Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

report / Kamila Boháčková / 13. 7. 2017

Animovaný film složený jen ze zátek od vína? Nebo z připínáčků na nástěnce, které vyprávějí svůj příběh? Či temný příběh psa seskládaný pomocí několika paralelních flipbooků? Anebo animace nanuků a zejména tyčinek od nich? Letošní osmý ročník Mezinárodního festivalu animovaného filmu Anifilm si jako své hlavní téma zvolil speciální techniky a materiály v animaci, které vzhledem k šíři tématu pojali festivaloví dramaturgové jako zábavnou a především inspirativní exkurzi do světa animovaných kuriozit. Šlo o cestu napříč časem, která mapovala starší netradiční animační techniky a materiály (české i světové), ale poukazovala i na několik nejnovějších trendů v současné animaci.

Dějiny českého animovaného filmu jsou co do užití nezvyklých materiálů bohaté. Hermína Týrlová ve své době celosvětově proslula oživováním nezvyklých materiálů. Karel Zeman animoval skleněné figurky už v roce 1948 ve filmu Inspirace. Gariku Sekovi se v polovině šedesátých let podařilo sugestivně oživit kameny a Václav Mergl se v téže době zabýval oživováním hlíny ve svých Proměnách, jež mají nádech golemovské mystiky (a jsou zjevně ovlivněny Traktátem o manekýnech z knihy Bruna Schulze Skořicové krámy, který svým pojetím zlověstného, tajuplného a lidem skrytého života neživých věcí zásadně ovlivnil tvorbu Jana Švankmajera či bratří Quayů).

Širší perspektiva

Dramaturgové Anifilmu v čele s Pavlem Horáčkem se snažili divákům nabídnout v této sekci spíš méně známé tvůrce (např. Blanku Šperkovou či Janu Olexovou) či filmy (C. K. Střelnice Miroslava Štěpánka s animací jarmarečních figur či Vodu čerstvosti, kde Zdeněk Smetana animoval perníčky), proto v pásmu takřka chyběly filmy snad nejslavnějšího inovátora české animace Jana Švankmajera. Potěšující je, že hledání nových podob neopouští ani nejmladší generaci českých tvůrců: například Martin A. Pertlíček ve své Panta Rhei z roku 2016 vypráví temný příběh pomocí loutek obalených syrovým masem.

Ve festivalovém průřezu světovou tvorbou vynikla zejména Širší perspektiva (2014) Daisy Jacobs, v níž autorka animovala malby na zdi v životní velikosti, kombinované s rekvizitami v prostoru vytvořenými z pomalované lepenky. Konvička v místnosti vypouští například kreslenou páru anebo z (kartonové) sprchy „teče“ kreslená voda. V uzavřeném prostoru čtyř zdí o to více vynikla komornost příběhu dvou bratrů a umírající matky. Podobně si pohrává s 2D a 3D rozměrem Evgenia Gostrerová ve filmu V rámu (2013), kde pracuje s plastelínou nikoli v prostoru, jak je zvykem, ale na (zarámované) ploše, navíc zcela rudé. Podobný byl i krátký soutěžní snímek letošního Anifilmu Večer (2016) polské animátorky Izabely Plucińské, která hádku manželů ztvárnila pomocí plastelíny v ploše, přičemž z plastelíny jsou pouze předměty, které si manželé navzájem vyhazují z bytu, zatímco samotné postavy jsou nakreslené obrysy.

Ačkoli už od devadesátých let minulého století se jiné než počítačové animaci předpovídal zánik, platí to možná pro velkorozpočtovou, mainstreamovou tvorbu, ale v autorské animaci je pravdou spíš opak: zažíváme renesanci loutkové animace, ale i starších a méně obvyklých technik, jako je například špendlíkové plátno, které ve třicátých letech objevil a sestavil Alexander Alexeieff s Claire Parker. Jejich odkaz dlouhá léta rozvíjel Jacques Drouin a nyní v jeho stopách pokračuje Michèle Lemieux, jejíž film Tady a všude jinde (2012) letošní Anifilm uvedl. Na rozdíl od staršího Drouinova Krajináře (1976) přistupuje Lemieux ke staré technice rafinovaněji a s větší dávkou sebereflexe média: zvolila si pro film komplikované téma hledání smyslu života (a jeho vyšších sfér) a ke konci filmu vidíme obnažený samotný princip natáčení: jednotlivé špendlíky se v detailu pomalu vysouvají ze síťky a nakonec vidíme celý rám plátna.

Natočit desku života

Stejně tak zažívá svůj vzmach prastará technika zoetropu, která je, počítáme-li i řadu jejích předchůdců, stará už přes pět tisíc let. V principu jde o cokoli, s čím lze točit a na co je možné umístit různé fáze pohybu. V současné animaci se setkáváme s hravými variacemi zoetropu v podobě otáčejících se gramodesek či v kombinaci s jídlem, díky čemuž vznikají různé otáčející se rozpohybované dortotropy či dýňotropy (a dramaturgové Anifilmu proto tuto sekci nazvali Jídlem a zoetropem posedlí). V těch nejzajímavějších případech však už nejde jen o neobvyklý vizuální vjem, ale otáčení se v kruhu nabývá i hlubších významů. Například film Pořád dokola (2014) Klemense Coglera začíná sugestivní otázkou: Jaká by byla deska vašeho života? Točící se zoetrop se zde stává paralelou k samsáře, kruhu života a zároveň v citacích rozvíjí nietzscheovský věčný návrat téhož a skrze obaly pop music na gramodesky z posledních třiceti let navozuje jinou otázku – totiž jak je to s pop music a věčným návratem téhož. Technicky je Coglerův audiovizuální útvar pozoruhodný tím, že jde o naživo nahranou performanci za pomoci unikátní techniky fonovidea, jehož základem jsou dva gramofony, kamery, vinyl a videomixáž. Pozoruhodnou variací na metodu zoetropu je i rytmický hudební klip Démoni (2012) skupiny Kottarashky & The Rain Dogs od Theodora Usheva.

Patrně nejradikálnějším příkladem znovuoživení této techniky byl na Anifilmu Toki-ballet (2016) mediálního umělce Akinori Gota, jenž princip rotace v kruhu propojil se současným trendem animace světla i 3D tiskem. V jeho zoetropu ze 3D tiskárny tančí silueta baletky a namísto rotujícího válce se otáčí světelný zdroj. Goto již dříve proslul sestrojením světelného kinetického modelu „toki“ (v japonštině toto slovo znamená čas), díky němuž zachytil chůzi člověka, kterou převedl do opakující se smyčky a zobrazil ji v rámci 3D zoetropu. Nyní namísto chůze zachytil baletní představení. Anifilm promítl i další verzi animace světla, opět z Japonska, a sice Stopu (2015) tvůrčí skupiny Tochka složené z režisérů Takeshi Nagaty a Kazue Monna. Svou metodu animace světla nazvali PiKA PiKA: za pomoci 28 animátorů v černém (připomínajících princip černého divadla či japonského divadla kabuki) kreslili ve tmě do vzduchu světelnými pery a metodou pixilace pak vznikla kresba světlem. Možná by se mohla dramaturgie festivalu do budoucna namísto kaleidoskopu různorodých technik a filmů zaměřit více do hloubky na několik současných trendů, třeba právě na animaci světlem.

Králík cestující v čase

I ostatní festivalové sekce letošního Anifilmu potvrdily renesanci starších (resp. tradičních) technik. Hlavní hvězda, australský oscarový tvůrce Adam Elliot, animuje ve filmech, jako jsou Mary a Max (2009) či Harvie Krumpet (2003), plastelínové figurky společenských outsiderů a další host festivalu Stéphane Aubier proslul (spolu s Vincentem Patarem) nezvyklou stop-motion animací figurek kovboje, indiána či koně s podstavcem ve slavné sérii (a posléze celovečerním filmu) Panika v městečku. Na nezvykle hojnou úrodu loňských českých loutkových filmů navázal letos Anifilm velkou výstavou loutek a kulis z nich.

Soutěž celovečerních filmů na Anifilmu poukázala na to, že současný animovaný film se dokáže vyrovnat i s tendencí vyprázdněné narace, tak typickou pro soudobé hrané filmy. Vítězná Louise na pobřeží (2016) francouzského klasika Jeana-Françoise Laguionieho či světově ceněná Červená želva (2016) holandského tvůrce Michaëla Dudoka de Wita prodlévají v dlouhých záběrech, obsahují pouze rámcový či náznakový příběh, dokážou být atmosférické a meditativní a v rámci minimalismu promlouvají o životě i věčnosti.

Krátkometrážní soutěžní sekce působily letos prestižně a vyrovnaně a účastnila se jich řada známých osobností světové animace, převážně ze střední a východní Evropy. V krátké metráži soutěžili například lotyšský autor Vladimir Leščovs s narativně rafinovaným Čekáním na nový rok, maďarská režisérka Lucy Tóth s eroticky odvážnou Superbií či její krajanka Réka Busci s novým filmem Love, polská tvůrkyně Marta Pajek s hravou variací na životní stereotypy ve filmu Nemožné figury a jiné historky II, polský tvůrce slavného Ziegenortu Tomasz Popakul se svou utopickou vizí posádky opuštěné ve vesmíru s názvem Temnota či stále pozoruhodnější Čech působící nyní v Berlíně Ondřej Švadlena se svým technicky brilantním Jezdcem času, temnou sci-fi o robotických lidech a králíkem cestujícím v čase.

Z českých tvůrců si nakonec festivalovou trofej (konkrétně Zvláštní uznání) odnesla jen Kateřina Karhánková za studentský film Plody mraků (2017), na němž se výtvarně podílela Alžběta Skálová a který (podobně jako Probouzeč z roku 2017 režiséra a animátora Filipa Diviaka) bude v červnu soutěžit na festivalu ve francouzském Annecy. Novinkou letošního ročníku byla mezinárodní soutěž nezávislých počítačových her, v níž zabodovala temná atmosférická hra Inside (2016) dánského studia Playdead a dětská černobílá hra Hidden Folks (2017) Adriaana de Jongha z Nizozemska. Novinkou letošního ročníku bylo Business Bistro, které se snažilo přednáškami, prezentacemi a setkáními propojit (začínající) animátory se zástupci animačního průmyslu. Jak ukázala nedávná studie Mapování oboru animované tvorby v České republice, právě toto propojení současné české animaci chybí.

Přečteno 866x

Článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.8 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Nenápadný půvab Viennale

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

Počátek obrození Uber festivalu / 70. MFF v Cannes 2017

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

O čistotě duše & kvalitě masa / Berlinale 2017

Padlé hvězdy revoluce / Osobní pohled scénáristky na Berlinale 2017

Podhoubí filmu / Osobní reportáž scenáristky z Rotterdamu 2017


DALŠÍ Z RUBRIKY

Clooney se vrací do televize s adaptací románu Hlava XXII

Podívejte se zdarma na vítězný film z letošního Locarna

Bon appétit / Oklamaný

Park Chan-wook natočí minisérii podle románu Johna le Carrého

Na největší dokumentární festival míří početná česká delegace

Nominacím na evropské Oscary vévodí Östlundův film Čtverec

Režisér Semestru dokončil natáčení celovečerního debutu

Vidět znamená žít / Dunkerk


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků

Lukáš Kokeš / S realitou je to velmi nejisté

Jan Saska / S lahváčem na Oscary

Jakub Dvorský / Férový svět řízený počítačem

Olmo Omerzu / Filmy o ztrátě nevinnosti


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (55) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (704) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (606) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (190) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #111 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Bohéma / Fikce a realita v televizním seriálu (Jaroslav Pinkas, téma)

Počátek obrození Uber festivalu / 70. MFF v Cannes 2017 (Jakub Felcman, report)

Zabijácké zvíře na lovu / Safari (Michal Böhm, kritika)

Indiáni, marxismus a italský western / Vinnetou pro 21. století (Jan Švábenický, fenomén)

Prohrát s hrdostí / Masaryk (Martin Šrajer, kritika)

Naposledy povstat a padnout / Logan: Wolverine (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...