Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

7. 8. 2017 / Lucie Česálková
kritika

Velkoryse pojaté dokumentární portréty umělců, hudebníků obzvlášť (z poslední doby What Happened, Miss Simone?, Kurt Cobain: Montage of Heck nebo Amy) obvykle profitují z kontroverzních obrazů, které o sledovaných osobnostech vytvořila média. Díky nim snadno osloví fanouškovskou základnu daných umělců i širší publikum několika druhy potěšení spjatého se sledováním celebrit. Nabízejí pohled do zákulisí toho, co může vidět běžný divák, slibují sledování různorodých vztahů tvůrců, obvykle v duchu hesla „sex, drugs and rock´n´roll“, a přinášejí i nostalgicky zabarvené potěšení prostřednictvím známých písní či klipů. Přestože do značné míry těží z bulvárnosti či přinejmenším provokativnosti, nestaly se uvedené snímky populárními právě z tohoto důvodu. Příčinou je spíš to, že dokázaly najít umělci a jeho příběhu adekvátní způsob (vizuálního) vyprávění. V tomto ohledu lze do této skupiny směle řadit i snímek slovenského dokumentaristy Mira Rema Richard Müller: Nepoznaný.

Další z Remových loňských dokumentů Cooltúra byl povrchní a na atraktivitě panoptikální selanky založenou snahou o mozaiku nejrůznějších kulturních kuriozit, jež neproblematicky slučovala showbyznys s bizarními venkovskými soutěžemi či přehlídkami a nakonec nepřinesla hlubší vhled do ničeho konkrétního. Portrét Richarda Müllera naštěstí od tohoto vulgárně-bulvárního pohledu upouští. Stylová ústrojnost snímku, založená na kombinaci pouze dvou druhů audiovizuálního materiálu, jednak vlastního, natočeného v době zpěvákova turné s kapelou Fragile v letech 2013–2016, a jednak Müllerových soukromých videí z let devadesátých, konvenuje citlivému, a přece napínavému a gradujícímu vyprávění, jež zvládá v drobných náznacích komentovat množství rovin Müllerova života i odkazovat na obecnější praktiky někdejšího i současného showbyznysu. Jedinou výjimku v této ústrojnosti tvoří úvodní sekvence reflexí Richarda Müllera známými osobnostmi – o zpěvákově talentu s jeho vzlety i pády dokument následně zvládne pojednat sebevědomě sám, aniž by k tomu potřeboval explicitní svědectví Heleny Vondráčkové či Adély Banášové.

Již během úvodních útrap na prvních zkouškách se coby důležitý motiv profiluje vztah Richarda Müllera a lidí z hudební branže, kteří jeho značku pomáhají udržovat a současně na ní zakládají i své vlastní živobytí. Počáteční nezdary pak navozují očekávání, jak úspěšně se podaří rozjetou akci zrealizovat, a současně dobře ukazují na dvě Müllerovy tváře – přirozenou, soukromou a často zcela selhávající, a oficiální tvář performera, který před kamerami a v záři reflektorů působí stále profesionálně.

Dalším hlasem umně vkomponovaným do této směsi je hlas Müllerovy vlastní umělecké tvorby. Písně, které v mnoha případech vznikaly coby komentáře autorova života, nejčastěji vztahových kolizí (Tlaková níž, Už asi nie si, Nahý), ve filmu fungují metaforicky, k decentnímu vyzdvižení konkrétních návratných motivů. Amatérská videa z devadesátých let pak dokumentují zákulisí tehdejších Müllerových koncertů i rodinné a partnerské zážitky. Zároveň jsou vhledem do vizuálního myšlení umělce, v němž se, podobně jako u Petra Lébla ve snímku Jana Kačeny a Nikoly Krutilové Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí, snoubí intimita, performativita a obsese. Remo v Müllerově vidění i lyrice nachází podobné motivy, když záběry propojuje s konkrétními písňovými úryvky (například záběry nohou žen a píseň Nohy).

Poselství snímku je jemně sdělováno skrze autentické poznámky či komentáře aktérů vyskytujících se v Müllerově příběhu. Tímto způsobem se daří nepřímo poukazovat na obě hlavní témata: komplikované napětí mezi tvorbou, alkoholem a drogami a partnerskými vztahy, a současnou vzájemnou závislost Müllera a aparátu, který jej obklopuje. Výmluvným komentářem je například video z rodinného modlení se u babičky Müllerovy první ženy Soni či glosy dcery Emy o zpěvákově současném štábu. Skrze toto naznačené, ale nikterak vulgarizované parazitní přátelství v rámci týmu se daří stereotypní témata portrétů umělce pojednat coby přirozené, tu trapně, tu nepříjemně, tu naopak lidsky působící aspekty složitého příběhu a kompaktního filmového díla.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Současné televizní formáty

111 / červen 2017
Více