Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Většina Američanů nechce svobodu, chtějí bezpečnost,“ konstatuje v novém filmu Olivera Stonea nadřízený hlavního hrdiny Corbin O’Brian, zodpovídající v CIA za ochranu Spojených států před kyberterorismem. Také scéna, ve které O’Brianova obří hlava po vzoru Velkého bratra shlíží z projekčního plátna na protagonistu, názorně napovídá, že tato postava dostala jméno po antagonistovi z Orwellova románu 1984. Ďábelská proradnost padoucha, kterého Rhys Ifans hraje jako komiksového záporáka, a jednoznačné rozdělení rolí v kostce shrnují, jakým způsobem Stone životní příběh nejslavnějšího whistleblowera současnosti pojal. Jde pro něj o přímočarý střet dobra a zla, odehrávající se ve zvláštním politickém vakuu.

Podobně zůstává mimo rámec filmu i otázka, kolik Američanů považuje Edwarda Snowdena za zrádce národa. Pro Olivera Stonea je Snowden hrdinou digitálního věku, který si zaslouží potlesk ve stoje, a proto také jeho veřejná obhajoba Snowdenova činu potleskem vestoje končí. Informace, které by do heroického narativu o ztrátě nevinnosti a proměně idealistického mladíka ve vůdce revoluce nezapadaly, buď postrádají relevanci, nebo zcela chybí. Ignorování širšího geopolitického kontextu a hlediska amerických občanů, jejichž soukromí Národní bezpečnostní agentura podle Snowdenova odhalení rozhodně nerespektuje, ovšem vytváří dojem, že Snowden vede individuální boj, ve kterém ho kromě liberální přítelkyně, jedné dokumentaristky a dvou novinářů nikdo nenásleduje.

Zmíněnou dokumentaristkou je Laura Poitras, se kterou se Snowden sešel v roce 2013. Jejich setkání dalo vzniknout dokumentu Citizenfour a zároveň rámuje Stoneův snímek. Z retrospektivních sekvencí, zachycujících jednotlivé fáze Snowdenova prozření, se tak v pravidelných intervalech vracíme k okamžiku, kdy se bývalý zaměstnanec NSA a CIA rozhodl jít s pravdou ven. Převažující scény, v nichž je Snowden pasivní obětí osudu a bezskrupulózních nadřízených, díky tomu mohou být vyvažovány jeho aktivní spoluprací s médii. Cenou za vedení dvojího života, jež vrcholí vynesením přísně tajných informací, je ovšem ztráta svobody, soukromí i kontroly nad vlastním tělem během epileptických záchvatů. Snowden je optikou Olivera Stonea mučedníkem, který se pro demokratické ideály rozhodl obětovat práci, vztahy i zdraví.

Zatímco Citizenfour byl v zásadě špionážním thrillerem, Snowden působí jako solipsistické (melo)drama, jehož rozervaný protagonista podobně jako Chris Taylor v Četě, Ron Kovic v Narozen 4. července nebo Oliver Stone v jeho vlastním životě přehodnocuje své počáteční přesvědčení, že Spojené státy americké jsou nejlepší zemí na světě. Navzdory Snowdenovu opakovaně vyjádřenému přání, aby se debata nesoustředila na jeho vlastní motivace, ale na zneužívání sledovacího programu, je ústředním tématem filmu právě osoba Edwarda Snowdena. Vyprávění se od začátku do konce pevně drží jeho perspektivy, aniž by naznačovalo, že může jít o perspektivu naivní a zkreslující, která nedovoluje vnímat problematiku v globální perspektivě. Stylizované záběry během epileptických záchvatů, situující diváka do kůže bezmocného hlavního hrdiny, subjektivitu vyprávění naopak ještě zesilují.

Stejnému cíli, tedy navození pocitu bezmocnosti, slouží snímání postav stylem, jako kdyby byly někým sledovány – zpovzdálí, přes sklo a různé objekty, z vysokého nadhledu. Jindy vidíme video natáčené Laurou Poitras, záběry z dronů nebo fragmenty televizního zpravodajství. Jsou-li však postavy stejně jako informace neustále mediovány, neděje se tak oproti předchozím Stoneovým filmům ve snaze reflektovat mediálně přehlcenou realitu moderního světa, v němž mizí hranice mezi skutečným a smyšleným. Ve filmu založeném na jednoduchých opozicích a nepřipouštějícím, že by vše mohlo být úplně jinak, slouží sledovací záběry zejména k vytvoření orwellovsky paranoidní atmosféry. Snowden na nás s pomocí scén jako z béčkového filmu apeluje, abychom zatáhli záclony, zlověstné oko webkamery přelepili náplastí a při zadávání přístupových internetových hesel přes sebe přehodili deku. Nejlépe si jej proto užijete, pokud k němu přistoupíte stejně jako k jiným filmům, v nichž se v poslední době objevil Nicolas Cage – jako k provinilé zábavě.