postupů. Přesně toho se však Mžitkám výrazně nedostává. Na připomínání odsouzeníhodných zločinů není samozřejmě nic špatného. Kam ovšem vede stylisticky málo průbojné a ideově zatvrzelé nahromadění oficiálních postojů o minulosti? Obávám se, že nesprávným směrem: od přemýšlivého malíře směrem k dogmatikům.

Mžitky (Powidoki, Polsko, 2016, IMDb)
Režie: Andrzej Wajda, scénář: Andrzej Mularczyk, kamera: Paweł Edelman, střih: Grażyna Gradoń, hrají: Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Bronisława Zamachowska, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński ad., 100 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 30. 3. 2017).

Mžitky (Powidoki, Polsko, 2016, IMDb)
Režie: Andrzej Wajda, scénář: Andrzej Mularczyk, kamera: Paweł Edelman, střih: Grażyna Gradoń, hrají: Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Bronisława Zamachowska, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński ad., 100 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 30. 3. 2017).

Přečteno 1256x

Článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #123

#123

červen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí

Soumrak superhrdinů / Skleněný

Změť všudypřítomné bídy / Kafarnaum

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Šifrovačka pro mileniály / Záhada Silver Lake


DALŠÍ Z RUBRIKY

Černobyl / Sarkofág z mramoru

Mládeži, rozchod / Genesis

Úvod k tématu: Současný český seriál

Editorial 123: Současný český seriál

Animovaný dokument po česku / Diana Cam Van Nguyen

Princip slasti televizních koprodukcí / Rozhovor s Dariuszem Jabłońským

Lásky z temného kraje / Melodramatizace české televizní krimi

Co odnesly proudy Streamu / (Ne)specifická česká on-line seriálová produkce


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Rozostřeně, ale zostra / Tvář

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný


RUBRIKY

anketa (24) / český film (81) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (97) / fenomén (73) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (795) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (715) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (104) / reflexe (24) / report (108) / rozhovor (159) / scénář (4) / soundtrack (44) / téma (891) / televize (101) / tisková zpráva (1) / událost týdne (233) / video (2) / videoart (16) / videohra (61) / web (42) / zoom (156)

Cinepur #111 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Indiáni, marxismus a italský western / Vinnetou pro 21. století (Jan Švábenický, fenomén)

Nostalgické ultranásilí / Doom (Antonín Tesař, videohra)

Naposledy povstat a padnout / Logan: Wolverine (Ondřej Pavlík, kritika)

Zabijácké zvíře na lovu / Safari (Michal Böhm, kritika)

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti (Tomáš Stejskal, kritika)

Temna zrozenec / Verhoevenova pravidla hry v Elle (David Čeněk, zoom)

+ více...