Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pravda neexistuje / Jackie

Pravda neexistuje / Jackie

kritika / Tomáš Gruntorád / 3. 6. 2017 / komentáře (1)

Nasloucháme-li svědectví pamětníků historické události, nemůžeme si být jistí, zda se nestylizují do role, již nesehráli. Není pravda jen pravděpodobně znějící lží? Lze odhalit skutečné motivace lidí za jejich jednáním, které vešlo do dějin? Tyto otázky, nad nimiž musí ambice hledačů konečné pravdy a smyslu kapitulovat, stojí neustále v pozadí Jackie Pabla Larraína – ani ne tak historického dramatu o atentátu na Johna F. Kennedyho, jako spíše vláčné meditace nad snadnou manipulovatelností historické paměti. Larraín se scenáristou Noahem Oppenheimem v Jackie nerekonstruují okolnosti atentátu s detailní precizností ani nepřináší novou interpretaci události, která se mírou své medializace stala nevysvětlitelnou. Namísto snahy nabídnout pravdu (nebo víru v její možnou podobu) pozorují Kennedyho blízké a zdůrazňují jejich lidskou omylnost, prolhanost, tendenci přepisovat drobné i podstatné pravdy do nových, „objektivních verzí“ pro veřejnost. Dějiny jsou zde systematicky označovány za subjektivní konstrukt: Jackie zprostředkovává zjitřený stav mysli čerstvě ovdovělé Kennedyho ženy Jacqueline, která vždy stála mimo pozornost vypravěčů prezidentova příběhu, a nyní sehrává roli insiderky odhalující novináři fakta z první ruky, ovšem se zákazem je zveřejnit.

Larraín v Jackie sahá k tématům svých dvou předchozích filmů: k demytizaci zbožštělých idolů z Klubu a fenoménu mediální manipulace z No. Klub vykresluje skupinu katolických kněží, odložených na jakousi záchytku pro zdiskreditované členy církve, jako sebranku lhářů, vyděračů, pedofilů a gayů, narušujících oficiální portrét svatých mužů. Obdobně Jackie problematizuje v rozpravách pozůstalých veřejný obraz milovaného prezidenta Kennedyho. Doslechneme se z nich pejorativně zabarvené bilance, že Kennedy „vyřešil krizi, kterou způsobil“, že byl „antikomunistický bojovník“ a že jako kluk bojující za lepší svět „připravil Vietnam“. Jackie kriticky odhaluje rozporuplnost idolu a pokládá jeho sny a rozhodnutí do ambivalentních poloh. Zařadí jej mezi politiky pronášející připravené projevy, získávající si spojením s mediálními poradci přízeň lidu a vylepšující svou image hlášením se k odkazu národních velikánů Lincolnova typu. Dvojtvářnost film dodá i viceprezidentu Johnsonovi, podstoupivšímu prezidentskou přísahu s pokryteckou výčitkou, že proběhla po smrti předchůdce nedůstojně narychlo, přestože se jí dle jiných zdrojů nemohl dočkat. I Jackie se po opulentním státním pohřbu vystrojeném po vzoru Lincolnovy tryzny svěří knězi, že parádu nestrojila pro manžela, ale pro sebe v očekávání, že přiláká pozornost atentátníka, který by na otevřeném prostranství ukončil i její život.

S No – rekonstrukcí slavného referenda, v němž chilský národ vyjádřil roku 1988 nedůvěru generálu Pinochetovi po několikadenní reklamní masáži jeho příznivců i odpůrců – sdílí Jackie technická řešení, jimiž evokuje ducha doby a udržuje v centru pozornosti problém mediální zprostředkovanosti reality. No nás přenáší do osmdesátých let skrze vizuální styl záznamu pořízeného dobovou videokamerou, Jackie je rovněž snímána lehce roztřesenou ruční kamerou na 16mm materiál. Využívá dokumentární rámec interview, v němž spolu novinář magazínu Life a Jackie rozpráví většinou v čelních záběrech jako „mluvící hlavy“ z televizních reportáží. Larraín rovněž propojuje autentické dokumentární záznamy s jejich inscenovanými imitacemi, až vzniká místy nerozlišitelný amalgám reálného a fikčního. Do hry na odhalování neautenticity toho, co je rádo považováno za autentické (archivní metráže, zpravodajství, dokumenty), spadá i důkladnost a dokonalost nápodoby, s níž Natalie Portman ztělesnila Jackie.

Neopomenutelný podíl na účinku Jackie nese disonantní, psychedelická hudba Micy Levi, zesilující odvrat díla od objektivního výkladu dějin k jejich subjektivnímu prožitku titulní hrdinkou. Odráží somnambulní malátnost Jackie, naznačuje její černé myšlenky, vyjadřuje jejich přelétavost od jedné úvahy ke druhé. Málokteré retro zasazené do šedesátých let a založené na úzkostlivé reprodukci dějinných reálií zanechá díky nekonvenční, avšak dokonale přilnavé hudbě tak ahistorický, kosmický a zároveň niterný dojem jako Jackie.

Jackie (Chile, Francie, USA, 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Noah Oppenheim, kamera: Stéphane Fontaine, střih: Sebastián Sepúlveda, hudba: Mica Levi, hrají: Natalie Portman, Peter Sarsgaard, Greta Gerwig, Billy Crudup, John Hurt ad., 100 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Jackie (Chile, Francie, USA, 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Noah Oppenheim, kamera: Stéphane Fontaine, střih: Sebastián Sepúlveda, hudba: Mica Levi, hrají: Natalie Portman, Peter Sarsgaard, Greta Gerwig, Billy Crudup, John Hurt ad., 100 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Přečteno 3221x

Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.3 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Terka  (8.6.2017 09:48)

Velmi pěkně napsáno, zajímavé postřehy. Ale. Rozmohl se nám tady takový nešvar. Už druhý článek Cinepuru (pokaždé od jiného autora), ve kterém dnes čtu, že "něco je amalgám něčeho". V tomto případě dokonce "nerozlišitelný amalgám". Můj ty smutku, to je u vás v redakci nějaké nové modní spojení? Vždyť to ani není moc přiléhavé. Amalgám je čistě a pouze slitina kovu používaná na zuby. Tohle dentální přirovnání mi přijde tak bezzubé, že by mu amalgán nepomohl. Pokud chcete psát poutavě, nepotřebujete k tomu vymýšlet vlastní slova/tvary, opravdu nééé.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #136

#136

srpen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Thelma a Louise jako divácky náročná pinku eiga / Nadosmrti

Orba v srdeční krajině / Minari

Vidět ticho / Sound of Metal

Pohádka o osmdesátkách a Wonder Woman / Wonder Woman 1984

Obrazy starého světa / Služebníci

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr

Euforie vztahové hysterie / Malcolm a Marie

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru


DALŠÍ Z RUBRIKY

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Duše jazzu a elektroniky / Duše

Noir Film Festival bude bez předsudků, s Coeny i Bollywoodem

Hlediště jsou ti druzí / Annette


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Obrazy starého světa / Služebníci

Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Paměť strojů / Efekt Vašulka


RUBRIKY

anketa (28) / český film (108) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (110) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (10) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (7) / kauza (33) / kniha (127) / kritika (1021) / mimo kino (185) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (45) / profil (93) / reflexe (25) / report (123) / rozhovor (173) / scénář (4) / soundtrack (80) / téma (981) / televize (121) / událost týdne (277) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #110 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Poezie jako obraz / Poetry-filmy Jaromíra Typlta (Janis Prášil, téma)

Dívat se a rozhodovat / Fenomén interaktivních filmů (Tereza Krobová, téma)

Mezery identity / Moonlight (Ondřej Pavlík, kritika)

Pravda neexistuje / Jackie (Tomáš Gruntorád, kritika)

Procházky virtuální přírodou / Firewatch (Michal Böhm, videohra)

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU (Vít Janeček, glosa)

+ více...