Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mezinárodní filmový festival Viennale je nejrozsáhlejší a z mezinárodního hlediska nejdůležitější přehlídkou v Rakousku. Vznikl v roce 1960 v době, která je v Rakousku poznamenaná snahou státu ustavit se jako kulturní centrum na okraji železné opony. Festival trvá plných čtrnáct dní, což je podstatně déle než naprostá většina ostatních festivalů. To mimo jiné umožňuje promítnutí kolem tří set hraných, dokumentárních a krátkých filmů. A to v pouhých šesti sálech, s návštěvností (dle oficiálních statistik) přes devadesát tisíc diváků. Když vezmeme v potaz, že Vídeň má 1,7 miliony obyvatel a celé Rakousko 8,5 milionu, je Viennale výrazně úspěšnou akcí. Přitom promítá téměř výlučně umělecké, dokumentární či klasické filmy a nemá finance či slávu soutěžních „A-festivalů“. Viennale pak svojí formou i obsahem připomíná více výstavu umění než jiné filmové festivaly.

Specifičnost a úspěch Viennale odráží obecněji úroveň kulturního života ve Vídni. Vídeň je díky Opeře a mnoha muzeím a galeriím kulturní metropolí. Jezdí se do ní „za uměním” a nikdo zde nezpochybňuje jeho důležitost a význam. Festival nemá – z rozhodnutí programového ředitele Hanse Hurcha – soutěžní sekci. Filmy se tedy skutečně spíše vystavují, než že by mezi sebou soutěžily o ceny. Ani se zde nenabízejí k prodeji, jak je tomu na festivalech zaměřených na filmový průmysl. Festival zároveň nepůsobí, jak jsme zvyklí odjinud, jako místo intenzivního setkávání filmů, diváků, novinářů a profesionálů.

Viennale je jaksi zapuštěno do města, bez výrazného festivalového centra, bez davů fanoušků, okázalých večírků a červených koberců. Hosté do Vídně sice přijíždějí, ale mimo festival to není příliš patrné. Hosté a novináři s akreditacemi tvoří část návštěvníků, ale většina lístků jde do prodeje a divák se tak dostane téměř na vše, co si vybere. Viennale je tedy městským festivalem, ideálním pro diváky, kteří si zajdou do kina na současné filmové umění, a pak ho prodiskutují v kavárně, podobně jako by zašli na výstavu do Albertina či Muzejní čtvrti. Odráží ducha současné Vídně, její poklidné tempo, ale také její světovou úroveň, které Praha či Bratislava nedosahují.

Výběr hraných filmů je postaven na aktuálních festivalových trendech a filmech, které měly premiéru v Cannes, Locarnu či Benátkách. V programu figuruje ale i několik vyloženě komerčních titulů. Jedná se zejména o asijské filmy, nebo ty hollywoodské snímky, které mají výraznější umělecké ambice či se o nich bude dlouho mluvit, jako například Příchozí Denise Villeneuva. Z USA pochází zahajovací i zakončovací film festivalu. Ovšem i zde je výběr dobře promyšlený, jelikož jak Manchester by Sea, tak La La Land jsou nejžhavějšími kandidáty na letošní Oscary.

Hrané filmy tvoří zhruba třetinu programu. Ve Vídni se v této sekci promítne v podstatě vše zajímavé, co se za poslední rok objevilo na velkých festivalech, o čem se psalo, za čím stojí známá jména. Od Já, Daniel Blake, přes Neznámou dívku po Smrt Ludvíka XIV. a Nocturamu. Zbytek zaplní snímky dokumentární, krátkometrážní, ale také třeba velká kurátorovaná retrospektiva nazvaná Ein zweites Leben: Thema und Variation im Film, která vznikla spoluprací Hanse Hurcha s ředitelem rakouského filmového muzea (Filmmuseum) Alexanderem Horwathem. Jedná se o jedinou vyloženě tematickou sekci věnovanou filmům, které zpracovávaly jedno a to samé téma, například Deník komorné od Jeana Renoira a Luise Buňuela, Elephant od Alana Clarka a Guse Van Santa či Muž, který věděl příliš mnoho od Alfreda Hitchcocka. Hurch, podle svých slov, nemá tematický výběr filmů rád a za hlavního autora retrospektivy označil Horwatha.

Hurchovým krédem je osobní výběr filmů – aby každý divák či autor věděl, kdo za výběrem toho daného filmu přesně stojí. Festival je v jeho podání jakousi výkladní skříní, přehlídkou současného světového filmu. Hurchova pozice jako uměleckého ředitele se zatím zdá být neotřesitelná a působí přinejmenším impozantně. Letos na festivalu oslavil dvacet let svého působení. Zároveň se ale nabízí otázka, co se stane, až Hurch z festivalu odejde. Bude v současné koncepci možné pokračovat? Bude udržitelné, že festival uvádí opravdu artové snímky, na které nemůže být zcela vyprodáno a nemusí odpovídat vkusu těch, kteří festival financují? Obsah festivalu se proměnit nemusí ani po odchodu současného ředitele. Vídeň je na umění zvyklá. Ovšem udržet mezinárodní dobré jméno, které Viennale má, a najít následníka, jenž se nebude bát festival třeba i proměnit, nebude snadné.

Viennale – Vienna International Film Festival. 20. října – 2. listopadu 2016.