Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky
kritika / Martin Mišúr / 24. 6. 2017
Nedávno zesnulý polský režisér Andrzej Wajda byl přesně takovým typem tvůrce. Věhlasný filmař totiž v minulosti opakovaně prokázal nadání pojmout historické látky vynalézavě: pronikavě přiblížil techniky falšování dějin (Člověk z mramoru); doložil, že neretušované pohledy do minulosti mnohdy vyžadují začlenění vyloženě odpuzujících výjevů (Země zaslíbená); dokonce naznačil, že některé dějinné okolnosti znemožňují komukoli stranit, neboť na všech klíčových aktérech ulpívá stín fanatismu (Danton). Nicméně jeho film o stalinistické perzekuci malíře a pedagoga Władysława Strzemińského Mžitky navazuje spíš na Wajdova novější díla Katyň a Wałęsa: člověk naděje, jež inspirují o poznání méně. Nelze jim upřít kultivované zpracování a podle všeho silný osobní vklad, postrádají však touhu objevovat neotřelé postupy a nahlížet na minulost za obzor školních osnov. Všemožné autority si jich ovšem musí náležitě cenit, poněvadž tyto akademicky upjaté filmy důstojně reprezentují, sklízejí ocenění a málokoho pohorší.
Přestože Wajda důkladně a inspirativně dbá na symboliku barev, myšlenkově působí Mžitky černobíle. Hon na Strzemińského nastane záhy a nadále se pouze stupňuje, přičemž postavy neprocházejí téměř žádným vývojem; co hůře, jejich typizace ústí v prosté, až naivní stavění protikladů. Na jedné straně stojí studenti, kteří neustále (snad i ve spánku) dychtí po vědění a zůstávají neposkvrnění. Malířova dcera je pochopitelně asketická premiantka, připravená kdykoli poučovat dospělé. Proti nim kují pikle oslizlí komunisté; zákeřní a vůči umění naprosto barbarští. Snímek jim přiznává jedině schopnost kličkovat mezi stranickými sekretariáty a precizně ovládat dogmatickou rétoriku. Černobílé vidění světa se nešťastně přenáší do prostředí, neboť ve stalinistickém Polsku neustále mrzne, potažmo zůstává mokro po kyselém dešti. Mimoděk tím snímek aktualizuje a otáčí prostoduchou poučku některých komunistů o „poroučení větru, dešti“ (nebo rafinovaně naznačuje, že slunce zastává výrazně antikomunistická stanoviska).
Nesměle nahozené vedlejší motivy – například otázku svědomí po vynuceně jednomyslném hlasování – režisér patřičně nerozvíjí, byť právě těmi mohl zabrousit ke složitějším dilematům. Namísto nich snímek obsahuje narážky, v nichž postavy ahistoricky předjímají pomíjivost stalinismu, včetně prorocké zmínky úskočného ministra kultury o riziku schematismu při zavádění doktríny socialistického realismu. Obecně platí, že pakliže Wajda ilustruje dění, volí mimořádně návodné příklady, připomínající slabikář. Když se Strzemiński vydá do kina, samozřejmě narazí na rudý škvár a venku ještě navrch projde kolem plakátu k Pádu Berlína, obludnému sovětskému velkofilmu té doby.
Uvedené částečně připomíná hollywoodské postupy, což by nevadilo a nepůsobilo nepatřičně, kdyby viditelně ambiciózní a rétoricky nebývale ostrý snímek nevyprávěl právě o odvážném avantgardním umělci. Strzemiński odmítá nadiktované či akademické přístupy k umění a sympaticky volá po svobodomyslnosti, kritičnosti a přehodnocování postupů. Přesně toho se však Mžitkám výrazně nedostává. Na připomínání odsouzeníhodných zločinů není samozřejmě nic špatného. Kam ovšem vede stylisticky málo průbojné a ideově zatvrzelé nahromadění oficiálních postojů o minulosti? Obávám se, že nesprávným směrem: od přemýšlivého malíře směrem k dogmatikům.
Mžitky (Powidoki, Polsko, 2016, IMDb)
Režie: Andrzej Wajda, scénář: Andrzej Mularczyk, kamera: Paweł Edelman, střih: Grażyna Gradoń, hrají: Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Bronisława Zamachowska, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński ad., 100 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 30. 3. 2017).
Mžitky (Powidoki, Polsko, 2016, IMDb)
Režie: Andrzej Wajda, scénář: Andrzej Mularczyk, kamera: Paweł Edelman, střih: Grażyna Gradoń, hrají: Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Bronisława Zamachowska, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński ad., 100 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 30. 3. 2017).
Přečteno 2598x
Článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Pravda na dně lahviček s močí / Šarlatán
Půvab a moudrost motivačních citátů / Kdybys jen tušil
Hledání otce, hledání syna / Dálava
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017
Z obsahu tištěného čísla:
Velká čínská zeď / Rozestavěný pomník čínsko-amerického přátelství (Anna Krejčířová, mimo kino)
Bohéma / Fikce a realita v televizním seriálu (Jaroslav Pinkas, téma)
Televize pro hráče / YouTube kanál Machinima (Antonín Tesař, téma)
Počátek obrození Uber festivalu / 70. MFF v Cannes 2017 (Jakub Felcman, report)
Z(a)tracená sláva / Glory (Kamila Dolotina, kritika)
Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine (Jindřiška Bláhová, editorial)