Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nenápadný půvab Viennale

Nenápadný půvab Viennale

report / Anna Kopecká / 25. 7. 2017

Mezinárodní filmový festival Viennale je nejrozsáhlejší a z mezinárodního hlediska nejdůležitější přehlídkou v Rakousku. Vznikl v roce 1960 v době, která je v Rakousku poznamenaná snahou státu ustavit se jako kulturní centrum na okraji železné opony. Festival trvá plných čtrnáct dní, což je podstatně déle než naprostá většina ostatních festivalů. To mimo jiné umožňuje promítnutí kolem tří set hraných, dokumentárních a krátkých filmů. A to v pouhých šesti sálech, s návštěvností (dle oficiálních statistik) přes devadesát tisíc diváků. Když vezmeme v potaz, že Vídeň má 1,7 miliony obyvatel a celé Rakousko 8,5 milionu, je Viennale výrazně úspěšnou akcí. Přitom promítá téměř výlučně umělecké, dokumentární či klasické filmy a nemá finance či slávu soutěžních „A-festivalů“. Viennale pak svojí formou i obsahem připomíná více výstavu umění než jiné filmové festivaly.

Specifičnost a úspěch Viennale odráží obecněji úroveň kulturního života ve Vídni. Vídeň je díky Opeře a mnoha muzeím a galeriím kulturní metropolí. Jezdí se do ní „za uměním” a nikdo zde nezpochybňuje jeho důležitost a význam. Festival nemá – z rozhodnutí programového ředitele Hanse Hurcha – soutěžní sekci. Filmy se tedy skutečně spíše vystavují, než že by mezi sebou soutěžily o ceny. Ani se zde nenabízejí k prodeji, jak je tomu na festivalech zaměřených na filmový průmysl. Festival zároveň nepůsobí, jak jsme zvyklí odjinud, jako místo intenzivního setkávání filmů, diváků, novinářů a profesionálů.

Viennale je jaksi zapuštěno do města, bez výrazného festivalového centra, bez davů fanoušků, okázalých večírků a červených koberců. Hosté do Vídně sice přijíždějí, ale mimo festival to není příliš patrné. Hosté a novináři s akreditacemi tvoří část návštěvníků, ale většina lístků jde do prodeje a divák se tak dostane téměř na vše, co si vybere. Viennale je tedy městským festivalem, ideálním pro diváky, kteří si zajdou do kina na současné filmové umění, a pak ho prodiskutují v kavárně, podobně jako by zašli na výstavu do Albertina či Muzejní čtvrti. Odráží ducha současné Vídně, její poklidné tempo, ale také její světovou úroveň, které Praha či Bratislava nedosahují.

Výběr hraných filmů je postaven na aktuálních festivalových trendech a filmech, které měly premiéru v Cannes, Locarnu či Benátkách. V programu figuruje ale i několik vyloženě komerčních titulů. Jedná se zejména o asijské filmy, nebo ty hollywoodské snímky, které mají výraznější umělecké ambice či se o nich bude dlouho mluvit, jako například Příchozí Denise Villeneuva. Z USA pochází zahajovací i zakončovací film festivalu. Ovšem i zde je výběr dobře promyšlený, jelikož jak Manchester by Sea, tak La La Land jsou nejžhavějšími kandidáty na letošní Oscary.

Hrané filmy tvoří zhruba třetinu programu. Ve Vídni se v této sekci promítne v podstatě vše zajímavé, co se za poslední rok objevilo na velkých festivalech, o čem se psalo, za čím stojí známá jména. Od Já, Daniel Blake, přes Neznámou dívku po Smrt Ludvíka XIV. a Nocturamu. Zbytek zaplní snímky dokumentární, krátkometrážní, ale také třeba velká kurátorovaná retrospektiva nazvaná Ein zweites Leben: Thema und Variation im Film, která vznikla spoluprací Hanse Hurcha s ředitelem rakouského filmového muzea (Filmmuseum) Alexanderem Horwathem. Jedná se o jedinou vyloženě tematickou sekci věnovanou filmům, které zpracovávaly jedno a to samé téma, například Deník komorné od Jeana Renoira a Luise Buňuela, Elephant od Alana Clarka a Guse Van Santa či Muž, který věděl příliš mnoho od Alfreda Hitchcocka. Hurch, podle svých slov, nemá tematický výběr filmů rád a za hlavního autora retrospektivy označil Horwatha.

Hurchovým krédem je osobní výběr filmů – aby každý divák či autor věděl, kdo za výběrem toho daného filmu přesně stojí. Festival je v jeho podání jakousi výkladní skříní, přehlídkou současného světového filmu. Hurchova pozice jako uměleckého ředitele se zatím zdá být neotřesitelná a působí přinejmenším impozantně. Letos na festivalu oslavil dvacet let svého působení. Zároveň se ale nabízí otázka, co se stane, až Hurch z festivalu odejde. Bude v současné koncepci možné pokračovat? Bude udržitelné, že festival uvádí opravdu artové snímky, na které nemůže být zcela vyprodáno a nemusí odpovídat vkusu těch, kteří festival financují? Obsah festivalu se proměnit nemusí ani po odchodu současného ředitele. Vídeň je na umění zvyklá. Ovšem udržet mezinárodní dobré jméno, které Viennale má, a najít následníka, jenž se nebude bát festival třeba i proměnit, nebude snadné.

Viennale – Vienna International Film Festival. 20. října – 2. listopadu 2016.

Přečteno 3163x

Článek vyšel v časopise Cinepur #109, únor 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Přízraky v Cannes

Ji.hlava etická

Proč se nepochlubit / FAMUFEST

Smolný pich, duch doby a festivalové diváctví / Pandemické Berlinale

Spécial Cannes 2020

Oko, které se dívá / 77. MFF v Benátkách

Evropský divák v úzkých / IDFA

MFF Benátky: Extáze pro český film


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Oko, které se dívá / 77. MFF v Benátkách

Moje filmy jsou pro mě dokumenty / Masterclass s Davidem Cronenbergem

Naše časy se mění / 75. MFF Benátky

Venuše v kožichu aneb jistá tendence současného filmu

Tlumit dramaturgické ego / Rozhovor s Davidem Ansenem


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #109 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #109, únor 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Hudba v kině: Rok 2016 byl rokem vizuálních alb (Jiří Špičák, soundtrack)

Frankofonie / Cesty umění (Tomáš Gruntorád, kritika)

American Honey / Leporelo sociální lyriky (Jan Kolář, kritika)

Bylo nás pět pro mileniály / The OA (Jarmila Křenková, televize)

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé (Daniel Řehák, kritika)

Fénix stoupající z popela / Současná obroda hongkongské kinematografie (Jiří Flígl, fenomén)

+ více...