Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Šestiminutová animovaná groteska Happy End (2015), o které se u nás v posledních měsících hodně mluví a píše díky nominaci na krátkometrážního Oscara, začala původně lidovou anekdotou. Tehdejšímu studentovi animace na Univerzitě Tomáše Bati (UTB) ve Zlíně Janu Saskovi ji vyprávěl kamarád, a ačkoliv mu historka o opilých myslivcích, traktoristovi, řidiči a minimálně jednom nebožtíkovi nepřišla zase tak vtipná, líbila se mu na ní kauzalita situací a možnost odvyprávět ji beze slov. A o to se taky posléze pokusil. První verzi Happy Endu nakreslil myší a odevzdal ji coby svou bakalářskou práci na zlínské katedře animace v punkově nehotové podobě animatiku, což je v podstatě rozhýbaný storyboard. Šestiminutový film se podle Sasky za rok v jednom člověku totiž pořádně nakreslit nedal. Zlínská katedra tehdy končila, a tak se milovník filmů Sylvaina Chometa či Davida OReillyho přihlásil na katedru animované tvorby na FAMU, kde v práci na Happy Endu pokračoval. Původně si myslel, že v rámci svého dalšího bakaláře snímek pouze vybarví, dodělá detaily a celkově dotáhne, přičemž animace a timing zůstanou stejné jako v animatiku. Postupně ale zjistil, že když záběry detailněji prokreslí včetně pozadí, přidá filmu tolik vizuálních informací navíc, že divák bude potřebovat víc času, aby se v něm zorientoval. A tak musel Saska celý film animovat znovu, precizněji a s jiným timingem, což mu zabralo další tři roky.

Výsledkem je skvěle vypointovaný černobílý film plný adekvátně černého humoru i drobných vizuálních gagů, který plyne v poměrně řízném tempu. Ostatně podobně černobílou grotesku s názvem Přepadení (2012) o nepovedeném přepadení banky si Saska už jednou vyzkoušel v rámci cvičení druhého ročníku na FAMU. Hlavní vtip Happy Endu pak tkví v hravé struktuře vyprávění, díky níž se anekdota odvíjí pozpátku. Jiný sled vyprávění Sasku prý napadl až během realizace. Jak vysvětlil v rozhovoru z loňského prosince pro Aktuálně.cz: „Hledal jsem nějaký vizuálně silný moment, jímž bych odvyprávěl pointu, která jediná byla ve vtipu vyřčena slovy, a nikoli situačně. A jak jsem si na časové ose v počítačovém programu hýbal závěrečnou scénou, pustil jsem si ji obráceně a zjistil, že právě tohle je můj moment. Od něj se pak začala odvíjet celá retrospektivní struktura.“

Ačkoliv se Happy End odehrává beze slov a jeho humor je univerzální, což potvrzuje neobvyklý úspěch filmu v zahraničí, v řadě detailů je až zemitě český. „Kníry; deky; guláš s šesti; gothaj; jedno rychlý; smažák; šusťáky; džíska; kožená ledvinka; turek a cígo; langoš; ztvrdlá malta v míchačce… Jo, myslím, že v tom je kus české povahy…,“ uvažuje Saska a dodává: „Ve filmu je jaksi od základu šťastně trefený poměr univerzální srozumitelnosti a národních hodnot.“ Na stvrzení toho, že mu jsou tyhle hodnoty osobně blízké, posílá do redakce namísto klasické profilovky svou fotku před masnou s lahváčem v ruce a v montérkách. Když prý s kamarády pracoval na stavbě, tak k tomu ty „bíbry“ a „deky“ piva patřily. Happy End je zalidněn výhradně mužskými postavami tohoto typu. Divák tu za zvuku dechovky potká na mol zlité myslivce nebo pupkatého traktoristu, který do sebe a do rytmu skupiny Alkehol hází jeden lahváč za druhým. Celé tohle univerzum pak dovrší do titulků odpálený osmdesátkový hit Dalibora Jandy „Oheň voda vítr být“.

Styl „plemenných býků v tílkách“, jak svá umělecká alter ega Saska nazývá, najdeme i v autorových komiksech, zejména v zatím dvoudílném Hurikánovi, jehož hrdina má prasečí hlavu a věčně se někde povaluje v „džísce“ a s lahváčem v ruce. I v třetím chystaném díle prý půjde o svéráznou opileckou love story z „bufáče“.^/1 A podobnou duchaplnou postavu samce tušíme i v jinak amorfním stvoření, které v Saskově druhácké etudě z FAMU Tenkrát poprvé (2012) trsá v nesnesitelném diskotékovém popěvku „Chlapi jsou děsně sexy“ a svou agresivitu si vybíjí na podobně amorfním stvoření, v němž tipujeme jeho nejen taneční partnerku. Díky autorově (sebe)stylizaci těžko říct, nakolik je mu tento maskulinní svět skutečně vlastní a nakolik jde o jeho parodii a kritiku. Pokud Happy End má (třeba i mimoděk) nějaký hlubší a vážnější rozměr, pak je to právě poukázání na pokřivenou morálku, v níž se každý stará jen o své pivní, kuřácké či frťanské libido a nebere ohled na okolí. A když přijde do cesty nějaká mrtvola, radši ji někam nenápadně odklidí.

Když se podíváme na současnou českou nejen politickou kulturu, začíná mít Saskova sarkastická anekdota nečekaně aktuální rozměr, který rozhodně není k smíchu. Je otázka, zda to byla tato karikatura plebejství v Happy Endu, co tolik zaujalo jak americké Akademiky, tak uměleckého ředitele prestižní sekce Quinzaine des réalisateurs na festivalu v Cannes, kam byl Saskův snímek vloni vybrán a díky němuž se dostal do hledáčku dalších světových festivalů. Za úspěchem filmu stojí kromě štěstí a důkladné festivalové agendy produkční Kamily Dohnalové i Saskův animátorský talent vyprávět příběh dynamicky, s ostřejším načasováním a velkou dávkou nadsázky.

Ať už letos Oscar do Česka doputuje či ne, Happy End z dosavadní skrovné Saskovy filmografie nápadně vyčnívá a bude těžké jeho úspěch zopakovat. Zatím tvůrce spolupracuje na novém animovaném filmu své pedagožky z FAMU Michaely Pavlátové a v hlavě prý nosí námět na další animovaný kraťas. Pokud ho ale opět osídlí nějakým dalším plemenným býkem s lahváčem, těžko říct, zda to ještě někoho bude tak moc zajímat.

Poznámky:

1/ Saskovy komiksy jsou k vidění především na komiksové webové platformě truelovers.cz, kterou založil se spolužáky z UTB ve Zlíně Vojtěchem Kissem a Markem Pokorným. Toto volné uskupení také organizuje promítání společných animovaných filmů pod názvem True Love po kavárnách či opuštěných továrnách a kostelích. Podle Sasky se komiks nejvíc podobá animovanému filmu. „Čím bravurněji jsem ovládal filmovou řeč, tím více jsem určité filmové postupy nacházel i v komiksu – rámování, střihová skladba, stylistické formy,“ vysvětluje. Naopak v jeho animacích je patrný vliv komiksu, a to jak ve střihu, tak co se týče černobílého konturního stylu.