Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Červená želva Michaëla Dudok de Witta je jednoduchý i složitý film zároveň, a to jakožto estetické umělecké dílo, tak coby kulturní artefakt. Film natočený technikou kreslené animace vypráví beze slov „příběh“ námořníka na pustém ostrově, kde se jednoho dne mrtvá želva promění v živou ženu, která trosečníkovi dělá společnost. Velmi jednoduchou dějovou linii ale komplikuje to, že většinu snímku není jasné, zda zobrazované výjevy pocházejí z hrdinovy fantazie, nebo se skutečně odehrávají ve světě, který obývá. Až do konce filmu se nedozvíme, jestli je žena zrozená z krunýře mrtvé želvy skutečně existovala, nebo ne. Naprosto unikavé je Dudok de Wittovo dílo i v případě, že ho chceme vykládat symbolicky – není zřejmé, jak přesně si který výjev nebo prvek filmu vlastně vykládat a jaký má mít vyprávění jako celek „význam“. Červená želva zkrátka záměrně nedává smysl, a pokud ano, pak je to vždycky jen interpretace určená svévolnými rozhodnutími diváků chápat film jistým způsobem.

Ve vší své prostotě je tak Dudok de Wittův film neřešitelným rébusem – neřešitelným proto, že chce být spíš intuitivním než racionálním dílem. Je to přehlídka silných, působivých scén podaných kresebním stylem, který je zároveň pečlivě realistický a umožňující plynule přetékat mimo mantinely možného. Také otázka, jestli Červená želva je, či není pro děti, má nejednoznačnou odpověď – není to film, který by byl pro děti nevhodný. Na druhou stranu to ale není ani film, který by děti snadno pochopily. Vybízí totiž ke kladení složitých otázek, k nimž nedává žádné odpovědi.

Dudok de Wittův celovečerní debut navíc zmátl spoustu diváků tím, že se prezentuje jako snímek japonského studia Ghibli. Ve skutečnosti je to ale mnohem komplexnější projekt. Jde o koprodukci Ghibli, německé distribuční společnosti Wild Bunch, která je velmi vlivná na mezinárodním festivalovém okruhu, a francouzské produkční firmy Why Not Production, jež pěstuje zejména francouzské auteurské celebrity typu Arnauda Desplechina nebo Jacquese Audiarda. Dudok de Witt je nizozemský režisér, který se proslavil krátkometrážním Father and Daughter, také rozkročeným mezi „uměleckou“ či festivalovou animací a ambicí evokovat univerzálně sdělné nálady. Na scénáři k filmu s ním navíc spolupracovala respektovaná francouzská auteurka Pascale Ferran a snímek byl poprvé uveden v sekci Un certain regard v Cannes.

Už tenhle konglomerát vlivů, které míří jak do elitářského okrsku artových festivalů, tak mezi početnou komunitu fanoušků Hajao Mijazakiho, ukazuje, že Červená želva je od začátku koncipovaná jako ideální globální produkt, v němž se protínají různorodé vkusy a kritéria kvality. Animovaný film beze slov a bez příběhu, který je ale zároveň silně sdělný na emotivní a intuitivní rovině, je naprosto vzorovou odpovědí na tohle zadání.

Navíc to není ani podbízivý, ani vykalkulovaný a dokonce ani specificky „současný“ produkt. V první řadě je potřeba zbavit se představy, že snímek zapadá do portfolia studia Ghibli. Tým animátorů byl složený ze samých Evropanů a z Mijazakiho studia na filmu nikdo přímo nepracoval. V nějakých ohledech má Červená želva rozhodně styčné body se snímky Ghibli, ale její celkový přístup k vyprávění je diametrálně odlišný. Ve snaze komunikovat s diváky na jiné než narativní rovině a obejít se bez verbálních informací navazuje na prastarou tradici animace i filmu beze slov, která se snaží realizovat sen o kinematografii jako „univerzálním jazyku“. Animované klasiky jako Disneyho Fantasia, Trnkův Sen noci svatojánské (ale i mnoho dalších českých animovaných filmů před rokem 1989 nebo japonská Belladonna smutku svým plynulým přecházením mezi epikou a lyrikou tak mají k Červené želvě mnohem blíže než cokoli z Mijazakiho dílny. Mezinárodní tým producentů a tvůrců Dudok de Wittova filmu tak vlastně z praktických pohnutek daných parametry mezinárodně zaštítěného a na různé divácké segmenty cílícího produktu vytvořili mimořádně působivý a zároveň záludný artový animák, na který se sice lze „globálně“ empaticky napojit, ale který také globálně vzdoruje jasnému uchopení. Film, kterým je stejně dobře možné se nechat pohltit, jako se s ním zcela minout.