Pravda neexistuje / Jackie

Nasloucháme-li svědectví pamětníků historické události, nemůžeme si být jistí, zda se nestylizují do role, již nesehráli. Není pravda jen pravděpodobně znějící lží? Lze odhalit skutečné motivace lidí za jejich jednáním, které vešlo do dějin? Tyto otázky, nad nimiž musí ambice hledačů konečné pravdy a smyslu kapitulovat, stojí neustále v pozadí Jackie Pabla Larraína – ani ne tak historického dramatu o atentátu na Johna F. Kennedyho, jako spíše vláčné meditace nad snadnou manipulovatelností historické paměti.

Larraín se scenáristou Noahem Oppenheimem v Jackie nerekonstruují okolnosti atentátu s detailní precizností ani nepřináší novou interpretaci události, která se mírou své medializace stala nevysvětlitelnou. Namísto snahy nabídnout pravdu (nebo víru v její možnou podobu) pozorují Kennedyho blízké a zdůrazňují jejich lidskou omylnost, prolhanost, tendenci přepisovat drobné i podstatné pravdy do nových, „objektivních verzí“ pro veřejnost. Dějiny jsou zde systematicky označovány za subjektivní konstrukt: Jackie zprostředkovává zjitřený stav mysli čerstvě ovdovělé Kennedyho ženy Jacqueline, která vždy stála mimo pozornost vypravěčů prezidentova příběhu, a nyní sehrává roli insiderky odhalující novináři fakta z první ruky, ovšem se zákazem je zveřejnit.

Larraín v Jackie sahá k tématům svých dvou předchozích filmů: k demytizaci zbožštělých idolů z Klubu a fenoménu mediální manipulace z No. Klub vykresluje skupinu katolických kněží, odložených na jakousi záchytku pro zdiskreditované členy církve, jako sebranku lhářů, vyděračů, pedofilů a gayů, narušujících oficiální portrét svatých mužů. Obdobně Jackie problematizuje v rozpravách pozůstalých veřejný obraz milovaného prezidenta Kennedyho. Doslechneme se z nich pejorativně zabarvené bilance, že Kennedy „vyřešil krizi, kterou způsobil“, že byl „antikomunistický bojovník“ a že jako kluk bojující za lepší svět „připravil Vietnam“. Jackie kriticky odhaluje rozporuplnost idolu a pokládá jeho sny a rozhodnutí do ambivalentních poloh. Zařadí jej mezi politiky pronášející připravené projevy, získávající si spojením s mediálními poradci přízeň lidu a vylepšující svou image hlášením se k odkazu národních velikánů Lincolnova typu. Dvojtvářnost film dodá i viceprezidentu Johnsonovi, podstoupivšímu prezidentskou přísahu s pokryteckou výčitkou, že proběhla po smrti předchůdce nedůstojně narychlo, přestože se jí dle jiných zdrojů nemohl dočkat. I Jackie se po opulentním státním pohřbu vystrojeném po vzoru Lincolnovy tryzny svěří knězi, že parádu nestrojila pro manžela, ale pro sebe v očekávání, že přiláká pozornost atentátníka, který by na otevřeném prostranství ukončil i její život.

S No – rekonstrukcí slavného referenda, v němž chilský národ vyjádřil roku 1988 nedůvěru generálu Pinochetovi po několikadenní reklamní masáži jeho příznivců i odpůrců – sdílí Jackie technická řešení, jimiž evokuje ducha doby a udržuje v centru pozornosti problém mediální zprostředkovanosti reality. No nás přenáší do osmdesátých let skrze vizuální styl záznamu pořízeného dobovou videokamerou, Jackie je rovněž snímána lehce roztřesenou ruční kamerou na 16mm materiál. Využívá dokumentární rámec interview, v němž spolu novinář magazínu Life a Jackie rozpráví většinou v čelních záběrech jako „mluvící hlavy“ z televizních reportáží. Larraín rovněž propojuje autentické dokumentární záznamy s jejich inscenovanými imitacemi, až vzniká místy nerozlišitelný amalgám reálného a fikčního. Do hry na odhalování neautenticity toho, co je rádo považováno za autentické (archivní metráže, zpravodajství, dokumenty), spadá i důkladnost a dokonalost nápodoby, s níž Natalie Portman ztělesnila Jackie.

Neopomenutelný podíl na účinku Jackie nese disonantní, psychedelická hudba Micy Levi, zesilující odvrat díla od objektivního výkladu dějin k jejich subjektivnímu prožitku titulní hrdinkou. Odráží somnambulní malátnost Jackie, naznačuje její černé myšlenky, vyjadřuje jejich přelétavost od jedné úvahy ke druhé. Málokteré retro zasazené do šedesátých let a založené na úzkostlivé reprodukci dějinných reálií zanechá díky nekonvenční, avšak dokonale přilnavé hudbě tak ahistorický, kosmický a zároveň niterný dojem jako Jackie.