Mnichovská krize věčně živá / Mnichovské trauma ve filmu

Mnichov poprvé

Mnichovská dohoda, odstoupení pohraničí a krach první republiky patří bezesporu k „trvalkám“ české kulturní paměti. Každý ví, co se stalo. 29. září 1938 uzavřely Anglie, Francie, Itálie a Německo dohodu o tom, že české pohraničí bude odstoupeno nacistickému Německu. Jednali o nás bez nás. Byli jsem zrazeni. Zůstali jsme sami. Mnichovské trauma nás provází téměř osmdesát let. Nechci opakovat staré písničky o „přeražené páteři“, které se staly oblíbenými odrhovačkami moralistů všeho druhu a sloužily tu k bičování „čecháčků“, tu k omluvě kolaborantského jednání. Toto trauma je (jako ostatně každé jiné) především kulturní konstrukcí, která se často používá k čistě mocenským účelům. Nechci se ani dotýkat oblíbené hry na „charakterologii“ národa (My Češi jsme srabi, Poláci jsou chlapíci atd.). To všechno je stará veteš. 

Nicméně vzpomínání na Mnichov má svá ustálená pravidla, pramenící především z básně Františka Halase, vzniklé bezprostředně pod dojmem Mnichova: „Zní zrady zvon, zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly? / Francie sladká, hrdý Albion / a my jsme je milovali!“ 

O více než padesát let později tyto verše ironicky komentuje na jaře 1989 historik Jan Tesař následovně: „Po padesát let obehrávaný verš...