Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když oscarové filmy promlouvají k Hollywoodu, berou si na to amplión. “Jsem dílem opravdových umělců!” vykřikoval Birdman, jehož ekvilibristická kamera proplouvala broadwayským divadlem s nevídanou vervou a plynulostí. Obdobně uhrančivými stylistickými triky podle všeho ohromuje také letošní favorit zámořských akademiků, muzikál La La Land, v němž jazzový hudebník a ctižádostivá herečka musí volit mezi svým vášnivým vztahem a vytouženou kariérou v bezohledném showbusinessu. Komorní sci-fi Příchozí, která bude v únoru vážným kandidátem na zlatou sošku především v kategorii adaptovaný scénář, do této sorty filmů reflektujících Hollywood na první pohled vůbec nepatří. Neodehrává se v továrně na sny ani neomračuje velikášskými autorskými gesty. S mainstreamovou tvorbou místo toho snímek režiséra Denise Villeneuva komunikuje nenápadně, místy až lstivě – klasické konvence a žánrová schémata na jednu stranu zužitkovává, ale současně se od nich promyšleně distancuje.

Pro diváka neznalého povídkové předlohy Story of Your Life jsou Příchozí jako rébus bez nápovědy, který za polovinou zničehonic změní tajenku. Zatímco Ted Chiang ve svém literárním díle od počátku přisuzuje lingvistce Louise úlohu jasnozřivé vypravěčky, jež se ve svých zápiscích plynule pohybuje mezi budoucím a minulým časem, filmová adaptace hrdinčinu vševědoucnost dlouho zamlčuje. Úvodní montáž, stručně shrnující životní příběh Louisiny dcery a její brzké smrti, tak přirozeně působí jako předehra následujícího dění: Louise po tragické ztrátě nachází útěchu v pedagogické práci, a když se na obzoru zjeví tiše levitující mimozemské koráby, přijímá výzvu zúčastnit se vědecké expedice s cílem najít s neznámými příchozími společnou řeč.

Hypotézu, že sledujeme po sobě jdoucí události, snímek výslovně nepotvrzuje ani nevyvrací. Žádné titulky “rok poté” ani jiné zmínky o tom, kolik času uplynulo, tu nenajdeme. Linearitu předpokládáme hlavně proto, že jsme z hollywoodských filmů naučeni hledat mezi navazujícími scénami kauzální souvislost. Jakmile však Louise zjišťuje, že znalost jazyka heptapodů s sebou přináší odlišné, nechronologické chápání času, její flashbackové “vzpomínky” na dceru v tu chvíli získají status “prorockých” flashforwardů. Právě skrze nečekané přerámování klasických narativních konvencí, zpochybňující princip příčiny a následku, pak snímek divákům zprostředkovává hluboký otřes zažitého vnímání světa, s nímž se vyrovnává šokovaná hrdinka.

S příchodem tohoto vypravěčského zlomu se navíc potvrzuje, že pod krunýřem studenokrevného překladatelského sci-fi ve skutečnosti proudí vřelé intimní drama. To se přitom dlouho skrývá za profesní přátelství dvou akademiků, z něhož se teprve opožděně vynoří příslib milostného vzplanutí. Může se zdát, že z hlediska tradičního budování zápletky, ve kterém romantická linie ohlašuje svoji přítomnost hlasitě a záhy, jde o nelogické vyšinutí z větné vazby. Ve světle značně ambivalentního “happy endu” se ale celý manévr ukáže jako další systematické narušení hollywoodského úzu.

Podobně šalamounský postoj Villeneuvův snímek zaujímá k typickým atributům subžánru “invazních” vědeckofantastických blockbusterů. Heptapodi jsou sice pro potřeby dramatické gradace vnímáni jako nebezpeční cizáci, jenže tento přístup se ukáže být xenofobním lidským předsudkem. Globální ráz mimozemské návštěvy tu přitom není, jak bývá zvykem, záminkou pro velkolepé střídání lokací. Vývoj na různých místech zeměkoule oproti tomu nahlížíme z omezené perspektivy monitorů a televizních obrazovek, která zviditelňuje komunikační nedorozumění a slouží ústřednímu humanistickému poselství.

V nepočetné skupině indiewoodových snímků “střední velikosti”, rozkročených mezi studiovou a nezávislou tvorbou, jsou Příchozí poměrně vzácným exemplářem. Alternativu k vysokorozpočtovým produkcím nevytváří na základě okázalého popírání jejich principů nebo výrazného uměleckého zpracování, podpořeného strhujícími hereckými výkony. Místo toho se s hollywoodskými filmy pouští do odvážné konverzace, navíc v žánru, který na Oscarech bývá upozaďován jako druhořadý. Především pro tuto svoji ochotu subtilně testovat a přetvářet jazyk masové zábavy si Villeneuvův film nezaslouží být považován za podbízivý midcult.