Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

kritika / Tomáš Stejskal / 3. 1. 2017

Snímek Smrt pana Lazaresca, kterým režisér Cristi Puiu uvedl v roce 2005 moderní rumunský film na přední světové festivaly, byl o umírání. Následující titul Aurora pojednával o násilí a zabíjení. A novinka Sieranevada, s kterou se Puiu poprvé dostal do hlavní soutěže festivalu v Cannes, se celá točí kolem posmrtných rituálů. Přitom však – jako upomínka svébytného podprahového humoru, který tvůrce vnáší do svých jinak nekompromisně realistických děl – začíná Sieranevada stejně jako Aurora pohádkou.

Zatímco v Auroře sériový vrah rozebíral, zda babička z Červené Karkulky vyskočí z vlkova břicha nahá, v úvodu Sieranevady manželský pár debatuje o záměně kostýmu Popelky a Sněhurky, který otec špatně pořídil pro školní vystoupení dcery. Jeho argumentace o rozdílech mezi původní předlohou bratří Grimmů a disneyovským ztvárněním postav, která se zcela míjí s tím, že jeho dcera bude mít stejný kostým jako „ta buranka Sabina“, předznamenává nekonečné série navzájem mimoběžných dialogů, které okupují většinu prostoru v takřka tříhodinovém snímku. A s přibývajícím časem zpoza syrového dramatického tónu stále více vystupuje absurdní rovina díla.

Pokud Smrt pana Lazaresca pojednávala nejen o rozkladu těla ústředního hrdiny, ale i rozkladu sousedských vztahů a rumunských institucí, v Sieranevadě je ústřední institucí rozvětvená rodina, která se sešla doma, aby uctila památku zesnulého. A díky rozlehlé stopáži, neméně rozlehlým prostorům bytu a povaze nekonečných dialogů je čím dál zřejmější, že ta rodina reprezentuje celou postkomunistickou rumunskou společnost. Nejen díky tomu, že se tu střetávají názory tety komunistky, podle níž to za Ceaușesca zase nebylo tak zlé, s diskuzemi, které se naopak upínají ke konkrétním současným problémům jako střelba v redakci Charlie Hebdo. Samotný členitý byt, který patřím k těm největším, jaké bylo možné během komunistické éry pořídit, se stává „postavou“ i symbolem spletitosti témat, kterým se chce Puiu věnovat.

Naposledy se pomocí sáhodlouhých konverzací podařilo vměstnat celou zemi do jediného stavení Quentinu Tarantinovi v Osmi hrozných. Ne snad, že by ta Puiuova „země“ byla myšlenkově rozdělena na sever a jih – přesto však právě z jihu Rumunska pochází starý křesťanský rituál, na kterém matka rodiny tak úzkostlivě lpí a který spočívá v tom, že někdo si musí obléci šaty po zemřelém, jež symbolizují, že existuje vzkříšení. Tento a další do krajnosti dodržované zvyky ve filmu oddalují nejen obřadní hostinu, ale vyklenují též propast mezi tradicemi a zcela odlišnými, ale v jádru podobně absurdními problémy mladší generace, mezi něž spadají konspirační diskuze či debata o rozdílu mezi thajskými polévkami Tom Yum a Tom Kha Gai.

Kamera se pohybuje potemnělým bytem, mnohdy zůstává za dveřmi na chodbě mezi pokoji a pouze naslouchá dialogům, k nimž nebyla přizvána. Trochu jako duch zemřelého, kolem něhož se takřka vše ve snímku točí, byť zřídka je přímo tématem hovoru. Sieranevada je film jak o absurditě, tak i o důležitosti rituálů, a také film o křehkosti rodiny i lidského těla, který podobně jako jeho nonsensový název nedává žádný jasný klíč k uchopení.

Vždy, když vytanou na povrch vyhrocené momenty, jako je příchod žárlivého hrubiána Tonyho či zneklidňující sousedská rvačka na parkovišti – jedna z mála scén odehrávajících se mimo byt, v jejímž závěru dochází ke klíčové sebereflexi jedné z postav –, brzy je střídají komické chvíle, v nichž se tematizuje absence jídla, ze které se stává McGuffin nabývající buñuelovských rozměrů.

Když se v závěru konečně nosí jídlo na stůl, opět se dialog v jednom jediném obratu stočí k Disneymu, tentokrát v politických souvislostech. Ty však jako mávnutím kouzelného proutku utnou feferonky a kyselé zelí. A když se nad talíři s kaší a masem rozlehne sdílený spiklenecký smích jediných tří postav, které okolnosti neodvolaly od stolu, souznění diváků je naprosté. Jde o vrchol hodný tříhodinového díla, v němž se ukazuje, že Cristi Puiu je mistr vrstevnatých dialogů i nedořečenosti, tvůrce, který vypráví pohádky skutečného světa jako málokdo. Mezi řečněním o sukýnkách Disneyho princezen a myšlenkovým pnutím vetknutým do samotného pohybu kamery tu existuje takřka dokonalá synergie.

Sieranevada (Rumunsko, Francie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie , 2016, IMDb)
Režie a scénář: Cristi Puiu, kamera: Barbu Balasoiu, hrají: Mimi Branescu, Mirela Apostu, Eugenia Bosânceanu ad., 173 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 17. 11. 2016).

Sieranevada (Rumunsko, Francie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie , 2016, IMDb)
Režie a scénář: Cristi Puiu, kamera: Barbu Balasoiu, hrají: Mimi Branescu, Mirela Apostu, Eugenia Bosânceanu ad., 173 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 17. 11. 2016).

Přečteno 1337x

Článek vyšel v časopise Cinepur #108, prosinec 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Sieranevada

****  CINEPUR (3.2)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #116

#116

duben 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Žena v ohni / Odnikud

Každý za sebe a AIDS proti všem / 120 BPM

Pozor, vyletí ptáček / Thelma

Lamač Lucasových kódů / Star Wars: Poslední z Jediů


DALŠÍ Z RUBRIKY

Gilliam prohrál soud o Dona Quijota a přišel o práva k filmu

Režisér seriálu Atlanta natočí debutový sci-fi film Man Alive

Podívejte se na restaurované filmové týdeníky Dzigy Vertova

Pokračování Malýho Quinquina se blíží, uvede jej Locarno

Veselá bída svobody / The Florida Project

Cristi Puiu dokončuje francouzsky mluvený film Manor House

V Karlových Varech bude soutěžit Radu Jude i Olmo Omerzu

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina

Schmitke / Za devatero krušnými horami


RUBRIKY

anketa (23) / český film (73) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (660) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (98) / rozhovor (154) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (89) / tisková zpráva (1) / událost týdne (207) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)

Cinepur #108 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #108, prosinec 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Úvod: Jak prodat film (Lukáš Skupa, téma)

Kubo a kouzelný meč / Mýtus o správné rodině (Natálie Něudačina, kritika)

Pustina / Krajina deziluze (Antonín Tesař, televize)

Jihlava 2016 / Festival na cestě (Janis Prášil, festival)

Jóhann Jóhannsson: od islandských experimentů ke Zlatému glóbu (Jiří Špičák, soundtrack)

Rodinné štěstí / Různé generace, stejné chyby (Ivo Michalík, kritika)

+ více...