Semestr / S Erasmem dál než do Kosmu

V souvislosti s českým internetovým seriálem Semestr se hovoří zejména o dvou zahraničních předobrazech, hororovém desktop snímku Odebrat z přátel a americkém nezávislém hnutí mumblecore. V prvním případě jde o povrchní přirovnání na základě toho, že se film i seriál odehrávají (takřka) výhradně na obrazovkách počítačů. Hermeticky uzavřené prostředí “pracovních ploch” přitom obě díla využívají jinak – Odebrat z přátel k ozvláštnění duchařských žánrovek, Semestr k méně lineárnímu, civilnějšímu vyprávění o tom, jak současní dvacátníci “žijí na síti.” Druhé přirovnání, ke kterému se hlásí režisér a scénárista Semestru Adam Sedlák, je přesnější. Podobně jako snímky Andrewa Bujalského, Joea Swanberga a dalších zámořských autorů, spojovaných s mikrobudgetovou “mumblecore” poetikou, se Sedlákův nízkorozpočtový seriál soustředí na komunikační problémy mladé generace, tvořené různými (tentokrát hlavně digitálními) šumy a neschopností (či nemožností) se vzájemně domluvit a pochopit. Ani jeden z těchto předobrazů ale neobjasňuje, jaká je pozice Semestru v současné televizní tvorbě. Právě z tohoto kontextu přitom vychází novinka portálu Stream.cz jako na naše poměry vzácně progresivní počin, který zvládá držet krok se zahraničními trendy.

Proč si tedy Semestr zaslouží označení “progresivní seriál”? Důvody hledejme v proměnách, které v posledních letech zažívá americká televizní tvorba. “Komplikované (anti)hrdiny” z Perníkového táty a Šílenců z Manhattanu střídají “komplikované seriály”, hybridní, těžko zařaditelné tituly na pomezí komedie a dramatu. Tyto dvaceti až třicetiminutové dramedie často okupují prostor dříve vyhrazený převážně sitcomu, aniž by se však od tohoto formátu zcela distancovaly. S některými ze sitcomových konvencí – partou typově odlišených přátel, konceptem running jokeu – moderní dramedie stále pracují, ale zároveň je posouvají dál, mimo známé teritorium. Čtveřici kamarádů, v níž nechybí afektovaný gay a hloupá blond herečka, seriál Search Party přetváří v nesnesitelně sobecké kreatury, jejichž pomýlené pátrání po zmizelé bývalé spolužačce tvůrcům slouží jako záminka k satirickému komentáři narcistního pseudoaktivismu dnešních mileniálů. Zprvu nenáročná vztahovka Nejsem do tebe blázen o nafoukaném hejskovi a sebedestruktivní průšvihářce se posléze zcela vážně (a citlivě) stočí k tématu depresivních poruch. Trend „generačních“ dramedií, který odstartovala Lena Dunham se svými Girls, má v současnosti mnoho podob. Ty nejlepší seriály o mladých pro mladé se ale nebojí konfrontovat diváky s negativními povahovými rysy svých hrdinů, kriticky i empaticky pojmenovávat jejich zlozvyky a definovat jejich místo v přítomné společenské realitě.

Přesně takto vyhraněná dramedie u nás až doteď chyběla. Sympatické na Semestru je, že tento formát jednak bohapustě nekopíruje a že jej zároveň novátorsky zasazuje do digitálního prostředí sociálních sítí, textování a videohovorů. Švenky mezi facebookovou zdí, konverzací na Skypu a poznámkami ke školnímu referátu jsou v hrané produkci stále spíše kuriozitou, takže ani není divu, že nad žánrovým vymezením seriálu panují určité rozpaky. Alespoň co se týče rozvržení postav ale Semestr využívá sitcomové schéma stereotypně načrtnutých figur, jež se tentokrát místo na gauči v obýváku potkávají na několika displejích. Amálie je přechytralá studentka uměnověd, která si na Macu pouští staré české filmy, netuší, čím po škole bude, a brigádničí po kavárnách. Její přítel Damián je tak trochu arogantní týpek z VŠE, co místo psaní diplomky na Erasmu paří (na večírcích i na počítači), má mail na Seznamu a bohatého tatínka, který za něj vyřeší každý problém. A kromě ústředního páru jsou tu dva kamarádi, fashion blogerka Pavlína, která nedá dohromady rozvitou větu, a self-made man Šimon, co se místo studia živí vývojem aplikací. Mohl z toho být konejšivý sitcom, který by z postav dělal směšné karikatury a cokoli potenciálně nepříjemného vytěsňoval do „nekorektních“ gagů. Podobně jako zmíněné americké seriály ale Semestr líčí mileniály jako sebestředné bytosti, jejichž nelichotivé osobnostní stránky vychází najevo v tragikomicky trapných scénách a dramaticky vypjatých momentech.

V jedné z epizod Pavlína na videochatu vypráví Amálii zdlouhavou historku o tom, co se jí přihodilo minulý večer. Aby si Amálie při poslechu Pavlínina únavného štěbetání zkrátila chvíli, začne v druhém okně vyplňovat dotazník o sexuálních zkušenostech mileniálů. Když se Pavlína konečně dostane k tomu, že ji kluk v klubu pohrdavě nazval „fag hag“ (holkou, co se „tahá“ s gayi), kamera zazoomuje na facebookový status, v němž právě někdo oznámil svoje zásnuby. „Coo?“ udiveně hlesne Amálie, aniž bychom si byli jistí, na který z podnětů reaguje. „Noo, to se fakt stalo,“ odpovídá vyjevená Pavlína, které se z obličeje odlupuje pleťová maska. V prvním plánu jde o vtipné nedorozumění, výstižně ilustrující úskalí jakéhokoli online rozhovoru, při němž je tak snadné přestat dávat pozor a kliknout jinam. Amáliin multitasking ale zároveň odhaluje její pokrytectví – jakkoli si možná oprávněně o Pavlíně myslí, že je povrchní namyšlená nána, sama nedokáže plnit roli její kamarádky a věnovat se jí. O chvíli později, když si Amálie „skajpuje“ s Damiánem, se role obrací – tentokrát na Damiánově ploše sledujeme, jak si náš „Berlíňan“ během hovoru s přítelkyní dopisuje se spolubydlícím o pornohvězdách. V následném porovnání sexuálních dotazníků, které v téže epizodě postupně vyplňují Amálie i Damián, nám pak vyvstává poměrně plastický obraz jejich vztahu i jich samotných. Skrumáž vzájemně se překrývajících oken tak seriál zužitkovává nejen k nápadité charakterizaci hrdinů, ale současně – často nemilosrdně – odhaluje trhliny v jejich umně pěstované sociální identitě.

Semestr tak potvrzuje, že s internetovým Streamem přichází do Česka to, co se ve světě pod vlivem Netflixu, Amazonu a dalších on-demand kanálů děje už delší čas – postupující tříštění televizního trhu, na kterém je čím dál víc místa pro menšinové, přesněji zacílené, a tím pádem odvážnější pořady. Jestliže Tomáš Baldýnský v rozhovorech naráží na to, že se domácí televizní tvorba musí dlouhodobě vyrovnávat s mantinely institucionálních kompromisů, Sedlákův seriál úspěšně dláždí jednu z možných alternativ. Oproti Kosmu, které svojí sitcomovou satirou mohlo provokovat snad jen toho, kdo od 90. let nepustil z ruky televizní ovladač, Semestr vcelku radikálně tne do pulzujícího jádra dnešní online společnosti. Možná, že si jej proto naplno užijí jen ti, co jsou na messengeru jako doma, mají aktivní profil na ČSFD a vědí, kdo je Ladislav Zibura nebo Dominik Feri. A možná, že i proto si Semestr kromě nadšených reakcí vyslouží i řadu těch odmítavých. Ty nejráznější odsudky bychom ale v tomto případě měli brát jako další důkaz, že tu vzniklo něco hodně potřebného.