Pět filmů, které na Febiofestu nesmíte minout
Pražský Febiofest nabízí opět možnost vidět koncem března řadu pozoruhodných uměleckých filmů, které zatím propadly sítem tuzemských festivalů. Letošní ročník s sebou přinesl také změnu v dramaturgickém vedení přehlídky, kam na pozici ředitele, respektive ředitelky programu nově přišli Michal Hogenauer a Anna Kopecká. Přibyla tak například nová sekce Panorama, zaměřená na výrazné, progresivně pojaté autorské snímky, které měly světovou premiéru během posledního roku na některém významném světovém festivalu. Není náhodou, že dva z pěti tipů Cinepuru pochází právě z této sekce. Chceme upozornit na filmy, kterých byste si v košatém programu Febiofestu možná nevšimli, ale které přitom rozhodně stojí za to vidět.
Cesta snů (Der traumhafte Weg, r. Angela Schanelec, Německo 2016)
Angela Schanelec je bezpochyby polarizující figurou současného německého filmu. Ve zlostné recenzi jejího radikálního filmu Marseille ji magazín Variety dokonce pohrdavě nazval "básnířkou prázdnoty". Těžko bychom dnes ale hledali jiného tvůrce, který s minimalistickým vyprávěním plným mezer a elips, pracuje tak pečlivě. Bressonovský styl, patrný v charakteristickém vedení herců-modelů a mimořádně promyšleném zacházení s kamerovými kompozicemi a mimozáběrovým zvukem, najdeme také v autorčině posledním filmu Cesta snů. Zatímco na náhlé přechody mezi různými zeměmi (typicky Německem a Francií) jsme u Schanelec zvyklí, v novém snímku se vůbec poprvé část děje odehrává v relativně vzdálené minulosti, v Řecku poloviny 80. let. Pokračování dvou zdánlivě odlišných příběhů o konci lásky je pak zasazené do současného Berlína.
Hermie a Helena (Hermia & Helena, r. Matías Piñeiro, Argentina / USA 2016)
Argentinu na festivalech v poslední době proslavili především zástupci tzv. Nového argentinského filmu, Lucrecia Martel, Lisandro Alonso nebo Martín Rejtman. Byla by ale chyba zapomínat na Matíase Piñeira, jehož osobité, modernisticky pojaté shakespearovské adaptace si v Evropě získávají čím dál větší respekt. Hravým romantickým příběhem, v němž se prolíná realita s fantazií a divadlo se skutečností, je také Hermie a Helena. Jde o první Piñeirův film, který se odehrává mimo Argentinu, konkrétně v New Yorku, kam Camila přijíždí na uměleckou stáž. Kromě režisérovy dvorní herečky Agustiny Muñoz se v tomto přepracování Snu noci svatojánské objeví také Mati Diop.
Pátá loď (Piata loď, r. Iveta Grófová, Slovensko / Česká republika 2017)
Z filmů s výraznou českou stopou vybíráme úspěšný snímek slovenské režisérky Ivety Grófové, který vznikl v koprodukci společnosti endorfilm Jiřího Konečného. Adaptace stejnojmenného románu Moniky Kompaníkové vypráví o malé Jarce z nefunkční rodiny, která nalezne dvě opuštěná batolata a v opuštěné zahradní chatce se o ně začne starat. Snímek, v němž děti přebírají pečovatelské role rodičů, zaujal dětskou porotu na MFF Berlinale, kde v sekci Generation Kplus získal Křišťálového medvěda.
Sebekritika buržoazního psa (Selbstkritik eines bürgerlichen Hundes, r. Julian Radlmaier, Německo 2017)
Politická komedie s magickými zvraty byla jedním z opomíjených, ale přitom kritikou opěvovaných "malých velkých" snímků z letošních festivalů v Rotterdamu a Berlíně. Druhý celovečerní film absolventa prestižní dffb Juliana Radlmaiera je absurdní sebereflexivní hříčkou s vytříbeným stylem. Po zhlédnutí traileru přitom možná překvapí, že mezi hlavní režisérovy vzory v tomto případě nepatří ani tak hipsterský favorit Wes Anderson, jako spíše klasik Jean Renoir a jeho Zločin pana Langa nebo Jean-Luc Godard a jeho politicky angažované formální experimenty (Week End). Série humorných, čím dál ztřeštěnějších situací kulminuje ve chvíli, kdy se hrdina Julian, filmový režisér, promění v titulního psa.
Temná je noc (Dark Night, r. Tim Sutton, USA 2016)
Tim Sutton určitě není nejznámějším jménem ze sekce Made in USA ani typickým představitelem americké nezávislé tvorby. Jeho filmy Pavilion a Memphis vynikají unikátním smyslem pro obrazovou poetiku a hudební (zvukový) doprovod, které dohromady plynou v pozvolném, často až spirituálním rytmu. Od Suttonova nového filmu, odkazujícímu k reálnému masakru v americkém multikině, tak určitě nečekejme autentickou dokudramatickou rekonstrukci, jako spíše intenzivní stylizovanou noční můru.
Febiofest nejprve proběhne v pražském multikině Cinestar v termínu 23. - 31. března. V dubnu se program přesune do regionů, kde se uskuteční festivalové ozvěny.