Tvorba emocionálních krajin / Květa Přibylová

Když se v anketě internetového časopisu Dok.revue o zásadním dokumentárním filmu loňského roku několikrát objevil film Stopy, střepy, kořeny, nepřekvapilo mě to. I pro mě byla tato filmová báseň čerstvé absolventky katedry dokumentárního filmu na FAMU Květy Přibylové zážitkem. V českém kontextu jde totiž o neobvyklou poetiku, zachycující fundamentální obrazy přírody a stopy člověka v ní, nikoli však naivně či nahodile, ale s vědomím souvislostí, které mohou evokovat. Prazákladní obrazy stromů, hnijících jablek, včelích pláství či bečících ovcí jsou prodchnuty jak dětinskou radostí ze světa, tak pocitem marnosti, který k jeho koloběhu neodmyslitelně patří. 

Přibylové se skrze často až archetypální obrazy daří v divákovi evokovat zasuté pocity, obrazy či vzpomínky. Velkou měrou k tomu přispívá kromě nedoslovnosti filmu i autorčin oblíbený 16mm materiál, jenž záměrně zdůrazňuje hmotu a strukturu věcí, čímž navozuje takřka hmatatelný prožitek obrazů. A navíc, jak připomíná sama Přibylová, „je současně sám konkrétní, hmatatelný, s vlastní strukturou“. 

Přibylová zapojuje diváka do spoluprožívání (dalo by se říci i do spoludotváření) filmu také prostřednictvím rafinované hry s asynchronním zvukem, při níž se divákovi často nabízí paralelně...