Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Podhoubí filmu / Osobní reportáž scenáristky z Rotterdamu 2017

Podhoubí filmu / Osobní reportáž scenáristky z Rotterdamu 2017

report / festival / Barbora Námerová / 28. 3. 2017 / komentáře (1)

Když jsme se s filmem Retriever (T. Klein, T. Merta, 2014) před dvěma lety ocitli v sekci canneského Cinefóndation, trochu se mi zhroutily sny o festivalech. Vždy jsem toužila s filmem právě do Cannes. Pak tu najednou stojím uvězněná v řadě spolu s ostatními, co drželi své „lístky“ na půlnoční projekci Love a sleduji, jak se Gaspar Noe spolu se svou crew předvádí asi něčím sjetí na červeném koberci. Uvědomuju si, že dovnitř se nedostaneme. Po dnech potlačované zlosti na všechno, co kolem Cannes existuje, je tohle poslední kapka a já vybuchnu: „Víš, co nechápu? Proč tady ještě něco nevybouchlo... Já když jednou budu mít film, tak ho nikdy, fakt nikdy, nechci premiérovat v Cannes!“ Kluci se smějí: „No jo, Baško, to se ti možná splní, ono se sem až tak moc filmů nedostane...“ Ale já pokračuju: „Možná, ale já když budu mít film, tak ho chci premiérovat v Rotterdamu!“

Nechávají nás stát v tom koridoru póvlu, který ošidili, ještě pěkně dlouho. Najednou mi Tomáš Merta říká: „Hele dívej, tam je Aramiska. Co to dělá?“ Aramisova fascinovaně hledí na ten spektákl, který kolem sebe dělá Cannes i Noe s pootevřenými rty a nevnímá, ani když na něho několikrát křičíme... Zvedá se vítr a od moře přichází bouře. V jedné chvíli se Aramisova odvrátí a pomalu odchází pryč ve své bílé košili, kterou mu myslím někdo daroval, když se sem taky dostal s filmem. Ten obraz budu mít navždy v paměti. Bylo to totiž naposled, co jsem ho viděla živého. Začínali jsme dělat scénáře na film spolu, ale on ten svůj nestihl dokončit, takže když mi pak Tereza volá, že nás vybrali se Špínou (T. Nvotová, 2017) do Rotterdamu, ta vzpomínka se mi znovu zjeví jako veselé zadostiučinění i smutek ze ztráty najednou.

Nakonec jsme Aramisovi náš film věnovali, ale myslím, že jestli to odněkud z vesmíru vidí, asi šílí a říká: „Baško, proč píšeš takový depky? Vždyť život je radost, slunce!“ Vždy jsme se spolu například přeli o Trierových nebo Noeho filmech. Já je milovala, on se na to odmítal koukat. Právě to mě ale na filmu baví: dialog, který ty, co dělají film, mezi sebou vedou a to co z toho může vzniknout... Nazývejme to například „podhoubí filmu“.

Právě rotterdamský festival podle mě toto podhoubí tvoří, často i pro vycházející filmařské hvězdy. Sledovala jsem ho už nějakou dobu z dálky. Rotterdam totiž přes svůj Hubert Bals Fund hodně podporuje filmaře z Latinské a střední Ameriky, kteří mne fascinovali v čase boomu nového argentinského filmu. Nebo také pomohl vzniknout dalšímu z mých oblíbených snímků: Cemetery of Splendour (Apichatpong Weerasethakul, 2015).

Podobně jako jsme před dvěma lety vyrazili do Cannes dodávkou jako velká delegace, i v Rotterdamu nás nakonec celkem akreditují deset. Radost, že film má premiéru právě tady, je ještě větší, když se dozvídám, že tento rok tu má retrospektivu nedávno zesnulý Jan Němec. Potkáme se tu tedy i s Tomášem Kleinem, který se podílel jako pomocný režisér na jeho posledním filmu: Vlk z Královských Vinohrad (J. Němec, T. Klein, 2016). To, že zaměřil Rotterdam fokus zrovna na Jana Němce, mě znova utvrzuje v tom, že tu jde skutečně o film jako médium, které komunikuje o stavu světa a se světem originálním jazykem, a až pak vytváří platformu pro jeho prodej. Tvorba Jana Němce byla navzdory její výjimečnosti často opomíjená, a je škoda, že často až smrt je prostředkem k jejímu zviditelnění. Což není jen Němcův případ.

Možná je to jen můj pocit, ale když teď můžu porovnat své zážitky z Cannes, Rotterdamu a Berlinale, zdá se mi, že Rotterdam má z nich dlouhodobě největší ambici pomoct prosadit se v džungli filmového trhu těm, kteří by jinak vůbec nebyli slyšet, nebo by jejich hlas v dunivých výkřicích rychle zanikl. Kromě Hubert Bals Fund a Rotterdam labu, má pak tento festival sekci Bright Future, která je důležitá pro debutující režiséry. V ní jsme se ocitli se Špínou i my (mimo soutěže – člověk asi nemůže mít všechno).

Dokončit první film je fakt zvláštní pocit. Někteří o tom hovoří jako o narození dítěte, ale já to spíš pociťuju jako pohřeb. Možná proto, že ten film pro mě uzavřel jedno téma (znásilnění), které jsem ve svém životě dlouho řešila a chtěla ho vyvést z mlhy mlčení, jež ho na Slovensku, ale asi stále i jinde, zahaluje. Nevím, jestli mi někdy tak hodně bušilo srdce, jako když v rotterdamské kinosále zhasla světla. Co všechno se s takovou projekcí může stát: vypadnout zvuk, projekce může být příliš tmavá, nebo příliš světlá... Naštěstí ta naše byla nakonec jen trochu víc tmavá. A i když jsem původně nechtěla zůstat v kině do konce (viděla jsem to přece za poslední dobu tolikrát), nakonec zůstanu ze zvědavosti na reakce publika. Je mi trochu líto, že se nikdo nesměje podle mě sice krutým, ale i tak vtipným dialogům. Říkám si, že se možná stydí. Tereza si naopak myslí, že to bude spíš našim trochu šibnutým smyslem pro humor. Když se rozsvítí světla, žena, která sedí vedle mne, si utírá slzy. Netušila jsem, že někdy svým filmem můžu taky někoho rozbrečet, a i když to neznamená, že to takhle zasáhlo celé kino, je to pro mne nový silný pocit.

Z otázek na Q&A mě nejvíc potěší poslední dotaz mladého kluka, který se zeptá, jestli jsme feministky. Tereza na mně vrhne tázavý pohled a já ji vzápětí pošeptám: „No jasně že jo!“ Když pak vycházíme z kinosálu někdo poznamená: „On je ten feminismus vždy víc sexy, když tam stojí dvě hezké mladé holky.“ Což mě trochu rozhodí. Jenomže to v sobě nese nepříjemnou realitu, kterou jen tak lehko nejde vyvrátit, i když jste třeba feministka.

Do odjezdu po premiéře Špíny zbývají jenom dva dny, ve kterých se konečně můžu ponořit do festivalu jako účastník prahnoucí po filmech. Rotterdam má příjemný systém pro rezervace lístků – online si je objednáte a pak už jenom vyzvednete. Výhodou taky je, že můžete objednávat filmy více dní dopředu. Dostanu se téměř na vše, co chci vidět, kromě totálně vyprodaného dramatu Moonlight, které tak vysoko září v divácké soutěži. Kromě toho je v akreditačním centru ve čtvrtém patře videotéka, kde je možné vidět, co jste náhodou zmeškali. Dívám se tady na Futuro Perfecto (Nele Wohlatz), argentinský film, na kterém dělal kamarád z Buenos Aires.

Někdy jsou festivaly jako takové cestovní kanceláře, co opět svedou vaše cesty dohromady s lidmi, které byste jinak dlouho neviděli. Futuro Perfecto je snímek, který bych nazvala čistým a precizním režisérským výkonem, hlavně pokud jde o práci s herci. Dlouho jsem neviděla film, ve němž by byla hranice toho, kde začíná film, jeho příběh a pozorování postavy „v realitě“ tak křehká. Tuto premisu ještě zvýrazňuje styl kamery, která drží film v stálých barvách šedobílé melancholie a přitom postavy sleduje observačním přístupem. Film je o procesu začleňování se do života v jiné zemi – mladé čínské holky Xiaobin – a připomněl mi moje první měsíce v Buenos Aires a taky to, jak jiné je přijít do Argentiny z Evropy (i když z té východní).

Nemohu odolat pokušení vidět nový film Johnnyho Toa Three, protože od filmu Exiled (2006) jsem jeho věrnou fanynkou. Vždy mě baví sledovat, jak se můj oblíbený režisér v průběhu času mění. Někdo se může na jeho tvorbu dívat svrchu jen jako na dobře zvládnutý žánr akčního filmu, já ho ale vnímám jako režiséra, který se nebojí experimentovat zejména pokud jde o formální hrátky. V Three se Johnny To rozhodl uzavřít celý příběh do interiéru nemocnice, kde dlouho buduje napětí k finální vytoužené přestřelce. Ti, kteří jeho tvorbu neznají, teď už asi někde koukají na jeho předchozí filmy. Když se dívám na kompozici záběrů a promyšlenou choreografii pohybu postav, zdá se mi, jako kdyby si tady dal režisér za úkol, že když už se film odehrává v nemocnici, musí ho vést jako chirurg, jemuž se během operace nesmí třást ruce až do momentu, kdy nechá všechny zemřít. U Toových akčních scén protkaných jeho specificky úchylným humorem a použitím slow-motion choreografie s plaváním kamery kolem herců vzniká pocit, že To točí tu nejdokonalejší reklamu na násilí.

Punk a anarchie

Tak jako Berlinale, taky Rotterdam ve svém programu dává prostor marginálním hlasům, které zazněly zejména v sekcích Black Rebels, Picture Palestine and Parallax Views. Pro mně možná vlivem Nocturamy (Bertrand Bonello, 2016), kterou jsem viděla již na Festivalu francouzského filmu v Praze, byla hodně zajímavá sekce, která dává průchod tlejícímu hněvu vyděděnců, rebelů nebo generace Y s názvem Band Apart. Oproti sekci Black Rebels je v programu jakoby jejím „white riot“ zrcadlem, kde z formy i narativů filmů prýští punk a anarchie.

Kdyby v Rotterdamu během festivalu tak prudce nestouply ceny hostelů a Airbnb pokojů, klidně bych si tu svůj pobyt prodloužila, protože tři dny, které jsme tu strávili, byly na tak bohatý program málo. Mezi filmy bych se procházela kolem UFO architektury, jedla bych jídlo ze streetfood marketu v srdci města a pak bych zbytky jídla krmila racky z mola v gigantickém přístavu. Možná bych se taky pokusila dostat na loď, která by se mi zalíbila nejvíc, a tajně se nechala převést do jiného města... Jenomže zůstává už jen jeden den.

Kromě marketu pro filmy poskytuje festival prostor pro svého pionýrského mladšího sourozence: VR – něco jako pitching forum ve spolupráci s VR Days. Toto téma mě zajímá z důvodu úplně jiných narativních problémů i možností, ale když pak na Berlinale ve VR-loungi zhlédnu několik krátkých VR filmů, jsem zklamaná (technické nedokonalosti jsou stále velké). Mám pocit, že průmyslu bude ještě chvíli trvat, než se tato technologie propracuje ke slibovanému ponornému zážitku.

Ve festivalovém centru večer probíhají networking setkání při drincích, kde si režiséři a producenti vyměňují větu: „I have a film here... This my friend X.Y... Oh, nice to meet you... He has a film here, its called...xxx... Oh, that's great! I have a film here too!... Oh, really? What's the name of the film?“ ...a já z toho mám za chvíli v hlavě obraz ping-pongových hráčů střílejících chaoticky míčky po celé místnosti. Taky je hned vidět rozdíl mezi těmi, kteří v tom umí chodit a ztracenci, kteří se tady jen tak bezcílně potulují.

Pokud jste ale přišli na Rotterdam za noční zábavou, určitě je to tady mnohem otevřenější party prostor, než Berlinale nebo Cannes. Nepotřebujete žádnou speciální pozvánku, stačí akreditace. Oblíbenou lokací je zejména Worm bar, kde se po filmech konají audiovizuální performance a taky je tu do hluboké noci poloprázdný taneční parket s palmou jako z Exotiky od Atoma Egoyana.

Po filmech, ze kterých se mi dělala husí kůže, ne z pocitu rozkoše, ale spíš z „thrillu“ (festival měl tento rok v nabídce zejména francouzské thrillery, ale také Super Dark Times od Kevina Phillipse stál za vidění, pokud máte rádi drsnější naturalistické přístupy), jsem zatoužila po filmové pohádce. Není krásné vybírat si filmy jen tak podle nálady? Když se vám nechce probírat bohatým programem, udělá to za vás na stránce festivalu aplikace, jíž jen odpovíte na pár otázek a hned na vás vyskočí splněné přání. Pohádka se jmenuje Big Big World (Reha Erdem, 2016) a téměř celá se odehrává v magickém lese někde v Turecku, kam spolu utíkají osiřelí sirotci – děti, které vlivem prostředí a krutých tradic v této zemi musely dospět příliš brzy. Příběh je ponořen do temných odstínů zelené evokujících blížící se smrt, intenzivní téměř incestní vztah sourozenců a pohádkovo-thrillerová atmosféra je tragédie ala moderní H. Ch. Andersen.

S Rotterdamem se loučím zvláštním zážitkem – v kinosále na schodech najednou zkolabuje stará paní a já si rychle opakuji své znalosti kurzu první pomoci z červeného kříže. Záchrance to trvá třicet minut, což nakonec znamená, že Serce Miłości (Łukasz Ronduda, 2017) uvidím až v Berlíně. Paní to přežila. Cestou na letiště se díváme, jak jsme na tom se Špínou v divácké soutěži a děláme si legraci, že Paterson z té první desítky už taky vypadl. Krátká návštěva planety Rotterdam mi potvrdila tušení nejpřívětivějšího místa z galaxie A-festivalů. Už jenom vidět Benátky a můžu zemřít.

Přečteno 352x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Irena  (5.4.2017 02:31)

Je skvele, ze zminujete retrospektivu Jana Nemce. Urcite vas ale potesi informace, ze Rotterdam IFF planoval uvest Nemcovu retrospektivu davno pred jeho umrtim - u prilezitosti uvedeni jeho noveho filmu. Tudiz neni to tak jak pisete. A turne mensi Nemcovy retrospektivy probehlo v Severni Americe v sezone 2013/14. Viz comebackcompany.com/JanNemec. Kazdopadne velka gratulace k premierovemu uvedeni Spiny na IFFR!

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Padlé hvězdy revoluce / Osobní pohled scénáristky na Berlinale 2017

Podhoubí filmu / Osobní reportáž scenáristky z Rotterdamu 2017

Karlovy Vary jako hypertext

Bezhlavá Ji.hlava / 19. MFDF Ji.hlava

Až po uši v animaci / Anifilm ocenil Kaufmana i studenta FAMU

Berlinale 2016 / Právo na štěstí, právo na smutek

LEFFEST 2015 / O hostiteli a hostech

Rockový festival ve Varech


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

O čistotě duše & kvalitě masa / Berlinale 2017

Festival v Cannes přitakal Netflixu, auteur TV a virtuální realitě

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Padlé hvězdy revoluce / Osobní pohled scénáristky na Berlinale 2017

Pět filmů, které na Febiofestu nesmíte minout

Jihlava 2016 / Festival na cestě

64. MFF San Sebastián / Dostředivý festival

Noir Film Festival / Cesty přes zamlžené hranice


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Padlé hvězdy revoluce / Osobní pohled scénáristky na Berlinale 2017


RUBRIKY

anketa (21) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (43) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (540) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (171) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)