Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Při recepci filmů častokrát zapomínáme, že nejsme pouze diváky, ale také posluchači. Pokud nás konkrétní dílo „násilně“ nepřiměje k přeorientování pozornosti, zcela spontánně zatlačíme zvuk na úkor obrazového sdělení kamsi do podprahové roviny vnímání. Tento efekt má nemalý podíl na obrazocentrickém charakteru diváckých zážitků i reflexe filmů. Platí to rovněž pro oblast hudby, jež přitom ve vztahu k filmu nabízí mnoho zajímavých a rozličných hledisek zájmu. Kromě hudby jako tradiční součásti filmové formy, kterou tvůrci mocně využívají i zneužívají, existují například žánry, jež pracují s hudbou přímo jako s klíčovým strukturním prostředkem. Uvažovat lze také nad propojením filmových hvězd s hudebním průmyslem nebo naopak – pěveckých hvězd s kinematografií. Hudba a film k sobě neodmyslitelně patří, přesto jsou poučenější texty na toto téma stále spíše nedostatkové. Tvorba skladatelů filmové hudby zůstává objektem uctívání fanoušků či zasvěcených muzikologů a se seriózními výzkumy filmu a hudby se alespoň v českém prostředí teprve pomalu začíná. I když v Cinepuru věnujeme hudbě pravidelnou rubriku Soundtrack, zasluhuje si tato oblast čas od času i větší dávku pozornosti. Proto jsme v prvním letošním tématu soustředili několik textů, dokládajících různé možnosti reflexe vztahu hudba a film.

Téma začínáme fenoménem momentálně aktuálním – filmovým muzikálem. Tento de facto mrtvý žánr se v posledních letech pokoušejí oživit některá individuální díla, mezi něž se nejnověji zařadil La La Land. Ve svém textu začleňuji tento snímek do kontextu současných amerických muzikálů a zároveň se snažím přesněji naznačit, v čem spočívá jeho úspěch. Antonín Tesař se v dalším příspěvku vrací ke skupině hororů z 80. let, v nichž rozebírá průniky tohoto žánru s metalem a upozorňuje mimo jiné na jejich podvratný potenciál vůči stereotypní metalové mytologii. Janis Prášil navazuje portrétem předního hudebního minimalisty Michaela Nymana, jenž se proslavil zejména spoluprací s režisérem Peterem Greenawayem a jehož odkaz lze slyšet i v jistých tendencích současné hollywoodské filmové hudby. Zbylé dva texty se věnují hvězdám, pro které byl vztah filmu a hudby z různých důvodů zásadní. Bob Dylan sice na rozdíl od jiných hudebních interpretů nezanechal v kinematografii příliš velký otisk. Text Jiřího Angera však ukazuje, že nonfikční i hrané snímky, v nichž Dylan účinkoval, podávají unikátní svědectví o postupných proměnách zpěvákovy identity. Šárka Gmiterková se pak v posledním příspěvku zaměřuje na pěvecký aspekt hvězdného obrazu Oldřicha Nového jak v éře jeho největší slávy, tak i ve filmech z poválečného období, které chtěly Nového hvězdný status milovníka s měkkým tenorem usměrňovat.