Jóhann Jóhannsson: od islandských experimentů ke Zlatému glóbu

Pojem moderní klasika (nebo častěji modern classical) má, jako většina uměle vytvořených žánrových označení, nejasnou definici. Hudební kritik Alex Ross ve své knize Zbývá jen hluk používá tento termín jako zastřešující označení pro veškerou artificiální hudbu napsanou po roce 1900. V populárním psaní o indie a nezávislé popkultuře jde ale o úplně jinou hudbu: takovou, ve které se mísí postupy klasické hudby s ambientem, experimentální elektronikou a post-rockem.

Tenhle subžánr pronikl do povědomí posluchačů zhruba na začátku tisíciletí společně s rozvojem hudebních blogů a právě bloggeři zároveň přinesli oblíbenou zkratku používanou k popisu žánru: mělo jít o hudbu simulující soundtracky k neexistujícím filmům. Vedle autorů jako Ólafur Arnalds, v České republice hodně populární Nils Frahm nebo třeba pianista Goldmund je s tímhle subžánrem spojována hlavně dvojice Max Richter a Jóhann Jóhannsson – a je jenom logické, že těmto dvěma se povedlo postoupit od skládání imaginárních soundtracků až na pozice žádaných komponistů filmové hudby. 

Britský skladatel s německými kořeny Max Richter, který na dvanáct let staré kafkovské desce The Blue Notebooks spolupracoval s herečkou Tildou Swinton a proslul i svým...